Jako bych potřebovala svolení, abych napsala vlastní věc, říká Anita Briem o pozici žen ve filmovém průmyslu
Na festivalu televizních a webových seriálů Serial Killer, jehož šestý ročník proběhl minulý týden v Brně, mluvila v rámci programu pro profesionály na téma herců-scenáristů. S oběma profesemi má totiž zkušenosti. Islanďanka Anita Briem (41) byla k vidění ve filmech Cesta do středu Země či Krásné bytosti, hrála anglickou královnu Jane Seymour v seriálu Tudorovci a do Brna si odskočila z natáčení druhé řady série Premiér. Začátkem října má na Islandu premiéru její autorský televizní seriál As Long As We Live, do kterého promítla mnoho ze svých osobních, často intimních zkušeností.
Vaše prezentace měla název Proč je dobrý nápad dát hercům šanci psát. Proč tedy?
Myslím, že herecký mozek je vycvičený přistupovat ke scénáři jinak, než je běžné u jiných profesí. Herci se v tomhle skutečně blíží scenáristům a spisovatelům. Když čtu scénář, vnímám nejen hlavní dramatický oblouk děje, ale i oblouk ústřední postavy v kontextu vedlejších figur, vnímám dílčí témata, podtexty, to, jakému účelu slouží který motiv... Myslím, že jako herec mám do materiálu specifický vhled – a jako herečka dvojnásob.
V čem jako herečka?
Ženy jsou ve filmech a seriálech pořád ukazovány stereotypně a já si to jako žena uvědomím spíš. Dvanáct let jsem žila v Los Angeles a pracovala v Hollywoodu, pak jsem se vrátila na Island a začala psát. Začala jsem vytvářet vlastní ženské postavy a zažila „wow efekt“: promítla jsem si před sebou postavy, které jsem hrála, nespočetné konkurzy, které jsem absolvovala, a stovky scénářů, které jsem četla, a došlo mi, jak úzce definované všechny ty role byly. Protože je většinou psali muži, režírovali muži, ty filmy produkovali muži. Není to nutně špatný úhel pohledu, jen velmi omezený.
Jak ho rozšiřujete ve svém seriálu As Long As We Live?
Zpátky na Islandu, kde máme poměrně svobodomyslnou společnost, jsem si uvědomila, že můžu být skutečně odvážná v tom, o čem chci psát a co chci prozkoumávat. Píšu o ženské sexualitě, o studu, o intimních tématech, která ve filmech většinou vnímáme skrze mužské postavy. Moje kolegyně autorky ze střední Evropy, se kterými jsem tu mluvila, mi říkaly, že mají problém o takových věcech psát, protože mají pocit, že se to „nesmí“. Ale to nás ochuzuje o polovinu zkušenosti lidské rasy! Jsme obklopeni příběhy, vnímáme je ve filmech, seriálech, knihách, časopisech, všude, jsou vetkané do samé podstaty našich životů. A poskytují nám určitý morální kompas, ukazují nám, co je normální, správné, vedou nás. Nemůžeme se v tomhle omezovat jen mužským viděním světa. Máme před sebou s ostatními autorkami ještě dlouhou cestu, ale jdeme správným směrem.
Na panelu jste se vy a váš finský kolega Pelle Heikkilä shodli, že ženám se ve filmovém průmyslu prosazuje stále ještě o hodně obtížněji než mužům. Jaká je vaše osobní zkušenost?
Je evidentní, že se ve filmových profesích ještě zdaleka nedosáhlo rovného zastoupení mužů a žen. Ale málo se mluví o dalším faktoru. Kdybych měla zobecňovat, což nebývá dobrý nápad, tak muži jsou obecně nebojácnější, sebevědomější, schopnější se prosazovat. Umějí se snáz pochválit, a když padnou na hubu, dokážou se zase hned zvednout. Ženy bývají opatrnější, chtějí, aby se jim věci povedly napoprvé, víc se bojí selhání, víc o sobě pochybují. „Hmmm, tenhle materiál ještě není úplně dodělaný, měla bych na něm ještě zapracovat, než ho někomu ukážu...“ Není to jen individuální věc, takhle je nastavená společnost.
Myslím, že tenhle rozdíl jde až na biologickou úroveň. Muži bývají na vrcholu sil a energie kolem dvacítky, jsou plní testosteronu a dychtivosti „ulovit mamuta“, kdežto ženy v sobě tuhle agresivní schopnost sebeprosazení nemívají tak silnou a ne tak brzy.
Ano, je tam velký fázový posun. Ženám trvá déle najít sebevědomí a odvahu nechat zaznít svůj umělecký hlas. Než k tomu bodu dospějí, už jsou oproti mužům pozadu. Je důležité si to uvědomovat, jenom tak můžeme tu nerovnováhu srovnat.
I vy jste na svém autorském a částečně autobiografickém projektu As Long As We Live začala pracovat až hluboko po třicítce.
Do psaní jsem se pustila před sedmi lety a za chvíli bude premiéra! To už je pořádný kus života! A trvalo to tak dlouho právě i kvůli mé vnitřní nejistotě. I když jsem od začátku dost přesně věděla, co chci říct, a měla jasnou představu jak, stejně jsem si dlouho říkala – ne, musím najít nějakého „opravdového“ scenáristu, který to napíše se mnou nebo za mě, já přece nejsem žádná autorka. Naštěstí lidé z produkce Glassriver trvali na mně. „Zajímá nás tvůj hlas, chceme, abys to napsala ty,“ říkali. A to mi konečně dodalo sebevědomí. Jako bych potřebovala svolení, abych napsala svou vlastní věc.
Na seriálu se ale podílíte ve vícero rolích. Co všechno jste na něm dělala?
Jsem scenáristka a takzvaný „show creator“, hlavní tvůrkyně. Hraju hlavní postavu Betu – bývalou popovou hvězdu, která je teď mámou a ženou zaseklou ve vyčerpaném manželství. Napsala jsem pro ni i některé písničky. Šla jsem s celým procesem od psaní přes preprodukci a natáčení až po marketing, je to moje dítě.
Jak se cítíte před premiérou?
Děsně! (smích) Ale jsem připravená. Vyděšená a zároveň šťastná, že jsem to mohla absolvovat. Jako herečka se už tak dost odhaluju, sdílím s lidmi velmi intimní části své duše a srdce a někdy i těla a být scenáristkou je to samé na steroidech! Zvlášť když materiál píšete sami. Všechno v As Long As We Live vychází ze mě. Ale já věřím, že když vás v umění věci nic nestojí, tak zároveň nic neznamenají. Jsem ochotná zaplatit určitou cenu za to, že se takhle odkopu, hlavně jestli to může pomoct někomu jinému. Protože celý ten seriál začal tím, že jsem procházela náročným obdobím a musela si klást těžké otázky o vlastním životě, lásce, dlouhodobých vztazích... A byla jsem přesvědčená, že jsem na celém světě jediná, kdo to cítí takhle. Měla jsem pocit, že je se mnou něco strašně špatně. A pak jsem se začala ptát lidí a zjistila, že to mají dost podobně jako já, jen to drží v sobě, že jsou zahlcení studem, strachem ze selhání, samoty... Tak jsem se rozhodla dostat to ze sebe ven, abych pomohla ostatním.
Slogan seriálu zní „Láska, touha a chtíč“. Beta se pokusí spravit si manželství tím, že osvěží společný sexuální život trochu riskantním způsobem...
Ano. Láska, vztahy, partnerství nebo manželství tvoří tak velkou část našich životů, ale přitom jim rozumíme tak málo! Když se máme stát doktory, vystudujeme na to školy. Ale když vstoupíme do manželství, kdo nás připraví na to, co nás v něm čeká? Tohle mě fascinuje. A sexualita, ten obrovský vnitřní drajv, ta nesmírná životní síla, která nás nutí propojovat se a plodit – to je pro mě to nejbližší k bohu nebo nějaké vyšší síle, co jsem kdy zažila. Ta kombinace blízkosti a zranitelnosti mě nekonečně zajímá. A taky si myslím, že je zajímavé mluvit o sexu z ženské perspektivy, to se pořád ještě nestává moc často. Ale taky by to měla být legrace, život jako takový by měl být legrace! Takže v tom seriálu pokrýváme opravdu velké množství barev a nálad, je to sexy a srandovní a oráchlé a někdy taky dost emocionálně těžké.
Budete číst recenze?
Ach bože! Určitě nebudu číst Twitter! Tohle je poprvé, co dostanu zpětnou vazbu jako autorka. Možná na pár týdnů radši zalezu někam do jeskyně (smích).
Jako herečka recenze čtete?
Recenze na filmy. V divadle mám okamžitou odezvu od publika, ale před kamerou ne. A zpětná vazba je pro mě důležitá. Ráda potají chodím do kina, kde se hrají moje filmy, a snažím se vycítit, co cítí diváci. Co se As Long As We Live týče, jsem ve fázi, kdy dokážu být na svoji práci pyšná; je to seriál, na který bych se sama chtěla koukat. Doufám, že někomu pomůže a že rozpoutá diskusi. I třeba jen v rámci párů: když se lidé spolu podívají doma na film nebo seriál, mají pak víc kuráže povídat si o nepohodlných věcech, které se jinak stydí probírat. Pokud se tohle bude dít, je to vítězství.
