Nebe, peklo, ráj. Kde Andres Serrano hledá svou nechvalně proslulou krásu?

Jak vznikla vaše série Tělesné tekutiny?

Potřeboval jsem základní barvy a krev, mléko a moč jsou nejvýraznější. A ačkoliv mé rozhodnutí vznikalo částečně podvědomě, nakonec vše dopadlo k mé výsostné spokojenosti. Umělci často mívají dobré nápady, ale ne vždy se jim povede je převést do kvalitní fotografie. Právě Piss Christ – fotografie krucifixu ponořeného do moči – je tak skvělá, protože žlutá je nádhernou kontrastní barvou. Už když obraz vznikal, přesně jsem věděl, že jinak se jmenovat nemůže. Následně o mně někteří psali, že rozvracím společnost, ale já se vůbec nesnažil spunktovat nějakou svatokrádež nebo někoho urážet. Šlo mi o čistě umělecký projev.

Co více rozčililo senátora Jesseho Helmse, který vás nechal předvolat na zasedání Senátu, byl to deformovaný krucifix, nebo jeho vložení do nádoby s močí?

On a jemu podobní se paradoxně nejvíc rozčilovali nad něčím jiným. Vadilo jim, že National Endowment for the Arts (v roce 1965 založená nezávislá agentura vlády Spojených států pro podporu a financování uměleckých projektů; poznámka autora) si „dovolila“ podporovat projekty, které nepodléhaly jejich schválení, a že na výběr neměli jakýkoli vliv. Což je správně! Proč by vláda měla schvalovat umění? A tak se původně za zády dvou konzervativních senátorů začala šikovat křesťanská pravice a další skupinky náboženských fanatiků. Vyvrcholilo to nejen tím mým popotahováním v Senátu, ale dosáhli například i zrušení bilanční výstavy tehdy nedávno zesnulého fotografa Roberta Mapplethorpa ve Washingtonu.

Vám aféra pomohla, nebo vás poškodila?

Ještě jednou bych měl senátoru Helmsovi poděkovat. Zejména za to, že jsem byl pro něj tak důležitý, že jsem mu stál za zostouzení. To on z neznámého fotografa jednou provždy udělal známého umělce. Opravdu si nemohu stěžovat – i při vědomí toho, že budu vždy znám jako ten kontroverzní chlápek, který vytvořil Piss Christ. Dostal jsem se do historických publikací. Mnoho umělců je přece vnímáno a uznáváno především skrze jednu svou práci. Leonardo da Vinci za Monu Lisu nebo Poslední večeři, Michelangelo za Pietu, Marcel Duchamp za Fontánu. Pokud se tedy bavíme o umělcích, které jsem hltal v době svých uměleckých studií.

Pocitově mi vaše rudo-bílo-žlutá barevnost – krev, mléko a moč – připomíná punkové heslo sex, drogy a rock’n’roll. Mýlím se?

Vůbec, miluju rokenrol, jsem rokenrolový umělec. Vyrůstal jsem v New Yorku 60. let, v době psychedelie, kulturních válek, revolucí všech druhů, hudbu nevyjímaje. Bylo mi třináct, když do Ameriky poprvé přijeli Beatles, pár dní nato Rolling Stones, každý týden se objevoval někdo další. New York byl vystaven invazi britské muziky, kultury, životního stylu. Takže jsem tak trochu rocker uvízlý v šedesátých letech minulého století.

Ta šedesátá léta byla také dobou války ve Vietnamu nebo krátce nato – začátkem následující dekády – likvidace hnutí hippies...

V šedesátých letech ještě bylo jasně čitelné, kdo na jaké straně síly stojí. Pro nás byl na té špatné straně konzervativní establishment. Teď už těžko rozeznáváme, kdo jsou ti špatní. Jsme zmatení. Jako by už neexistovali ti dobří, všude kolem nás jsou jen lidé s iPhony. Někdo si začne stěžovat, někoho obviňovat, a všichni ostatní se začnou třást strachy. To je přece absurdní. Lidé mají zůstat lidmi s vlastními názory, což je důležité především v případě nás ze starších generací. My máme odžito, my známe fakta, ta se nezměnila. Změnila se jen očekávání a názory společnosti, zda to, co se odehrálo dřív, bylo podle jejich převyprávění dobré, nebo ne.