Miloš Zeman to se sv. Václavem jako symbolem kolaborace a servility vůči Němcům popletl, říká Stanislav Balík

O knížeti Václavovi se učíme ve škole, že je to národní světec, zakladatelská osobnost českého sátu. Ale čím je reálně neučebnicově pro běžné občany moderního Česka? Když jsme dělali revoluci, sešli jsme se na Václavském náměstí „pod koněm“, když zemřel Václav Havel, sešli jsme se pod koněm, když jsou demonstrace, tak opět rituálně pod koněm… 

Je pro nás tím, čím byl pro naše předky, i když bychom to tak mnozí třeba už neuměli pojmenovat nebo si to dokonce neuvědomujeme – věčným panovníkem českých zemí. Tím, kdo „nedá zahynouti nám ni budoucím“. Ať chceme, nebo nechceme, někde hluboko v našem podvědomí tento obraz dřímá. Někdy se prodere více na povrch, jindy je zasutý, ale je v nás. V těch, kdo o sobě přemýšlí jako o Češích.

V knize Český bůh, kde s vámi a historikem Jaroslavem Šebkem vede mimo jiné právě o Václavovi rozhovor Zdeněk Jančařík, mluvíte o dvou životech světců – o prvním, skutečném a druhém, posmrtném. Jaký byl tedy ten první Václavův život podle vás na základě toho mála, co je známé?

I když je toho málo, přesto to umí vydat na obsáhlé časopisecké studie či dokonce knihy. Každopádně to, co víme, pochází především ze zahraničních kronik, především z okrajových zpráv v saské kronice Widukindově. Mnohem víc toho obsahují svatováclavské legendy, z nichž už ale jen obtížně dokážeme vydestilovat historickou skutečnost.

Kníže Václav pocházel z rodu Přemyslovců, byl nejstarším synem třetího historicky doloženého knížete Čechů Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. V době úmrtí svého otce nebyl ještě dospělý, vládla za něj jako regentka jeho matka. Velký vliv měla ale její tchyně, Václavova babička Ludmila. Ve sporu obou žen, který vyvrcholil tetínskou Ludmilinou vraždou, šlo dost možná i o zahraničněpolitické směřování země. Nejpozději v roce 925 se Václav ujal vlády sám. O tom, jak tato vláda skutečně vypadala, nevíme vlastně nic – vše je zastřeno legendami, které předkládají jen obtížně uvěřitelný obraz mnicha na trůně. Kolem roku 930 postavil na Pražském hradě třetí kostel, zasvěcený sv. Vítu, jehož ostatek získal od saského vévody Jindřicha Ptáčníka. Jindřich krátce předtím Václava vojensky porazil a učinil Čechy poplatnými vůči Sasům, předáním ostatku ale uznal Václava, resp. Čechy za legitimní křesťany. Zřejmě v září 935 pak byl ve Staré Boleslavi na pokyn svého bratra Boleslava a s jeho přispěním zavražděn. Jaké přesné motivy Boleslava vedly, je už otázka spekulací.

Ano, mnohem důležitější než to, co se skutečně stalo, je intepretace té události. Posmrtný Václavův život započal sám bratrovrah, Boleslav. Proč to podle vás jako politologa a historika udělal? Bylo to od něj machiavelistický tah protřelého politika anebo pokání?

Těžko se nám hledá vysvětlení události staré měsíc či rok, když nevidíme do hlavy jejího aktéra. A Vy se mě ptáte na příčinu kroku učiněného před bezmála jedenácti stoletími. Mohl to být počin čistě pragmatický – v kontaktu se zahraničím mohl Boleslav vidět, jak se pro zvýšení prestiže země hodí nějaký vlastní, domácí světec, navíc z vládnoucí dynastie. Mohl to být ale také pragmatický úkrok směrem k nějaké části tehdejší elity na Václava napojené. A samozřejmě nemůžeme vyloučit ani skutečně upřímné pokání, že Boleslava třeba dohnaly výčitky svědomí a že chtěl svému hříchem obtíženému srdci ulehčit.

Kdy tedy začal Václavův pochod dějinami? Když se to vezme kolem a kolem, byl jen krátce panujícím přemyslovským vladařem, a nakonec o něm hovoříme jako o národním patronovi, strážci české sounáležitosti s křesťanskou Evropou.

V zásadě začal nejpozději v okamžiku tzv. translace, tedy přenesení jeho těla z původního staroboleslavského hrobu do nového hrobu na Pražském hradě. To se mělo udát již tři roky po smrti, tedy zřejmě 938. To se tehdy fakticky rovnalo dnešnímu svatořečení z úst papeže. Už v sedmdesátých letech 10. století byl prý sv. Václavovi zasvěcen první kostel – v Proseku u Prahy. Každopádně někdy v té době, kdy bylo založeno pražské biskupství, se Václavův kult rozvinul, právě zřejmě v těsné souvislosti se zřízením první české diecéze.

Od té doby prostupuje českými dějinami – objevuje se na mincích, ustavuje se myšlenka, že je věčným panovníkem Čechů a že momentálně vládnoucí kníže či později král je jen jeho náměstkem. Objevuje se definice Čechů jako „čeledi sv. Václava“. Svatý Václav se stává i nebeským vojevůdcem pomáhajícím svým Čechům v jejich pozemských bitvách, jak vidíme už v pro Čech úspěšné bitvě u Chlumce v roce 1126. Celý kult je doveden k dokonalosti Karlem IV., který sv. Václavovi daruje a zasvěcuje českou královskou korunu.

S odstupem viděno je to ve vhodnou chvíli vhodně využitý příběh. Nikoli násilně a uměle, ale postupně a přirozeně během několika staletí.

Za těch více než tisíc historický let se Václavův obraz proměňuje.  Dá se vysledovat nějaká zákonitost, v kterých obdobích bývá jeho kult silnější a kdy slabší?

Zpočátku to tak patrné není, zákonitost by se v tom hledala obtížně. Postupem staletí se ale zdá, že Václavův kult sílí v dobách, kdy se národ cítí v nepohodě.

Nepochybně velmi výrazná byla v tomto ohledu role Karla IV, který se skrze královskou korunu, jak už jste naznačil, svěřil pod ochranu svatého Václava. Co tím sledoval, když stanovil, že koruna, není-li na hlavě panovníka, spočine na lebce knížete?

Symbolicky dotvořil to, co začali jeho předkové – přemyslovská knížata a králové. Tedy představu Václava jako věčného panovníka. Je to samozřejmě do extrému dovedená doslovnost, cítíme v Karlově rozhodnutí i jeho fascinaci světem křesťanských relikvií, jejichž neúnavným sběratelem a ctitelem byl.

Co v pobělohorské době?

Po předchozím úpadku síly jeho kultu v době předbělohorské přichází jeho znovuoživení. Katolickým silám v českých zemích se jeho příklad hodil, aby bylo dokázáno, že jsme nebyli jen zemí kacířů, ale i věrných katolíků či dokonce světců. Navíc byl jeho kult něčím, co už tehdy mohlo spojovat rozdělenou společnost – vždyť jeho ctitelem byl kdysi Jan Hus, husité před některými bitvami zpívali svatováclavský chorál či jeho pomoc vzývali v modlitbách. V pobělohorské době se také svatováclavský kult s podstatným přispěním tehdejšího pražského arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka rozšířil na celou katolickou církev na celém světě, kdy byl v roce 1670 jeho svátek zařazen do celosvětového katolického kalendáře.

Měla svatováclavská tradice stmelující charakter i v národním obrození?

Je možná příznačné, že jedna z důležitých součástí přítomnosti sv. Václava v českém povědomí, tedy pověst o blanických rytířích se svatým Václavem v čele, kteří mají vyjet z Blaníku na pomoc národu tehdy, až mu bude nejhůř, byla písemně zaznamenána a rozvinuta právě v počáteční fázi národního obrození. Sepsal a vydal ji v roce 1799 Václav Matěj Kramerius – jedna z klíčových postav tehdejšího boje za českou věc.

Jakou úlohu sehrával svatý Václav po rozpadu habsburské říše v samostatné republice? Prezident Masaryk, jak také zmiňujete v knize Český bůh, označil za Václavův program humanitu, která je i národním programem.      

Zajímavé je, že svatováclavská tradice nebyla vnímaná jako součást habsburského dědictví, které je potřeba odvrhnout. Vždyť např. když v srpnu 1914 vznikla v tehdejším carském Rusku Česká družina, jakýsi počátek našeho protirakouského odboje a budoucích legií, byl její prapor v Kyjevě svěcen a předán na svátek sv. Václava, tedy 28. září 1914. Svatováclavskou symboliku měly i některé další části vznikajících legií.

Za první republiky to pak byla oslava tzv. svatováclavského milénia v roce 1929 (tehdy se za rok jeho vraždy považoval rok 929), která zásadním způsobem přispěla ke smíření se tehdejších politických a společenských elit s katolickou církví, resp. přispěla k začátku zasypávání příkopů mezi nimi. Krátce po svém vzniku totiž byla první republika velmi silně protikatolická. Když se prezident Masaryk svatováclavských oslav v roce 1929 účastnil a sv. Václava ocenil, byl to nesmírně důležitý krok.

Jak říkáte, s postavou Václava pracují dějiny proměnlivě, včetně zneužití, jak to udělala nacistická ideologie. Jsou i další historické příklady ohnutí jeho symbolu?

Už před nacisty ohnula jeho symbol druhá republika, pro něž se jeho konání mělo stát ospravedlněním tehdejší reálpolitiky spolupracující s hitlerovským Německem. V této koncepci byl sv. Václav chápán jako ochránce, který nedá národu zahynout v rámci lenního vztahu k Německu a je jedinou „pravou duchovní tradicí našeho duchovního života“. A nacistické zneužití kultu sv. Václava je skutečně brutální, kdy kult ryze křesťanský byl zneužit pro nacistické občanské náboženství.

Nejen v lidovém podání se traduje Václavova servilita vůči mocnějšímu sousedovi. Miloš Zeman svého času zmiňoval tribut „tří set volů ročně do Němec“ a označil Václava za symbol kolaborace, ohnuté páteře. Jako prezident se později ovšem účastnil spolu se svým předchůdcem Klausem svatováclavské mše ve Staré Boleslavi. Jak se to podle vás rýmuje?

Miloš Zeman to především popletl, ale tak to dělal často, především tehdy, kdy se nás snažil ohromit svou pamětí. Tak jednak to nemělo být tři sta volů, ale sto dvacet vybraných volů a pět set hřiven stříbra. Důležité ale je, že o ničem takovém se nezmiňuje žádný dobový pramen, přichází s tím až ve 12. století (tedy o dvě stě let později) kronikář Kosmas. Ten to ale nepřipsal knížeti Václavovi, ale do doby ještě o sto let dříve, k roku 806, kdy se měl tento tribut platit franskému králi Karlu Velikému. Z roku 929, z doby knížete Václava, o tomto poplatku, jakési dani, máme zprávu – ale jde o jeho obnovení, resp. přesměrování platby z Bavorska do Saska. Až v mnohem pozdější době se ahistoricky tribut připsal Václavovi jako prvnímu knížeti, který něco takového dělal.

Jinými slovy – i v tomto případě Miloš Zeman zafungoval jako hlasatel Rádia Jerevan.

To, že se později účastnil svatováclavské národní pouti ve Staré Boleslavi, že se vlísával do přízně některých katolických prelátů i laiků, to je zase jiný příběh. Miloš Zeman byl ryzím pragmatikem, který dělal a říkal to, o čem byl v dané chvíli přesvědčen, že mu může přinést prospěch.

Vraťme se do současnosti. Jsme antiklerikální národ, přesto spíš říkáme „svatý Václav“ než „kníže Václav“. Jak si to vysvětlujete? Jen generační pozůstatek?

Možná se v tom ozývá ještě ozvěna svatováclavského chorálu. A možná je to i nevědomé přitakání tomu, že je pro nás v tomto případě mnohem důležitější onen druhý život – tedy svatováclavská legenda, která nás propojuje s nesčetnými generacemi našich předků než konkrétní činy panovníka vládnoucího možná jen jedno desetiletí.

Troufnete si na základě svých znalostí historika a politologa odhadnout, jak dlouho ještě bude Václav procházet českými dějinami? Jestli technologická proměna světa kolem nás neuzavře i jeho druhý život?

I u světců se setkáváme s jakýmisi dobovými módami, vlnami velkého zájmu i jejich opadáním. Kdysi byl, v době vrcholícího baroka a později, nejznámějším českým svatým Jan Nepomucký, jeho sochy stály nejenom v českých zemích u kdejakého mostu a na kdejaké návsi u rybníka. Dodnes je z českých světců světově nejrozšířenější. Dnes už u nás jeho kult tolik netáhne.

Václavův kult má tu zvláštnost, že se umí v dějinách vynořovat v klíčových, zlomových okamžicích a oslovovat nejrůznější vrstvy společnosti. Není náhodou, že ikonická slova „kůň bronzový, kůň Václavův se včera v noci třás‘ a kníže kopí potěžkal. Myslete na chorál. Malověrní. Myslete na chorál“ nevytryskla na podzim 1938 ze srdce básníka katolického, ale komunistického – Františka Halase. Anebo blanická legenda, která spojila světce katolické církve Václava s husitskými vojsky. To vše je důkazem toho, jak hluboko se do nás zapsal koncept svatého Václava jako věčného panovníka české země. Myslím, že jeho historický úspěch nespočívá ani tak v jeho světecké roli, jako právě v propojení se zajímavým historickým osudem celého národa. A to mě vede k přesvědčení, že jeho druhý život se neuzavře přinejmenším tak dlouho, dokud sami o sobě budeme přemýšlet jako o Češích.