Vánoční pohádka je běh na dlouhou trať s pořádně ostrým finišem, říká režisér Klíče svatého Petra
Pohádky se dají modernizovat jen postupně, kousek po kousku. Jakmile uděláte něco přes čáru, dostanete od diváků přes prsty a příště už ty moderní růžky nevystrčíte tolik. Představitelé ústřední dvojice musejí umět nejen na sebe zamilovaně koukat, ale taky se hádat a pošťuchovat. A tak dále; není většího experta na české vánoční televizní pohádky než je scenárista a režisér Karel Janák. Natočil jim už osm, včetně té letošní štědrovečerní – Klíče svatého Petra. Podle jaké kuchařky vaří?
Letos je to třicet let od první štědrovečerní pohádky České televize. Byly na vás v tomhle ohledu nějaké tlaky, měl být Klíč svatého Petra „větší“, „jubilejní“?
Naštěstí se nic takového nedělo. O tom, že jde o jubilejní pohádku, jsem se dozvěděl až ze zpráv – dávno po tom, co byla pohádka natočená. Ale ještě že tak! Už takhle mám vždycky nervy z toho, že dělám ostře sledovanou vánoční pohádku, natož jubilejní… Jinak jsme měli letos stejný rozpočet jako obvykle a stejné zadání – musíme dát lidem na Vánoce co nejhezčí pohádkový dárek. A samozřejmě jsme pro to udělali maximum.
Jaký je harmonogram výroby vánoční pohádky?
Pokaždé jiný. Ale většinou se tak tři roky před odvysíláním dávají dohromady náměty od různých scenáristů. Chodí jich do televize spousty a dramaturgové se jimi musejí probrat a posoudit jejich potenciál. Nakonec se vybere ten nejlepší a zhruba dva roky před odvysíláním pohádky se začne s vítězným scenáristou pracovat na scénáři. Když jsem vybrán, abych tu pohádku točil, tak už se taky zapojím, abych ke scénáři dával režijní připomínky. Vývoj scénáře trvá zhruba rok. Rok a půl před odvysílání pohádky se začíná s přípravami, to znamená schůzky tvůrců, výtvarné návrhy, řešení technologie případných triků, obhlídky, castingy... To vše musíme stihnout za tři čtvrtě roku, aby byla pohádka kompletně vymyšlená a připravená k natáčení.
A to probíhá kdy?
Většinou v květnu a červnu toho roku, kdy se bude pohádka vysílat. Pak následuje měsíc a půl práce ve střižně a potom se hned vrháme na triky, barvení filmu, zvukové míchačky a samozřejmě hudbu. To už se děje paralelně. Musíme mít hotovo do konce října, kdy proběhne závěrečná schvalovačka. Ještě je pak trochu času něco předělat nebo doladit, kdyby bylo potřeba. A konečně nastane fáze střihu upoutávek a propagace pohádky. Takže je to běh na dlouhou trať s pořádně ostrým finišem.
Stalo se, že ČT vaši chystanou vánoční pohádku neschválila?
Ve fázi vývoje scénáře už ČT ví, že o tu pohádku stojí, takže se nestává, že by ji neschválila. A já jsem zatím ještě nikdy nepřišel s námětem vlastní pohádky, takže jsem byl pokaždé přizván jako režisér k pohádce, která už byla vybrána.
Díváte se na nové vánoční pohádky jiných tvůrců, třeba na loňské Krakonošovo tajemství režiséra Petera Bebjaka?
Samozřejmě! Na Krakonošovo tajemství speciálně kvůli Barbaře Johnsonové, což je šéfdramaturg dětské tvorby, řeším s ní i své pohádky. A také kvůli Peteru Bebjakovi, protože jeho filmy se mi moc líbí. Ale dívám se i na jiné pohádky, včetně těch, co přišly do televize z kin, co byly natočeny na Slovensku a dalších. Když už se pohádkám věnuju, musím mít přehled, co se točí a jak to u diváků funguje.
Zmiňovaná Barbara Johnsonová se na řadě vašich pohádek podílela jako dramaturgyně a producentka. Jak probíhá vaše spolupráce?
My se známe už hodně dlouho a jsme tak na sebe skvěle napojení. Navíc si myslím, že se i dobře doplňujeme. Já jsem víc praktik a logik, takže rozebírám to, jak půjdou jednotlivé scény natočit, jak bude fungovat logika příběhu, na čem budou postaveny charaktery postav a vztahy mezi nimi. A Barbara zase posuzuje scénáře hodně podle své intuice a emocí. Každý na věc nahlížíme z jiné strany a dohadujeme se, dokud nenajdeme ideální řešení. V týmu máme naštěstí ještě scenáristu, takže jsme tři a o sporných věcech můžeme hlasovat. Co je ale nejdůležitější – máme podobný smysl pro humor a líbí se nám podobné příběhy.
Sáru Korbelovou vám do role princezny Violy v Klíči svatého Petra doporučila talentová manažerka ČT Zuzana Povýšilová. Jak jste k ní ale hledal protějšek do role, kterou nakonec dostal Filip Březina? Jak obecně hledáte „chemii“ u ústředního páru?
Většinou si zvu ústřední dvojici dohromady a zkouším s nimi vybrané scény. A nejde jen o chemii „lásky“, ale například i o chemii „hádavosti“: najít dvojici, která se dokáže hádat a pošťuchovat tak, aby to divákům nelezlo na nervy, ale naopak je to bavilo, je docela oříšek. Stejně tak je důležité, aby k sobě ti dva pasovali i stylem herectví a nadsázky. Aby si rozuměli a slyšeli na sebe. Aby k sobě ladili vizuálně a diváci jim jejich vztah přáli… Je zkrátka hodně aspektů, podle kterých je potřeba vybírat. Ale na druhou stranu u nás nemáme takový výběr herců jako třeba v Americe, takže nalezení skutečně ideální dvojice je skoro nemožné. Herci se pak leckdy musejí doladit a sladit během natáčení.
Před časem diváci moc nepřijali, jak jste v pohádce Korunní princ „aktualizoval“ rytířský turnaj dobovými tanečnicemi a transparenty. V Klíči svatého Petra teď polidšťujete vodníka podobně jako se polidšťují superhrdinové v hollywoodských velkofilmech. Jak si hlídáte míru, jak dělat pohádky moderní a originální a zároveň se nezpronevěřit tradici?
To se právě hlídá moc těžko. Jediné, co funguje, je metoda pokus omyl. Samozřejmě chcete a musíte pohádky posouvat a přizpůsobovat moderní době. Ale jakmile uděláte něco přes čáru, dostanete přes prsty. A příště už si na to dáte pozor a nevystrčíte ty moderní růžky tolik. Proto asi tak fungují osvědčení tvůrci pohádek: protože už mnohokrát přes ty prsty dostali a intuitivně tak vědí, jak se tomu vyhnout. Když přijde někdo nový, má pochopitelně chuť udělat pohádku jinak a po svém. A často na tom vyhoří, protože nectí tu pohádkovou míru. Takže moje rada pro ně je – milujte staré pohádky a stavějte na nich. A když chcete tu svou někam posunout, tak vždycky jen o kousek. A pak o další a o další… Jinak to s vánočními pohádkami nejde, protože ty jsou pro milovníky tradic. Dospělí holt milují pohádky, které viděli jako děti. Když jim je změníte moc, už to pro ně nebudou pohádky. Ale když jich natočíte hodně, třeba je nakonec po troškách posunete o docela velký kus.
Za posledních šestnáct let jste natočil deset pohádek, Klíč svatého Petra je vaše osmá vánoční a sedmá štědrovečerní. Jak se bráníte rutině?
Rutiny se nebojím, protože se jí brání moje přirozenost. Já prostě nedokážu dělat věci jen tak, aby se to nějak udělalo. Vždycky se snažím udělat to jinak a lépe. Když se zpětně podíváte na všechny moje pohádky, uvidíte, že každá je jiná. Dost tomu pomáhají už samotné náměty a scénáře. Každý vyžaduje něco jiného – jiný styl, jiný způsob vyprávění, jinou stylizaci… Já jenom poslechnu, co ten který scénář chce, a pak se tomu přizpůsobím. A kdyby se mi dostal do ruky scénář, který by nic nového nenabízel, odmítl bych ho.
Kolik pohádek v sobě ještě máte?
To je těžká otázka. Moje pohádky zasazují scenáristé, takže záleží na tom, s kolika hezkými semínky ještě přijdou, a jestli bude Česká televize chtít, abych se jich ujal. A to samozřejmě závisí na tom, jak se ty pohádky budou líbit divákům. Proto se snažím, aby moje pohádky dopadly dobře a mohl jsem ještě nějakou natočit. Moc rád bych taky někdy přišel se svým vlastním námětem a udělal ryze autorskou pohádku. Ale za všechny ty roky, co je točím, ze mě ještě žádná skutečně moje vlastní nevypadla. Moc doufám, že ve mně aspoň jedna je!
