Robin Wright: Práci si vybírám podle emocí. Mnozí režiséři nechápou, co my herci děláme

Některé epizody seriálu Netflixu Dům z karet, kde hrajete hlavní ženskou roli, režírovala na Oscara třikrát nominovaná Agnieszka Hollandová, polská režisérka, která často pracuje v České republice. Ovlivnila vás?

To byla tak úžasná žena! Strašně inspirující. Taková osobnost! Ob­divuhodná a nesmírně talentovaná. A taky kontroverzní, to se mi na ní asi nejvíc líbí: natočila přece před pár lety mimo jiné ten film, jenž vyvolal v Polsku velké diskuse, jak se to jmenovalo s těmi vlky, Pokot?

Ano, v polském originále Pokot, u nás Přes kosti mrtvých. Vy se ale taky nebojíte kontroverzí, mluvíte tam, kde jiní mlčí. Co ona vaše proslulá bitva za rovnost platů mezi muži a ženami, kterou jste vyhrála?

To tehdy nebylo tak úplně plánované. Už před pěknými pár lety se začala média oprávněně ptát: „Počkejte minutku: ona hraje přesně stejnou roli jako její mužský protějšek, ale dostává za stejnou práci poloviční honorář? Proč přesně?“ A najednou o tom mluvili všichni: až mě to překvapilo. Věděla jsem sice, že jsou ženy léta méně placeny než muži, ovšem netušila jsem, že je to tak rozšířený fenomén, že se to týká v podstatě všech povolání!

Co přesně jste řekla?

Byla jsem pozvána na přednášku v rámci Rockefellerovy nadace ve Washingtonu, D.C. a říkala si: „Musíš to říct. Teď je ta správná doba!“ A ta dáma, která se mnou dělala rozhovor, mi velice pomohla tím, že se mě zeptala, zda se ekonomické nerovnosti v Hollywoodu snižují. Odpověděla jsem jí upřímně: „Ne.“ (Jedenáctiminutovou ukázku besedy s Robin Wrightovou z května roku 2016 najdete na YouTube; poznámka autorky). Nebyla jsem ale zdaleka první, kdo na ten problém upozornil: přede mnou tu byly herečky Patricia Arquettová, taky Laura Dernová, mnohé další… Já se jen přidala.

O nerovnosti platů v Holly­woodu mluvila shodou okolností i vaše americká kolegyně Patricia Clarksonová, jež byla letos na festivalu v Karlových Varech v hlavní porotě a se kterou hrajete v Domě z karet…

A já ji budu příští rok režírovat ve filmu, který chystám! Právě k tomu dala souhlas, ale nevím, jestli už o tom mohu mluvit. No ale co, už je to venku. Je to v podstatě nádherně propracovaný, velice moderní milostný příběh, taková vzdálená verze legendárního snímku Harold a Maude. Název je zatím Bingo. Patricia Clarksonová tu hraje starší ženu, do níž se zamiluje velice mladý muž. Ona bude excentrická bývalá balerína z New Yorku na prahu sedmdesátky, má to i komediální nádech. Těším se! Mám režii ráda a chci v ní pokračovat – na režijní práci se mi líbí, že se můžu jen tak dívat, co herci dokážou. Ráda z nich ty emoce ­doluju.

Pomáhá vám při režii fakt, že jste sama herečka? Máte pocit, že díky tomu hercům líp rozumíte?

Dokonce si troufnu říct, že režiséři, kteří nikdy nehráli, nejsou skvělí režiséři. Mnozí z těch, kteří se za skvělé režiséry považují, nechápou, co my herci děláme a co ke své práci potřebujeme. Je rozdíl, když vám někdo na placu řekne: „Buď v tom dalším záběru radostnější!“ nebo když vám řekne: „Vzpomeň si, když ti bylo sedm. Dozvěděla ses, že maminka nebude čtrnáct dní doma, a ona dvě hodiny nato vstoupila do dveří…“ Okamžitě víte, jaký je to pocit a co přesně máte dělat. Takže když dostanete od režiséra příběh, je to pro herce, jako když nalijete benzín do auta. Nemůžeme tam jen tak skočit a hrát, bez přípravy – nasucho to nefunguje. Dobře se mi ale pracuje i s lidmi, kteří si sami píšou scénáře, nemusejí být zrovna herci: třeba režisérka a dramatička Rebecca Millerová, s níž jsme natočily film Soukromé životy Pippy Lee, zná výborně lidské charaktery a umí je vytvořit. Byla radost s ní pracovat. Film o Pippě, který jsme spolu natočily, vidělo asi sedm lidí, ale mám ho beztak ráda a jsem pyšná, že vznikl.

Vedete svou kariéru zajímavým způsobem: herectví, režie filmová i televizní, Hollywood, nezávislé filmy, ostatní filantropické aktivity. Čím se řídíte při výběru projektů?

Mám to jako všichni lidi na světě: emoce se mi pořád vyvíjejí, jaksi sezónně. Nevím teď, kde budu emocionálně v říjnu. Nevím, co se mi stane. Někdo se ožení, někdo narodí, někdo rozvede nebo zemře. A podle emocí, jež to vyvolá, si člověk vybírá svoji práci. Nefunguji tak, že bych si řekla: „Teď jsem natočila čtyři dramata, udělám pro změnu komedii.“ Nebo někomu to tak možná funguje, ale mně ne. Já se nechávám unášet proudem a čekám, co přijde. Ovšem pravda je, že někdy taky musíte pracovat, abyste zaplatili složenky.