Zofie Dares: Rozum pro jednou promine. Čím větší festival, tím větší cítím pýchu, kam až jsme to dotáhli

Žofie vyrůstala v umělecké rodině v Hradci Králové. Rodiče, architekti Helena a Jiří, vedou DAD Studio, starší sourozenci z matčina předchozího manželství, umělec Matyáš Chochola a malířka a výtvarnice Julia Chochola, jsou zavedenými jmény českého výtvarného milieu. Vedle muziky pracuje na filmových projektech, nedávno se jako asistentka účastnila natáčení remaku legendárního snímku Ve stínu upíra v čele s americkou hereckou hvězdou Willemem ­Dafoem.

Jak dělíte čas mezi kapelu a filmová natáčení?

Je to docela náročné, ale díky tomu, že u filmu jsem začala pracovat současně s covidem, zvykalo se mi snadněji. Jsem ráda, že jsem si našla práci, která mi tou těžkou covidovou dobou pomohla projít. A že to je práce, kterou si netahám domů. Jedu deset dvanáct hodin v kuse, ale v hlavě mi filmové natáčení neleží. Opravdu, ráda si čistím hlavu fyzickou prací – ne že bych při ní nemusela používat mozek, ale je to úplně jiný druh soustředění. Ještě dřív, než jsem začala dělat u filmu, jsem se občas sebrala s kámoškama a odjela pracovat na farmu ke koním: sekat trávu, uklízet ve stáji, házet seno. Mně tohle vůbec nevadí a celá naše parta to vždy brala jako nesmírně terapeutickou činnost. Takže musím říct, že mi to pomohlo přežít i tu pandemii. A nejen mně, podobně to měla celá kapela.

Co dělali – doufám, že se neurazí – vaši „kluci“ z kapely MYDY?

Každý má svou práci: Mikuláš vlastní filmovou produkci, Nèro se momentálně věnuje hudbě naplno jako hudební producent, Honzík je právník lomeno účetní a Ondra dělá finanční poradenství. Takže se dá říct, že v kapele máme všechno, co potřebujeme. Samotný covid nám svým způsobem velmi po­mohl: těsně předtím jsme vyměnili management, což nebyly jediné změny, k nimž u nás došlo. Vzhledem k tomu, že jsme sedm let jeli v podstatě nonstop, potřebovali jsme už trochu zabrzdit. Je otázkou, zda by nás to nesemlelo úplně, kdyby se ten vlak na chvíli nezastavil. Já v koroně dost pochybovala sama o sobě, hledala jsem smysl: Mám se dál věnovat zpívání? Jsem na to dost dobrá? Mám na to sílu? V našem případě jsme si, myslím, navzájem uvědomili, jak hodně se máme rádi, jak silné pouto mezi námi existuje. Teď jsem přesvědčená, že to už zvládneme.