Natália Germáni: Každý zacházíme s tělem jinak. Ve sportu i v pornu je to nástroj k výkonu

Často hrajete silné emancipované ženy: ve filmu Světlonoc ženu, která se dokáže postavit patriarchální slovenské společnosti, ve fantasy pohádce Princezna zakletá v čase akční hrdinku... Jak v kontextu svých rolí vnímáte Andreu Abso­lonovou?

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Nabídky na role přicházejí s časovými rozestupy a projekty na sebe nenavazují. Ale je pravda, že se v mé filmografii často vyskytují role žen, které bojují se svým osudem, a taková je určitě i Andrea. Ale zároveň se liší. Například Šarlota ve Světlonoci začíná jako křehká žena, která se stane aktivní a postaví se sama za sebe až v průběhu děje. Andrea ví, co chce, a jde si za tím hned od začátku. A liší se tím, že je založená na skutečné postavě.

Tvůrkyně filmu informace o ­Abso­lonové čerpaly z rozhovorů s ­Andreinou sestrou Lucií. Byla jste u toho, mluvila jste s ní?

Lucie nás s mou filmovou sestrou v podání Denisy Barešové trénovala. Hodněkrát mě napadlo, jestli s ní mám Andreu rozebírat. Natálie Císařovská ale nechtěla točit dokument, film je Andreiným příběhem volně inspirovaný. Kromě toho jsem měla všechny potřebné informace právě od Natálie, která se s Andreinou rodinou několikrát setkala, takže jsem se v tom už sama dál nešťourala. Zajímavé ale bylo, že jsem během natáčení postupně narážela na lidi, kteří Andreu znali, třeba v okruhu sportovců, již s námi na filmu spolupracovali. Ti se s Andreou kdysi setkávali i denně a ovlivňovali mě nepřímo.

Další věc, co vaše role spojuje, je, že jsou fyzicky náročné. Jako princezna Elena umíte bojovat, ve Světlonoci běháte po horách, v Jejím těle jste musela absolvovat trénink skoků do vody, jednoduché asi nebyly ani scény z prostředí pornoprůmyslu... Jak na přípravu na Andreu vzpomínáte?

S odstupem času už docela hezky, i když to bylo opravdu náročné. Ta příprava byla moje iniciativa. Když má člověk hrát profesionální vrcholovou sportovkyni, mělo by jeho tělo podle toho vypadat. Takže jsem si po konzultacích právě s Lucií sestavila tréninkový plán. Bylo to tři čtvrtě roku každodenního cvičení, do toho jsem absolvovala několik soustředění v bazéně a na skokanských můstcích. Byla to dřina, ale doteď nese ovoce a ke cvičení se chci zase brzo vrátit.

Ve čtrnácti letech jste se stala mistryní Slovenska ve sportovním aerobiku, takže máte s fyzickou přípravou zkušenosti. Udržovala jste si kondici celo­životně?

Každé dítě se snaží najít si nějaké kroužky, které by ho bavily, a já jsem takhle se skupinou kamarádek začala chodit právě na sportovní aerobik. Braly jsme to spíš jako zábavu než jako sport, ale byl to docela tvrdý dril: každý den trénink, před soutěžemi i dvojfázový. Ale bralo mi to strašně moc času a v těch čtrnácti se moje koníčky vyvinuly jiným směrem. Potom jsem ještě zkoušela tenis nebo předcvičovala zumbu, pohyb byl vždycky součástí mého života, ale už ne profesionálně.

Taky jste se v roce 2011 dostala do finále slovenské Miss Universe, což je zase jiný způsob, jak se prezentovat svým tělem. Film Její tělo na mnoha úrovních pracuje právě s tím, jak tělo používáme, jak nám může sloužit, ale jak se o ně zároveň musíme starat, jestli máme svobodu zacházet s ním, jak chceme... Rezonovala ve vás při ztvárňování Absolonové tahle témata?

Ano! Chtěla bych, aby se diváci při sledování Jejího těla zamýšleli přesně nad těmihle otázkami, i když největší pozornost pochopitelně přitahuje téma porna. Ta témata jsem rozebírala s Natálií už nad scénářem: ve sportu i v pornu je tělo používané jako nástroj výkonu, ale v prvním případě to většinová veřejnost glorifikuje, zatímco v druhém zatracuje. A plyne z toho zase další otázka, kterou doteď řeším – do jaké míry mají lidé právo člověka hodnotit na základě toho, jak se svým tělem zachází.