Producentka dokumentů Hanka Kastelicová: Je nutné ukazovat inspirativní příběhy skutečných lidí
Více než sto dokumentů režírovala, dalších sto dvacet produkovala. Viceprezidentka pro dokumentární filmy v rámci HBO Max EMEA a vedoucí jejich výroby HANKA KASTELICOVÁ (62) tráví svůj život na cestách za láskou a za vášní, ale taky za tématy, která objevuje, pomáhá renomovaným tvůrcům zpracovat a pak vysílá soutěžit na nejprestižnější festivaly od Berlinale po Sundance.
Rozhovor s milovnicí argentinského tanga, klidné meditace, divokých zahrad i sborového zpěvu, která hovoří jedenácti jazyky, najdete v příloze Sváteční život v luxusu, jež vyšla v Reflexu č. 48 ve čtvrtek 30. listopadu. Zde jsou bonusové otázky a odpovědi, na něž v tištěném časopise nezbylo místo.
Před dvanácti lety vás z TimeWarner, majitele HBO, požádali o radu, nakonec z toho bylo místo šéfky dokumentární tvorby v HBO Europe se sídlem v Maďarsku…
A můj vnitřní hlas mi říkal, že to snad musí být omyl, takových šikovných lidí je po Evropě! V Budapešti jsem se setkala s Britem Antonym Rootem, který mi pak šéfoval dvanáct let, donedávna. Byly to dobré roky.
Jedním z vašich nejúspěšnějších snímků z poslední doby je letošní Apolonia, Apolonia, která vyhrála festival lidskoprávních dokumentů Jeden svět. Je o francouzské malířce Apolonii Sokol, kterou po dobu třinácti let sledovala dánská dokumentaristka Lea Glob, a přetéká ženskou energií a emancipací.
Ano, hodně se tu řeší ženské otázky, nejen proto, že filmařka Lea Glob skoro umřela u porodu. Tenhle film by měla vidět každá žena, ale taky každý umělec, protože se tu hodně řeší otázky konkurenčního boje a toho, jak se prosadit jako žena v mužském světě. Ten snímek je fantastický hlavně proto, že urputná dokumentaristka sledovala příběh po třináct let. Byla to pro mě láska na první pohled; kdykoli jsem na industry schůzkách, jdu hlavně po trailerech. Nechci si číst příběh na papíře – papír snese všechno. Já to všechno chci vidět. Už po pár záběrech vím, že výsledek bude perfektní.
Nadchly mě letos dva polské dokumenty mladých dokumentaristek o starých lidech, kteří ovšem mentálně zestárnout odmítají: Vika! o 84leté DJce a Boyelesque o osmdesátiletém performerovi burlesky. Co je to za vlnu?
Ještě jsme nedávno koprodukovali podobně laděný, skvělý snímek dalších dvou mladých polských tvůrkyň, Lekci lásky – žena, matka šesti dětí, uteče od násilnického manžela a v pozdním věku se začne učit tančit a zpívat. Nakonec si při tanci najde nového muže, dovolí si udělat velkou změnu. Chceme oslovit všechny diváky, i ty dříve narozené – a každý má babičku. V Polsku jsme letos udělali velký seriál o burlesce, hodně se tam věnujeme tematice LGBTQ, protože nejsou polští broadcasteři, kteří by tohle téma podpořili. Jde o společenskou zodpovědnost – v mnoha zemích musíme podporovat filmy, které by tam jinak vůbec neměly šanci vzniknout, posledně třeba velmi úspěšný snímek o trans muži s názvem Šťastný člověk.
Jsem idealistka a toužím po světě plném lásky a porozumění, po vzdělané a kultivované společnosti, kde by se lidé měli rádi a vzájemně si přáli jen to dobré. Ano, jsem naivní – špatnou politickou situaci u nás ve středu a na východě Evropy i všude jinde vidím hodně zblízka, jak pořád cestuju a potkávám se s lidmi. Je nutné ukazovat inspirativní příběhy skutečných lidí – a to lze nejlíp prostřednictvím dokumentu. Je to poslání, to se nedá nic dělat. Je to ten typ práce, kterou nedokážete odložit, když máte po šichtě. My dokumentaristi jsme v práci pořád – vzpomínám, jak jsme jezdívali na prázdniny ze Slovinska do Česka a před hranicemi s Německem zastavovali u obory, abychom tam pro chystaný dokument až do večera dotáčeli rysy a vlky, které bych ve Slovinsku nenatočila.
Obděláváte nádhernou květinovou zahradu plnou letniček i trvalek, zeleninovými bedýnkami zásobujete kolegy. Zahradničení jste propadla, když jste režírovala dokument o krásné slovinské botaničce Jeleně de Belder-Kovačič, která se dobře vdala do Belgie, a zatímco se její manžel věnoval diamantům, ona šlechtila nové odrůdy…
Já ale měla blízko k přírodě od dětství. V Bulharsku jsme měli obrovskou zahradu a ovoce z ní nosili na tržiště, ve Slovinsku si naši zahradu fotili do zahrádkářského časopisu, na to jsem byla strašně pyšná. Zahrada v Klokočné je sice teprve dva roky stará, ale miluju ji a hodně na ní pracuju, dokonce jsem se zapsala do kurzu k Ferdinandu Lefflerovi… Ve Slovinsku je mimochodem divukrásná příroda, hlavně hory – já jim říkám boží zahrádka. V prvním patře kvetou narcisy, o kus výš se sejdou s pivoňkami, irisy, s různými orchidejemi, všechno divoké. Spoustu filmů jsem natočila o medvědech, o vlcích i rysech a o lidech, co s nimi žijí.
Celý rozhovor s Hankou Kastelicovou si přečtete v Reflexu č. 48, který vyšel ve čtvrtek 30. listopadu
