Sabina Remundová: Netušila bych, že by v dnešní době zaujal příběh dvou v porodnici vyměněných dětí

Prý jste v dětství i krásně zpívala.

Ano, ale na operní pěvkyni to nebylo. Je, myslím, fajn, když herec umí i něco zazpívat. Když můžu, na jevišti zpěv využiju. Někdy mě lidi dokonce i chválej. My si s maminkou společně zpíváme dodnes, což mě občerstvuje. A taky mám dceru Adinku, ale můžeme si zpívat jedině samy, protože syn to nerad slyší. Mě navíc baví dvojhlasy, maminka je má taky ráda, kdysi zpívala v uměleckém souboru v jižních Čechách, zná všechny lidovky.

Máte ráda tradice?

Pro mě jsou druhem přirozené terapie. V televizi se třeba ráda dívám na pořad Co naše babičky uměly a na co jsme my zapomněli, uvádí ho můj kolega z divadla Petr Pěknic – ten mě baví. Ukazují takové drobné rukodělné věci, jako jsme právě dělávaly s maminkou, když jsem byla malá, třeba drátkovaná vajíčka. A na pletení košíků chci do kursu, to je moje velká vášeň! Už ho mám domluvený s naším panem košíkářem od Milevska. Jmenuje se Smrt, ale má velice radostnou dílnu plnou různého proutí a nářadí. Vyrábí všechno možný – mám třeba na zahradě vyvýšené záhony, na které plete krásné obruby. Tím se záhon obloží a skvěle v něm pak rostou rajčata.

Máte rukodělných koníčků víc?

Mám, ovšem už se krotím, teď jsem třeba dost drasticky omezila šití. Nové věci už nešiju, ale staré opravuju, to zase jo. To jsem asi taky podědila, protože třeba volám mamince, když je někde na chalupě, a ptám se jí: „Co děláš?“ A ona: „Ááále, přešívám si sako.“ Tak to by asi taky nemusela, jenže nové věci si nekupuje, nemá na to čas ani chuť, ale ráda si takhle něco vytáhne a opráší. A já to mám stejně, mě manuální věci lákají, mohla bych o nich mluvit hodiny, což se ale asi nehodí do rozhovoru.

Myslela jsem si vždycky, že jste spíš introvert, ale po tomhle ­začátku nevím. Jste vlastně ­plachá? 

Taky jsem si to dřív myslela. Když jsem byla malá, běžel seriál Nemocnice na kraji města, sociální média ani žádné uměle vytvořené celebrity neexistovaly, Československá televize tehdy měla jenom dva kanály, všichni na ně koukali. Máma taky hrála ve spoustě filmů, pozornost vůči naší rodině byla fakt velká. Bývala jsem z toho až skoro smutná, což mi zřejmě přineslo onu plachost. Během sezóny byla máma vždycky dost zaměstnaná, ale zase nám to se sestrou rodiče vynahrazovali o prázdninách, byli jsme často na venkově bez dosahu návštěv nebo telefonů, tam jsem byla nejšťastnější. Narodila jsem se do zvláštního modelu, měli jsme štěstí na tatínka, který v rodině fungoval na tehdejší dobu velmi moderním způsobem. O hodně úkolů se postaral on, rozhodně nad rámec běžné normy. Vařil, nakupoval, staral se, když jsme byly malý.

Co konkrétního vám z té doby utkvělo?

Třeba nám táta vždycky vyprávěl, jak chodil máchat plínky do přehrady „z toho nejhrubšího“, jak tomu říkal. Sama se pamatuju na takový útržky, třeba jak jsme byly s mámou u rybníka, horko, koupeme se a najednou přijede táta na kole a má na něm velikej pekáč, přidělanej gumama. Přivezl nám knedlíky, zelí a myslím, že kachnu, takovej mišmaš smíchanej z toho, co zbylo z předešlého dne. Ještě u toho rybníka to bylo teplý, a to jel táta několik kilometrů… Zkrátka taková kombinace péče a romantických projevů. To jsem asi podědila: kombinaci jistoty, citu pro rodinu a zároveň takovou trošku prdlost, kdy si sednete na kolo a přivezete k rybníku pekáč. Rodina je důležitá. A děti musí vědět, že v ní mají oporu.