Od výbuchu v Bejrútu se libanonská ekonomika propadá, káva na ulici je za statisíce, říká český velvyslanec
Je to země, po níž kráčel Kristus, a také země, kde všichni stále na něco čekají: na peníze, na benzín, na plyn, na elektřinu, na novou vládu, říká v rozhovoru český velvyslanec v Bejrútu Jiří Doležel. Jak je Libanon bezpečný pro české turisty, když přestřelky na ulici nejsou vzácností? Proč zkolaboval stát a jeho úředníci docházejí do zaměstnání třeba jen na dva dny v týdnu? A jaká je příčina exploze sila v bejrútském přístavu?
Libanonskému hlavnímu městu Bejrút se dlouho přezdívalo pro jeho šarm a životní styl Paříž Blízkého východu. To už je minulostí, že?
Předně stále platí, že Bejrút a celá země na své kráse dodnes nic neztratily. Bejrút zůstává kosmopolitní metropolí, kde se odjakživa střetává Orient se západní civilizací. Je to vidět na každém kroku v centru města, kde jsou k vidění jak staré paláce z dob osmanské dominance i z dob francouzské správy, tak ultramoderní stavby těch nejslavnějších soudobých architektonických ateliérů světa, jako je Zaha Hadid anebo Herzog and de Meuron. Křesťanské i předkřesťanské památky vedle muslimských mešit či římské ruiny. Město je plné architektonických symbolů odkazujících na naše vlastní evropské dějiny – příkladem budiž chrám svatého Jiří na náměstí Hvězdy v centru Bejrútu, jenž byl podle legendy vystavěn na místě, kde svatý Jiří zabil draka. Libanon jako země pak tento historický dekór doplňuje spoustou památek, jež jsou spjaté s biblickými příběhy – je to země, po níž kráčel Kristus, mašírovaly římské legie – což ocení návštěvník Baalbeku, Tyru či Byblosu – a dobývala křižácká vojska – odkazem této éry budiž město Sajdá, u nás známé pod názvem Sidon.
Přesto je země v hluboké krizi, měna zkolabovala, státní dluh patří k největším na světě, země vyrábí jen málo a je závislá na dovozu včetně většiny potravin. Co se stalo?
Libanon je takovým ekonomickým fénixem, který se v celé své historii potýká s nejrůznějšími krizemi, aby poté znovu ožil. Jednu takovou hlubokou krizi žije již třetím rokem – prakticky od ničivého výbuchu sila v bejrútském přístavu v srpnu 2020. Ekonomika země se od té doby stále propadá, řeklo by se nekontrolovaně, což lze doložit na prostém příkladu směnného kurzu libanonské libry vůči americkému dolaru, který byl v době mého příjezdu do země v poměru 1 USD/11 000 libanonských liber, dnes – po třech letech – za stejný dolar obdržíte 100 000 libanonských liber. O tom, že země padá do hluboké ekonomicko-sociální krize, bylo rozhodnuto již před výbuchem v přístavu.
Jak? Čím? Upřesněte to, prosím…
Ekonomiku země zadlužily nekontrolované výdaje vlád, které dotovaly v zemi kde co – vodu, benzín, mazut, elektřinu… Ještě v 90. letech se Libanon světu jevil jako ekonomika zdravá a prosperující – v té době byl například současný guvernér libanonské centrální banky hodnocen ve všech žebříčcích jako hvězda tehdejšího bankovního světa. Dnes se z novin na titulní straně dočtete, že na něj vydala francouzská justice mezinárodní zatykač za podezření z praní špinavých peněz, korupci olbřímích rozměrů a bankovních podvodů. Dřívější ekonomika, která byla založena výlučně na bankovních službách, tj. na důvěře, zkolabovala. Jde o krizi důvěry, již bude nutné překonat k novému restartu země. Ale, bohužel, i zde platí, že důvěru je snadnější ztratit než znovu získat.
Státní instituce jsou, jemně řečeno, slabé, aby hospodářskou, finanční i sociální krizi dokázaly nějak řešit. Můžete stručně popsat pro lepší představu, jak tamní stát a země fungují?
K čemu v Libanonu tedy vlastně došlo? V posledních dvou až třech letech zde vidíme kolaps státu. Vše, nebo téměř vše, co se rozumí pod pojmem stát, tj. státní a veřejné instituce, veřejný prostor v širším slova smyslu, nefungují nebo fungují obtížně a omezeně. Týká se to veřejného školství, zdravotnictví, veřejné správy, spravedlnosti, spojů i obecné bezpečnosti. Výjimkou je zatím pouze armáda a nově zvolený parlament. Ten je však zablokován politicky. Nadto celá země již rok od posledních parlamentních voleb čeká na novou akceschopnou vládu a prezidenta. Vláda funguje jen v omezeném módu, tj. nemůže či není schopna přijímat zásadní hospodářská opatření ve spolupráci s mezinárodními institucemi typu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Vláda není schopna přijmout potřebný balík reforem bankovního trhu a investičního prostředí. Pracovníci vládních institucí docházejí do zaměstnání třeba jen na dva dny v týdnu, protože jsou za svou práci placeni málo, ba až symbolicky – například měsíční plat policisty je něco kolem jednoho sta dolarů, učitelé ve státní škole nedostávají ani tolik a musejí si vydělávat po večerech kondicemi. Zaměstnanci příspěvkových organizací státu, jako například Národního muzea, pobírají plat ve výši ekvivalentu třiceti amerických dolarů atd. V minulém roce v Bejrútu skončila například bejrútská filharmonie – skončila tak, že se filharmonici prostě rozešli poté, co jim nikdo měsíce neplatil vůbec nic. Pro nás zcela nepředstavitelné pracovní i životní podmínky.
Jak se v takovém prostředí žije běžným lidem?
Obtížně. Velkou část lidí drží nad vodou remitence, které plynou do země od zahraničních Libanonců, jichž je v celém světě podle odhadů až 14 miliónů. A ti každý měsíc posílají svým rodinám v zemi třeba tři sta dolarů. Ročně tak do Libanonu připlyne až sedm miliard dolarů. Tak se tu přežívá. Libanon je země, kde všichni stále na něco čekají. Na peníze, na benzín, na plyn, na elektřinu nebo na novou vládu, která je nezbytná například kvůli jmenování nových velvyslanců ve světě, nebo na prezidenta, který je akutně nezbytný mimo jiné proto, aby jmenoval nového guvernéra centrální banky. Tomu dosavadnímu, na něhož je vydán mezinárodní zatykač, končí mandát koncem července 2023. A kdo si umí představit fungování centrální banky, tj. měnovou politiku země, bez klíčové osoby, jakou guvernér zcela jistě je? Jiná je situace v privátním sektoru, v byznysu. Ten žije, a to krizi navzdory. Libanonci mají byznys v genech, a to od dob fénických.
Už jste se zmínil o explozi sila v bejrútském přístavu v roce 2020. Následky jsou stále vidět a nejde jen o zničené stavby kolem. Přístav byl a je hlavním námořním centrem země, jímž prochází většina dovozu do země. Výbuch hospodářskou krizi nepochybně ještě prohloubil, že?
Výbuch sila ve zdejším přístavu v srpnu 2020 byl symbolickou ranou do hospodářství země. To je zjevné. Exploze zabila na 219 lidí, ale taky naději na brzký obrat v libanonské politice i hospodářství. Kromě hospodářské krize prožívá Libanon nepředstavitelně komplikovanou krizi vnitropolitickou. I v ní jde o krizi důvěry, důvěry v politiku jako takovou a v politiky, kteří jsou mnohdy zatížení vlastní minulostí, jež je přitom v zemi se čtyřmi a půl milióny občanů obecnému lidu známa. Politická krize, tj. neexistence plnohodnotné vlády a prezidenta, je průnikem mnohých vlivů – vnitropolitických a vnějších. Zdejší politika je ovlivňována nejenom rozhádanými politickými stranami, ale asi i sedmnácti konfesními skupinami. Libanon je křižovatkou všech možných náboženství celého Blízkého východu, tj. zejména křesťanství ve všech jeho proudech od maronitů, po pravoslaví a islámu. Islámu sunitského a šíitského. Či dokonce jejich odnoží, jakou je například skupina drúzú, která ve zdejší politice hraje neopominutelnou roli. A jako kdekoliv jinde ve světě se i zde snaží dění ve svůj prospěch ovlivnit nejrůznější vnější aktéři. Mix těchto vlivů, které po výbuchu v bejrútském přístavu před třemi roky zesílily, v současné době blokuje vnitropolitický život v zemi.
Mimochodem, je už známá příčina exploze?
Stále platí hypotéza, že za výbuchem byl nevhodně uskladněný ledek a obsluha skladu v rozporu s jakýmikoliv bezpečnostními předpisy prováděla v perimetru skladu svařovací práce. Jiná věc je, že místní úřady věděly o možných rizicích a nic včas nepodnikly. I to je předmětem vyšetřování jak tady v Libanonu, tak i v zahraničí. Kauzu vyšetřuje hned několik evropských zemí, jejichž občané v tom výbuchu zahynuli rovněž – mimo jiné šlo i o diplomaty či jejich rodinné příslušníky Nizozemska, Francie a Německa.
Už na první pohled je patrné, že je to země plná kontrastů. Například na jedné straně velice bohatí lidé, na straně druhé obrovská chudoba, v níž se nacházejí i uprchlíci především ze sousední Sýrie. Prakticky polovina Libanonců je údajně pod hranici chudoby. Myslíte si, že se situace zlepšuje nebo má šanci na zlepšení?
Víte, jak už jsem řekl, Libanon je často přirovnáván k bájnému ptáku Fénixovi. Myslím, že oprávněně. Ta země, ten národ, jsou neuvěřitelně houževnatí a schopní. Svět je plný Libanonců, kteří dosáhli vynikajících výsledků ve vědě, obchodu, umění, Libanonci jsou nadstandardně vzdělaní, pominu-li skutečnost, že celá střední třída a výše je trilingvní (hovoří arabsky, anglicky a francouzsky), velká část libanonské společnosti dosáhla univerzitního vzdělání a uznání ve své zemi, ale i v cizině – Německu, Francii, Británii, USA i kdysi v Československu. To vše spolu s geografickým profilem země v Středomoří, jež je vstupní bránou pro kulturní a ekonomické pronikání ze Západu do Orientu, to vše mě vede v optimismu. Libanon je biblická země, po níž chodil už Ježíš. Mašírovaly tudy i římské legie či křižáci, Turci, Osmané. Země přežila mnohou nadvládu. Přispěli k tomu lidé, ale i zdejší příroda. Libanon je jediná blízkovýchodní země s dostatkem pitné vody. Vlastně celá země „plave“ na podzemních vodách ze zdejších horských masivů, které činí úrodnými i známé údolí Biká/Bekaa, kde si Libanonci vypěstují vlastně vše představitelné, ovoce i zeleninu. Ano, co se týče budoucnosti země, jsem optimistou. Určitě se podaří vyřešit i problém hrozivé imigrace v zemi – jde odhadem o 1,5 miliónů syrských uprchlíků. Věřím, že mezinárodní společenství najde spolu s Libanonem a dotčenou Sýrií způsob, jak syrskou imigraci v krátkodobém horizontu vyřešit.
Papírově by to měla být země pro turisty zaslíbená: má moře, hory, památky, cedrové háje, vodu, jak říkáte. Přesto si český turista čte na webu ministerstva zahraničí varování, že je třeba se v zemi pohybovat s vysokou osobní opatrností a brát v úvahu vedle přetrvávající možnosti teroristických útoků i nebezpečí běžné kriminality. Lze to nebezpečí konkrétně popsat a je individuální turistika opravdu tak riskantní?
Obezřetnost každého cizince v zemi je na prvním místě. Právě jsem se dozvěděl (minulý týden, pozn. red.), že včera večer došlo ve čtvrti, v níž se nachází naše ambasáda, k přestřelce z automatických zbraní s použitím dokonce RPG. Je to v zemi, bohužel, ne neobvyklý bezpečnostní incident, při němž se takto řeší různé spory mezi jednotlivci či rodinami. Temperament a zbraně nejdou dobře dohromady. Naštěstí v případě podobných incidentů jde téměř vždy o vyřizování účtů mezi místními lidmi a libanonská armáda dokáže rychle situaci řešit. My cizinci a diplomaté, kteří v zemi déle pobývají, víme, kterým oblastem v Bejrútu i v zemi je lépe se vyhýbat. Ale i tak je možné se ocitnout ve špatnou chvíli na špatném místě. Nicméně zpět k otázce, ano, Libanon je turismu zaslíbená země. Potenciálně. Jsou tu nádherné hory, krásná příroda i moře. Jsou měsíce v roce – na jaře, kdy lze teoreticky ráno na horách lyžovat a odpoledne plavat v moři. To činí z této země atraktivní kus regionu, který byl desítky let zdrojem inspirace pro všechny muslimské země. Libanon byl pro ně snem, k němuž se muslimové celého světa po léta upínali jako ke svému vzoru: prosperující ekonomika, životní úroveň obyvatel přesahující úroveň lidí v západní Evropě, etnicky a konfesně tolerantní multikulturní společnost. To ale bohužel skončilo. A Libanon i celý muslimský svět opět čekají, tentokrát na znovuvzkříšení tohoto snu.
Český turista při cestě do Libanonu nemůže mít v cestovním pase izraelské razítko. Jaké jsou vztahy těchto dvou sousedních zemí?
Formálně vzato jsou obě země stále ve válečném stavu. V praxi to znamená, že i když spolu oba státy sdílejí společnou hranici, tak ta je pro cestovatele neprostupná. Neprostupný je i letecký provoz nad Izraelem z Libanonu. Veškerý letový provoz z Bejrútu do regionu je povinně odkláněn mimo vzdušný prostor Izraele, i když jde o trasy často podstatně delší a komplikovanější. Vztahy obou zemí jsou tedy od dob občanské války v Libanonu velmi komplikované, což ale neznamená, že by neexistovaly vůbec. Zástupci obou zemí se pravidelně scházejí za zprostředkování mise UNIFIL na jižní hranici Libanonu, aby spolu řešili konkrétní témata sousedství. Takovým tématem byla do loňského října i otázka delimitace jižní námořní hranice, která hrozila přerůst v konflikt, jehož podstatou nebyl jen hraniční spor, ale spor o rozdělení podmořských ložisek zemního plynu. Na ty si činily nárok obě země. Do věci se nakonec vložila americká diplomacie spolu s dalšími regionálními hráči, jako je Egypt či Katar, a celý problém vyřešili smírně dohodou a rozdělením sfér hospodářských zájmů.
Česko je, jak politici zdůrazňují, tradičním blízkým přítelem Izraele. Jaké máme tedy s Libanonem vztahy my včetně těch obchodních?
Diplomaticky se vždycky říká, že máme vztahy se zemí, v níž momentálně působím, na tradičně dobré a přátelské úrovni. Ano, platí to pro politiku, obchod i školství spolu s kulturou. Politicky jsme dosáhli mj. toho, že Libanon vloni jako jediná arabská země hlasoval téměř vždy spolu s námi a EU/Západem ve shodě ve Valném shromáždění OSN, které přijalo sérii rezolucí odsuzujících Rusko za agresi na Ukrajině. To není zanedbatelné politické gesto!
Doplním, že nedávno navštívila Libanon i ministryně obrany Černochová.
Ano, bilaterálně se jen letos povedly dvě významné návštěvy politických představitelů z Prahy – návštěva 1. náměstka MZV Jiřího Kozáka a následně historicky první návštěva české ministryně obrany Jany Černochové v Libanonu. Návštěva paní ministryně otevřela cestu pro budoucí spolupráci obou rezortů obrany, o niž mají naši partneři zájem. Z mého pohledu je zcela jedinečná spolupráce ČR s Libanonem v oblasti zdravotnictví. Konkrétně se nám povedlo dodat skvělé výrobky firem našeho zdravotnického sektoru do pěti státních nemocnic v celé zemi. Česká republika si v Libanonu vytváří obraz země, která pomáhá zachraňovat životy. Myslím, že je to to nejlepší PR pro náš průmysl i pro celou naši zemi. V jiné oblasti, v zemědělství: Česká republika je pro „zemi cedrů“ významná rovněž jako tradičně spolehlivý partner pro dovoz/obchod s mléčnými produkty. Dovážíme sýry, sušené mléko, ale i živý dobytek, obiloviny a další. Často je obtížné si představit, co se vlastně rozumí pod pojmem „vztahy se zemí“. Ale je to v zásadě jednoduché. Za těmi oficiálními floskulemi se vždy skrývají mezilidské vztahy. A o ty se opíráme i my na naší diplomatické misi v Bejrútu. Mám tady na mysli naše vztahy se skupinou bývalých absolventů českých a slovenských univerzit. Jde vesměs o lékaře a stavební inženýry, kteří díky našim stipendiím dosáhli vzdělání a následně i vysokých pozic v libanonské společnosti. Tito lidé, jichž je dodnes v zemi asi tři sta, nám vždy děkují slovy: „Děkujeme Čechům a Slovákům. Díky nim jsme si v Libanonu vybudovali úspěšnou existenci a hvězdnou kariéru.“
