Toyen se možná obrací v hrobě, ale při té práci jsem byla šťastná, říká Andrea Sedláčková o své knize roku
Tajemná surrealistická malířka Toyen (1902–1980) čekala na „svého“ životopisce – někoho, kdo by s ní strávil čas, pochopil ji, procházel se s ní nejen po pražských ulicích, ale i pařížských bulvárech. Filmařka a spisovatelka ANDREA SEDLÁČKOVÁ (56) si dala tu práci: letos na podzim vyšla úctyhodná publikace TOYEN. PRVNÍ DÁMA SURREALISMU, která se stala absolutním hitem letošního podzimu, láme rekordy v prodejích a nyní v prosinci vyhrála mimo jiné anketu Kniha roku LN. Velký profilový rozhovor Reflexu o knize TOYEN. PRVNÍ DÁMA SURREALISMU si přečtete ve vánočním dvojčísle č. 51–52 tištěného Reflexu. Zde na webu pár otázek, které tam nenajdete.
Jaké jsou reakce čtenářů?
Úplně odzbrojující, jen na Facebooku se mě ptali, proč o Toyen nemluvím jako o „ono“ či v mužském rodě. Toyen o sobě tak mluvila ve dvacátých letech, v mužském rodě napsala například dva dopisy i v roce 1935, jeden Vítězslavu Nezvalovi a jeden Jindřichu Honzlovi. Myslím, že to bylo spjaté s tradicí Devětsilu, všeobecně ale o sobě mluvila v ženském rodě. Rozhodně nikdy ne jako „ono“. Jinak mi lidi píšou krásné vzkazy, nejvíc si vážím těch od odborníků, protože tam jsem měla obavy, že se mi vysmějí, nebo knihu budou ignorovat. Ale opak je pravdou.
Kniha byla rychle vyprodaná, celkem už vyšly tři dotisky. Čekala jste, že o ni bude takový zájem?
Čekali jsme, že se prodá maximálně dva a půl tisíce kusů pro fajnšmekry a bude. Takže z toho mám velkou radost, zdá se mi to fantastické. Knížka je samozřejmě drahá, ale zároveň, myslím, i nesmírně krásná. To se samozřejmě podařilo díky pomoci mnoha štědrých lidí, bez nich by to nešlo, protože na obrazy Toyen se vážou autorská práva jejích dědiců – tudíž jakákoli reprodukce jejího obrazu stojí spoustu peněz. A to, že jsme do knihy mohli dát 90 reprodukcí a asi 130 fotek, je pro mě zázrak. Jsem na knihu pyšná. Toyen se možná obrací v hrobě, ale sobecky musím přiznat, že jsem při psaní byla šťastná.
Je Toyen ve Francii stejnou ikonou jako v České republice?
Tady bylo surrealistických malířek několik, byť jejich tvorba nebyla tak pestrá a zajímavá. To mě osobně fascinuje, že tvorba Toyen byla tak různorodá, její obrazy z třicátých, čtyřicátých, padesátých, šedesátých let jsou pokaždé úplně jiné. Ostatní surrealistické malířky často jako by „našly to svoje“ a to pak jenom opakovaly a vylepšovaly – ale Toyen má neuvěřitelnou pestrost, neustále objevuje a nabízí něco nového.
V tom je výlučná i ve francouzském surrealismu?
Především měla výlučné postavení díky dlouholetému vztahu s básníkem a prozaikem André Bretonem, který je považován za papeže surrealismu. Ten jí v jednom věnování do své knížky napsal, že je jeho nejbližší z nejbližších přítelkyň. Jejich vztah byl silný, ale hlavně dlouhodobý. Breton se téměř se všemi rozhádal, jen s Toyen ne. A ano, najdou se specialisté, kteří říkají, že Toyen byla pro surrealismus vlastně důležitější než Breton.
Zajímá vás Toyen i teď, poté co jste s ní strávila tři roky?
Možná že se k Toyen ještě někdy vrátím, třeba divadelní hrou. Nejradši bych s Toyen zůstala, ale je asi dobré si od ní trošku odpočinout: píšu teď seriál pro Českou televizi ze současnosti. Ale někdy jdu po ulici tady v Paříži nebo po Praze a říkám si: tak tady chodila! I křest jsme měli v její milované Národní kavárně, v Narkavu na Národní třídě, kde podle jedné z verzí získala umělecké jméno Toyen. Pořád sleduji prodeje jejích obrazů, kreseb, grafik – budu se z toho muset dostat.
Co v knize Andrey Sedláčkové o Toyen zůstalo a co bylo vyškrtnuto? S kým vším tajemná surrealistická malířka chodila a proč to během svého života tajila? A co se při práci na knize dozvěděla autorka o sobě? Čtěte ve velkém profilovém rozhovoru ve vánočním čísle tištěného Reflexu.
