Vždyť i Shakespeare se hraje kvůli postavám, které se rozpadají, říká Regina Rázlová o roli v Tancuj Matyldo
Matylda je bývalá barová zpěvačka, se kterou to její syn, pedantický Karel nikdy neměl lehké. A ona se k němu na sklonku života nastěhuje. Na jejího vnuka Pavla zase není úplně spolehnutí. Čtvrtým hráčem v multigeneračním dramatu je Alzheimerova choroba... Ve vynikajícím filmu Tancuj Matyldo, který natočila filmařsko-manželská dvojice Nataša a Petr Slavíkovi, herecky excelují Regina Rázlová, Karel Roden a Antonio Šoposki. Zejména pro Rázlovou jde o jeden z životních výkonů.
Tancuj Matyldo je film výjimečný mimo jiné tím, že k nelehkému tématu přistupuje i s nadhledem a humorem, a i sama Matylda je žena mnoha tváří. Jak jste se na postavu Matyldy připravovala, abyste trefila její nejrůznější polohy?
Myslím, že jsem si toho v životě prožila dost a že každý víme, jak se střídají období, kdy je dobře a kdy špatně, nahoru, dolů... Z toho se pak dá takový silný příběh docela dobře vystavět. A pan Petr Slavík, ráda bych podotkla, že i skvělý divadelní režisér, tomu rozumí a především umí z nás herců tahat právě to, co je tajné, co jsme prožili a co neradi dáváme všanc. Když mi Petr příběh Matyldy vyprávěl poprvé, řekla jsem – ano, to je můj příběh, ten chci. Kdysi před více než padesáti lety jsem začínala krásným filmem Utrpení mladého Boháčka, ale končit, končit chci Matyldou!
Co pro vás bylo při natáčení nejtěžší? Slyšel jsem například, že v proskleném mezonetovém bytě, kde se točila velká část filmu, bylo v létě pořádné vedro...
Takové věci já upřímně řečeno moc nevnímám, ony tyhle fyzické a fyzikální podmínky k natáčení filmů nebývají pro herce nikdy moc komfortní. Mě zajímá vnitřní herecká práce, a ne ta ambaláž kolem, ale takovou odpověď asi nechcete slyšet.
Naopak, chápu, že jste se soustředila na nitro postavy. Konzultovala jste v rámci přípravy na roli Matyldy s lékaři, odborníky nebo s lidmi, kteří měli v rodině alzheimerika?
Ne, ale takové lidi znám, bohužel.
Podobně jako v několik let starém filmu Žáby bez jazyka se ani tady nebojíte vypjatých scén, ve kterých vypadáte řekněme nelichotivě – tak, jak se působením Alzheimera postava Matyldy rozpadá. Údajně s vámi autoři filmu třeba konzultovali, jaké vizuály můžou použít k propagaci. Měli jste při natáčení nastavené hranice, co ještě ukázat a co už by bylo moc?
Ne! To by mě v životě nenapadlo. U Shakespeara se taky rozpadá kdejaká postava a nikoho by nenapadlo ji proto nehrát. Ne; právě proto se Shakespeare hraje!
V Tancuj Matyldo jste se poprvé setkala před kamerou se svým bývalým studentem Karlem Rodenem. Jaké to pro vás bylo?
Měla jsem před ním respekt. Karel je tak skvělý herec, že na něj jenom koukáte a říkáte si, tohle bych od něj mohla opsat... A taky je těžký introvert! Tím byl už v osmnácti a nic se na tom nezměnilo.
Jaká pro vás byla spolupráce s Antoniem Šopoským, pro kterého jde o celovečerní debut – a hned po boku takových hereckých těžkých vah? Měl z vás trému?
Myslím, že Antonio je velmi šikovný mladý muž a že pokud bude takhle pracovat dál, čeká ho dobrá herecká kariéra.
Tancuj Matyldo je film, který používá Alzheimerovu chorobu jako katalyzátor k dějům, jež se můžou odehrávat v každé rodině. Kdo by se na něj měl podívat podle vás?
Určitě to není film, na který se pohrnou davy, to asi v Čechách ani není zvykem...
To mě trochu udivujete, řekl bych, že už jen ta herecká sestava je velkým lákadlem.
Ano? To je dobře, tak to hlavně pište! Ale myslím si zkrátka, že rodinné příběhy nejsou už delší dobu miláčkem českého publika, které od nich z nejrůznějších důvodů odvrátilo svou pozornost a lásku. Bylo by príma, kdyby Tancuj Matyldo v tomhle ohledu přineslo určitý návrat.
