Robin Wright: Práci si vybírám podle emocí. Mnozí režiséři nechápou, co my herci děláme
Kdysi se o ní šeptalo: „No jo, ta všechny role odmítá!“ A taky: „Neviděli jsme ji od Forresta Gumpa!“ ROBIN WRIGHTOVÁ (57) si však jenom dopřála kariérní pauzu, aby zůstala doma s dětmi; přesto se jí podařilo vrátit mezi hollywoodská esa. Dnes ji známe mimo jiné z trháku Wonder Woman, a především ze seriálu Dům z karet (House of Cards) jde z role do role a v poslední době má zajímavě rozjetou i kariéru režisérskou. Jednoduše oblečená, přirozeně elegantní, charismatická a překvapivě přístupná, mluví s nehranou sebejistotou o důležitých věcech zdaleka ne jen v umění. Letos na festivalu v Karlových Varech po sobě zanechala výraznou stopu: převzala Cenu prezidenta, nechala se slyšet, že si zahraje ve festivalové znělce či se někdy navrátí jako členka hlavní poroty…
Některé epizody seriálu Netflixu Dům z karet, kde hrajete hlavní ženskou roli, režírovala na Oscara třikrát nominovaná Agnieszka Hollandová, polská režisérka, která často pracuje v České republice. Ovlivnila vás?
To byla tak úžasná žena! Strašně inspirující. Taková osobnost! Obdivuhodná a nesmírně talentovaná. A taky kontroverzní, to se mi na ní asi nejvíc líbí: natočila přece před pár lety mimo jiné ten film, jenž vyvolal v Polsku velké diskuse, jak se to jmenovalo s těmi vlky, Pokot?
Ano, v polském originále Pokot, u nás Přes kosti mrtvých. Vy se ale taky nebojíte kontroverzí, mluvíte tam, kde jiní mlčí. Co ona vaše proslulá bitva za rovnost platů mezi muži a ženami, kterou jste vyhrála?
To tehdy nebylo tak úplně plánované. Už před pěknými pár lety se začala média oprávněně ptát: „Počkejte minutku: ona hraje přesně stejnou roli jako její mužský protějšek, ale dostává za stejnou práci poloviční honorář? Proč přesně?“ A najednou o tom mluvili všichni: až mě to překvapilo. Věděla jsem sice, že jsou ženy léta méně placeny než muži, ovšem netušila jsem, že je to tak rozšířený fenomén, že se to týká v podstatě všech povolání!
Co přesně jste řekla?
Byla jsem pozvána na přednášku v rámci Rockefellerovy nadace ve Washingtonu, D.C. a říkala si: „Musíš to říct. Teď je ta správná doba!“ A ta dáma, která se mnou dělala rozhovor, mi velice pomohla tím, že se mě zeptala, zda se ekonomické nerovnosti v Hollywoodu snižují. Odpověděla jsem jí upřímně: „Ne.“ (Jedenáctiminutovou ukázku besedy s Robin Wrightovou z května roku 2016 najdete na YouTube; poznámka autorky). Nebyla jsem ale zdaleka první, kdo na ten problém upozornil: přede mnou tu byly herečky Patricia Arquettová, taky Laura Dernová, mnohé další… Já se jen přidala.
O nerovnosti platů v Hollywoodu mluvila shodou okolností i vaše americká kolegyně Patricia Clarksonová, jež byla letos na festivalu v Karlových Varech v hlavní porotě a se kterou hrajete v Domě z karet…
A já ji budu příští rok režírovat ve filmu, který chystám! Právě k tomu dala souhlas, ale nevím, jestli už o tom mohu mluvit. No ale co, už je to venku. Je to v podstatě nádherně propracovaný, velice moderní milostný příběh, taková vzdálená verze legendárního snímku Harold a Maude. Název je zatím Bingo. Patricia Clarksonová tu hraje starší ženu, do níž se zamiluje velice mladý muž. Ona bude excentrická bývalá balerína z New Yorku na prahu sedmdesátky, má to i komediální nádech. Těším se! Mám režii ráda a chci v ní pokračovat – na režijní práci se mi líbí, že se můžu jen tak dívat, co herci dokážou. Ráda z nich ty emoce doluju.
Pomáhá vám při režii fakt, že jste sama herečka? Máte pocit, že díky tomu hercům líp rozumíte?
Dokonce si troufnu říct, že režiséři, kteří nikdy nehráli, nejsou skvělí režiséři. Mnozí z těch, kteří se za skvělé režiséry považují, nechápou, co my herci děláme a co ke své práci potřebujeme. Je rozdíl, když vám někdo na placu řekne: „Buď v tom dalším záběru radostnější!“ nebo když vám řekne: „Vzpomeň si, když ti bylo sedm. Dozvěděla ses, že maminka nebude čtrnáct dní doma, a ona dvě hodiny nato vstoupila do dveří…“ Okamžitě víte, jaký je to pocit a co přesně máte dělat. Takže když dostanete od režiséra příběh, je to pro herce, jako když nalijete benzín do auta. Nemůžeme tam jen tak skočit a hrát, bez přípravy – nasucho to nefunguje. Dobře se mi ale pracuje i s lidmi, kteří si sami píšou scénáře, nemusejí být zrovna herci: třeba režisérka a dramatička Rebecca Millerová, s níž jsme natočily film Soukromé životy Pippy Lee, zná výborně lidské charaktery a umí je vytvořit. Byla radost s ní pracovat. Film o Pippě, který jsme spolu natočily, vidělo asi sedm lidí, ale mám ho beztak ráda a jsem pyšná, že vznikl.
Vedete svou kariéru zajímavým způsobem: herectví, režie filmová i televizní, Hollywood, nezávislé filmy, ostatní filantropické aktivity. Čím se řídíte při výběru projektů?
Mám to jako všichni lidi na světě: emoce se mi pořád vyvíjejí, jaksi sezónně. Nevím teď, kde budu emocionálně v říjnu. Nevím, co se mi stane. Někdo se ožení, někdo narodí, někdo rozvede nebo zemře. A podle emocí, jež to vyvolá, si člověk vybírá svoji práci. Nefunguji tak, že bych si řekla: „Teď jsem natočila čtyři dramata, udělám pro změnu komedii.“ Nebo někomu to tak možná funguje, ale mně ne. Já se nechávám unášet proudem a čekám, co přijde. Ovšem pravda je, že někdy taky musíte pracovat, abyste zaplatili složenky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!