Terapeutka Barbora Pšenicová: Učíme děti rozpoznat duševní obtíže a říct si o pomoc
Počty dětí a mladých lidí s duševními obtížemi rostou a problémy s dostupností dětské psychiatrie pokračují. Kraje proto stále více spolupracují s neziskovými organizacemi v oboru. Například Nevypusť duši pomáhá s prevencí a osvětou duševních onemocnění už sedm let. A to zejména ve školách. Jak konkrétně mohou dětem a mladistvým pomoci? Podle ředitelky organizace Barbory Pšenicové například tím, že je učí nebát se o duševních obtížích mluvit. Pomáhají jim také vyznat se ve složité síti nejrůznějších typů pomoci.
Kde všude a komu pomáháte?
Nejsme intervenční centrum, neposkytujeme psychoterapii například, ale zaměřujeme se na prevenci a osvětu. Ukazujeme dětem, mladým lidem i dospělým, co znamená být v duševní nepohodě, jak si všimnout varovných signálů, jak se s tím dá pracovat a kde vyhledat pomoc. Primárně se zaměřujeme na středoškoláky a středoškolačky, protože z průzkumů víme, že u 75 procent lidí, kteří se v dospělosti potýkají s duševním onemocněním, se nemoc rozvinula už před 24 rokem života. Jezdíme po středních školách, pracujeme se studujícími, ale i s pedagogickými sbory, které například učíme, jak vést s žákem nebo žákyní podpůrný rozhovor. Vycházíme z předpokladu, že díky péči o duševní zdraví se alespoň u části lidí nemusí nemoc rozvinout do takové míry, aby byla nutná psychiatrická péče.
Nezaměřujeme se ale jen na školy. Máme workshopy pro veřejnost a pracujeme i ve firmách. I když jsou naší hlavní cílovou skupinou mladí lidé, tak je třeba pomáhat i dospělým, aby byli všímavější a dokázali nabídnout tomu mladému člověku pomocnou ruku. K tomu musí být postaráno i o ně. Fungujeme také jako rozcestník pro ty, kteří se nachází v nějaké duševní nepohodě nebo jsou z nabídky například bezradní. V našem webovém rozcestníku mohou najít nejen kontakty na psychoterapeutické či psychiatrické služby, ale i na velkou část sítě podpůrných služeb. A mohou nám napsat i do e-mailové poradny.
Jak vypadá ta prevence na školách v praxi? Jaké rady pro řešení duševních obtíží od vás studenti dostávají?
Základem je, aby si všimli, že se děje něco, co jim nevyhovuje nebo jim v něčem překáží či ubližuje. Když totiž zažíváte duševní obtíže, tak jim pravděpodobně nebudete delší dobu věnovat pozornost. Budete si myslet, že to přejde, že vlastně nejde o varovné signály. A když už si mladý člověk všimne, že se možná se děje něco, v čem dlouhodobě nechce být, tak to pravděpodobně bude muset někomu říct. A to není jednoduché. Proto to často děti a mladí lidé něčím takzvaně překryjí. Třeba jsou vzteklí, smutní, uzavírají se do sebe. Což jsou důležité signály. A je nezbytně nutné, aby “systém” na druhé straně slyšel, co se tomu mladému člověku děje a že potřebuje podporu. Nemusí to být vždy hned psychiatrie, spektrum, zejména včasné pomoci, je daleko širší.
My hodně pracujeme se změnou postojů, destigmatizujeme duševní onemocnění, aby bylo pro mladé snazší o svých pocitech mluvit. A když s nimi projdeme tuto fázi, představujeme systém sebepéče a péče, kde mohou pomoc najít, co mohou dělat, jaké mají možnosti.
Když tedy už na sobě nějaký teenager vypozoruje, že se necítí dobře a že by to měl řešit, jak dál mu můžete pomoci s nasměrováním správné pomoci?
Nám mladí buď píšou nebo se s nimi setkáváme na workshopech. Nemáme vždy dostatek času nebo člověka nevidíme, abychom věděli, do jaké míry je situace alarmující. S tím musíme pracovat velmi opatrně. Často je ale pro ně ulevující už jen to, že je vůbec někdo vyslechne, že někdo respektuje jejich prožívání. Poté je nasměrujeme na pomoc. Je samozřejmě otázka kam, protože systém je velmi různorodý. Pokud je to malé dítě, nebudeme ho posílat do konkrétní služby napřímo, ale motivovat ho, aby se svěřil někomu dospělému. Rodičům, školnímu psychologovi nebo psycholožce a podobně. Při závažnějších projevech nebo prožívání například na Linku bezpečí či jiné krizové linky.
Setkáváte se s tím, že někoho nasměrujete na konkrétní pomoc, ovšem ten potom narazí v praxi na ten systémový problém, který je v dětské psychiatrii, že pro něj v péči prostě není místo nebo musí dlouho čekat?
Ano, i s tím se setkáváme. Jsou i situace, kdy už je dotyčný fyzicky na kraji sil a jeho stav se vlivem nedostatečné péče nebo pozdější péče může zhoršovat až ke krajnímu řešení, kterým může být například pokus o sebevraždu. Proto je třeba o obtížích začít mluvit daleko dříve, aby na to člověk nebyl sám. Na druhou stranu my také víme, že ne všichni potřebují na začátku psychiatrickou péči. A právě v takových případech můžeme udělat hodně. Vést podpůrné rozhovory, nabídnout jim jiné služby, motivovat k naslouchání pedagogy, pedagožky, dospělé a rodiče. Mnohdy rodiče přijdou s dítětem rovnou do psychiatrické ambulance ze strachu o něj, i když to třeba ani není potřeba. Možná mohou začít rozhovorem s tím dítětem, podporou ze školy, kontaktovat nějakou sociální službu například. Lidé potřebují získávat více informací a kompetencí o tom, jak situace signalizující duševní nepohodu co nejdříve zachytit. Pedagogové a pedagožky se mohou zeptat žactva, jak se cítí, jaký mělo víkend, blízcí dospělí to samé. Ptát se, jak se dítě má, jaký mělo den. Možná se dozvědí něco, co jim osvětlí, proč zrovna nemá dobrou náladu.
Je důležité, aby bylo dítě s obtížemi ve spojení s nějakým dospělým, kterému věří. Kromě rodičů to mohou být třeba i vedoucí různých volnočasových aktivit. Podle výzkumů tráví více než polovina dětí a mladistvých volný čas v nějakých zájmových aktivitách. I tam jim může být dospělý oporou a mohou se mu svěřit.
A potom jsou v ČR další služby. Existuje velké množství různě zaměřených sociálních služeb, které nabízejí péči o dítě samotné i o celou rodinu. Mnohdy se v nich ale lidé příliš neorientují. Dítěti může pomoci nízkoprahové zařízení, kde jsou kvalifikovaní pracovníci a pracovnice pro práci s mládeží, dokáží s ním vést odborný rozhovor, zmapovat, co se mu v životě děje, v čem vyrůstá a v jaké situaci se nachází. Mohou také přizvat ke spolupráci rodiče, případně další organizace. Mohou pracovat s celou rodinou pak v jiné službě. Například, když je pro nějakou matku obtížné zorganizovat si čas tak, aby se mohla věnovat dětem, tak může služba pomoci třeba se školními povinnostmi a tak jí ulevit, což není primární cíl, jím je otevírat cestu k pomoci, která nabídne prostor pro změnu. Možností je mnoho, například dobrovolnické organizace, které nabízejí doprovázení dětí, různé podpůrné skupiny a podobně.
V době vleklé krize dostupnosti dětské psychiatrické péče stále více krajů sází právě na prevenci, samy zřizují nejrůznější týmy včasných intervencí a to právě ve spolupráci s neziskovým sektorem. S kým a jak spolupracujete vy?
My se snažíme co nejvíce vybavit to spodní spektrum péče. To znamená pomoci třeba škole (pracujícím v ní) vést podpůrný hovor s dítětem a mít přehled po dostupných službách Podpůrný rozhovor se právě teď také snažíme nějak formalizovat a ukotvit. V Praze je síť služeb široká, ale jsou kraje, kde tomu tak vždy není. Pak jsou ty, kde se dějí velké posuny, například Jihomoravský, Ústecký nebo Plzeňský. S nimi jsme v kontaktu, jezdíme do škol v jejich v regionu, pomáháme dodávat nástroje pro témata péče o duševní zdraví. Troufám si tvrdit, že jsme, a nejen my, ale i další neziskové organizace, dobrým partnerem právě pro kraje, protože často máme například data výzkumné povahy, ale také evidence based nástroje nebo třeba kontakty či přehled o tom, co se v oboru děje.
Plánujete stávající typ pomoci ještě rozšířit? Případně jak?
Ano. Máme výhodu v tom, že spolupracujeme hodně s začínajícími odborníky v pomáhajících profesích. Chceme je v jejich budoucím povolání co nejvíc podpořit, takže jsme je teď začali více dovzdělávat a dostávat k praxi, aby měli nástroje navíc, než začnou pracovat s konkrétními dětmi nebo mladými lidmi. Snažíme se také o doplnění sítě pomoci a její ztransparentnění lidem v pomáhajících profesích, stejně jako o jejich podporu jak například vést podpůrný rozhovor. Stále je pro nás důležité školské prostředí. Rozšiřujeme jednorázovou práci ve školách na celou školu a po delší dobu. Je potřeba, aby se o tématech ve školách mluvilo daleko více a aby se v něm pedagogové a pedagožky necítili sami a měli možnost s ním pracovat. V tomto duchu jsme spustili pilotní projekt a vidíme už první výsledky. První výstup je, že se zvýšila informovanost dětí o podpoře školního psychologa nebo psycholožky na škole, kde působí, a to o více než polovinu.
Ne každá škola ale má svého psychologa, podle čeho si vybíráte to pokrytí škol a mají přednost třeba právě ty školy, kde stálá psychologická péče chybí?
Ano, jsou regiony, kde stálí psychologové nebo psycholožky na školách nejsou. Ideální by samozřejmě bylo, kdybychom byli v prioritách sjednoceni a dávali tématu větší váhu, a hledali možná rychleji možnosti, jak školy podpořit například v obsazení těchto pozic. I když se tato situace výrazně zlepšuje oproti stavu před například 5 lety. Možným řešením ale může být také snížení kritérií pro to, kdo může mít péči o duševní zdraví dětí ve škole na starosti. O tom se velmi málo mluví, nejspíš z obav z nějaké nižší profesionality institutu školního psychologa nebo psycholožky, nebo ze změny roky fungujícího systému. Přitom i člověk s psychoterapeutickým výcvikem může mluvit s mladým člověkem, být mu ve škole k dispozici, vést terapeutický rozhovor. A pokud jde o to naše pokrytí, tak my jezdíme hlavně do regionů, kde síť péče o duševní zdraví není dostatečná, i když nás můžete i velmi často potkat v Praze. Rozhodně ale nepokryjeme poptávku ze strany škol.
V poslední době se objevuje také stále více nejrůznějších aplikací, které nabízejí rychlou pomoc s psychickými problémy na dálku. Některé (Nepanikař) zmiňujete i vy v přednáškách na školách. Jaké mají podle vás v prevenci duševního zdraví místo?
Aplikace snižují určitou bariéru v péči. Pomáhají ji rychleji dostat ke konkrétnímu člověku. To je pro nás důležité a v mnohém jde o pozitivní efekt, například u online terapií. Můžete je absolvovat odkudkoliv a nemusíte jezdit třeba 40 kilometrů do města, pokud bydlíte třeba v nějaké odlehlejší obci. Aplikace jako Nepanikař nabízejí třeba různá dechová cvičení pro pomoc s úzkostí. To může pomoci zmírnit nějakou nepohodu. Je to také další kanál, který pomůže k další pomoci. Jako problematické vidíme aplikace, které mají marketing postavený na tom, že slibují například náhradu terapie jako takové. Něco jiného je rychlá krizová intervence, kterou zastoupit mohou a mají na to prostor a nástroje, a dlouhodobá psychoterapie. Spíše jsou první pomocí nebo například nějakou podporou při obtížích, které nevyžadují psychiatrickou péči. Vzniká jich také poměrně hodně, a my bychom si moc přáli, abych jejich vznik byl více koordinovaný a byla podporována při jejich vzniku multidisciplinarita.
Závěrem, co byste poradila dítěti nebo mladistvému, který si právě začíná uvědomovat, že se necítí dobře a řeší, co s tím?
Aby se svěřil někomu, komu důvěřuje. Komukoliv, kdo je mu blízký. Aby se nebál mluvit o svém duševním zdraví, nebál se vyhledat pomoc. Najednou na to totiž nebude sám a také získá naději, že se jeho stav může zlepšit. A že je více těch, kteří je mohou podpořit, než si na začátku myslí.
