Uzavírání do sebe je projev strachu, říká zpěvačka Lenka Dusilová

Jak jste se ke Tmání dostala?

Producentka Hana Blaha Šilarová mi zavolala s tím, že Ondřej má rád moji muziku a že je napadlo, že by se k tomu filmu hodila píseň právě ode mě. To mě velmi potěšilo, téma se mnou zarezonovalo a zaujal mě i formát animovaného ztvárnění ve virtuál­ní realitě. Vybrala jsem novou rozpracovanou věc, kterou jsem si vyimprovizovala doma na syntezátoru, oslovila jsem producenta a hudebníka Tomáše Havlena z dua post.hudba a ke spolupráci na textu jsem přizvala Martina Kyšperského, což je můj osvědčený spolupracovník, který mi pomáhá textařsky vyartikulovat moje témata. Chtěla jsem tu píseň pojmout jako prostor, v němž se člověk může do těch depresí a úzkostí nacítit, ale zároveň v něm nachází pomocné nástroje a naději, tedy dveře ven.

V jednom rozhovoru jste mluvila o vlastní „zkušenosti s úzkostí hraničící s depresí“. Oslovili vás tvůrci Tmání i kvůli tomu?

To si nemyslím. Možná ­Ondřej vnímá v mé hudbě zacházení s emocemi a určitý léčivý proces, se kterým v ní pracuju. Hranice úzkostí jsem se dotkla během covidové paralýzy. Do nějakého momentu jsem ani nevěděla, že to ­úzkosti jsou; byly tu s námi vždycky, jen jsme je neuměli pojmenovávat, o psychickém zdraví se nemluvilo tak otevřeně jako v dnešní době. Do těch stavů se člověk může dostat z různých důvodů, nemusí to být jen nemoc, ale prostě souhra okolností, kdy se vám v životě rozkývají zásadní opěrné body. A když to neřešíte, může vám to přerůst přes hlavu. Do takového stavu jsem se taky dostala a pochopila, že potřebuju pomoct. Nástrojů a technik je spousta, mně pomáhají psychoterapie a hudba, které dnes beru jako součást svého života. Nemusí to nutně skončit u antidepresív, pokud s opakujícími se úzkostnými pocity začnete pracovat včas.

Ondřeji Moravcovi pomáhají hlasové techniky, ostatně Tmání se ovládá právě hlasem. Bylo vám právě tohle jako zpěvačce blízké?