Herečka Jana Fabiánová: Soud s Cimickým beru jako zásadní vzkaz sexuálním predátorům

Začíná proces s doktorem Cimickým. Půjdete tam?

Pokud mě předvolají, abych vypovídala před soudem, tak samozřejmě ano.

Jaký z toho máte pocit?

Jsem vděčná za práci, kterou v této kauze odvedli vyšetřovatelé, i za vůli svědků a obětí konečně mluvit. Když jsem o tom veřejně promluvila, nevěděla jsem, jestli jsou další oběti a kolik jich je. Takhle jsem nad tím v té chvíli vlastně ani nepřemýšlela. Zpětně mi pak došlo, že jsem tušila, že asi nejsem sama.

Co vás k tomu pocitu vedlo?

Když jsem o tom kdysi pověděla své lékařce, naznačila, že už o podobném incidentu o tom lékaři slyšela od dalších pacientek, řekla mi, že ale nemůže nic dělat. Snažila jsem se to pak v sobě pohřbít, to se mi ale bohužel nedařilo.

Nikomu jinému jste to tehdy ­neřekla?

Každá oběť se po napadení snaží to, co se jí stalo, někomu co nejdříve sdělit. Což jsem taky udělala. Ale moje okolí to tehdy nepřijalo. Jako první jsem to hned pověděla mámě, pak i té lékařce. Máma mě prosila úplně zoufalá, ať to nikomu neříkám, ať to nenahlašuju, protože ten člověk měl obrovské konexe a nesmírně silnou pozici, byl známý a populární. Máma mi hned věřila, ale bála se tehdy pomsty, pokud to zveřejním nebo nahlásím na policii.

Takže jste se rozhodla zapo­menout?

Na sexuální napadení asi nejde úplně zapomenout. Ale tehdy jsem na policii nešla. Asi po třech měsících jsem se vydala za již zmiňovanou lékařkou. Myslela jsem, že lékaři mají nějaký etický kodex, ze kterého vyplývá vůči pacientům cosi jako povinnost jim pomoct. Že pokud řeknete lékaři, že vás jeho kolega napadl, tak například podá žádost o prošetření na lékařskou komoru.

S tím jste za ní šla?

Upřímně jsem věřila, že existuje systémová záchranná síť, kde se může pacient ozvat, aniž by musel jít na policii a k soudům. Ale ta lékařka mi tehdy řekla, že nemůže nic dělat. Prý si musím najít právníka, sehnat další svědky a napadené… Jenže to se stalo v době, kdy nebyly sociální sítě, bylo mi 22 let a byla jsem vysokoškolská studentka. A na tohle predátoři hrají.

Na co?

Vybírají si zranitelnou oběť, která nemá ani sociální, ani finanční status se sama bránit. Já jsem tehdy nemohla nic dělat, navíc proti vůli mámy bych veřejně nešla, protože jsem chápala, že se mě snažila chránit.

K Cimickému vás paradoxně poslala právě ona, že?

Tehdy jsem se rozváděla. Vdala jsem se mladá, rozváděla jsem se mladá. Rozpad vztahu mě tehdy hodně ranil, takže mámu napadlo, že mám zajít za Cimickým. Znala ho z televize a osobně i z divadel, pohybovali se v podobných kruzích. Byl veřejně známá autorita. Často se o něm psalo a mluvilo jako o někom, kdo se specializuje i na vztahy mladých.

Tak jste k němu šla a co se stalo?

Šla jsem se poradit, co mám dělat po rozpadu manželství. Nemůžu bohužel do detailu popsat, co se událo, je to součást mé výpovědi ve spisu, ale byla jsem u něj v ordinaci pár minut a většinu času jsme se v podstatě prali.

Cože? Jak jste se prali?

Celé to mělo jakoby dvě části. Poté, co jsem tam přišla, na mě celkem rychle začal sahat, držel mě zezadu za krk a manipuloval mnou, jako bych byla loutka. Nechápala jsem, co se děje, snažila jsem se ale aktivně bránit, spíš podvědomě. Jenže pak jsem zamrzla, zůstala jsem v šoku stát a to po mně vyjel znovu. Zamrznutí ­trvalo, odhaduju, jen několik vteřin, ale i to stačilo, aby získal znovu navrch. Nakonec se mi podařilo vytrhnout. Pak mám tmu, okno a potom už jsem jenom ­utíkala pryč.

Mluvíte o zamrznutí. To je něco, o čem se hodně hovoří i v souvislosti s aktuální redefinicí znásilnění v zákoně.

To mě pochopitelně osobně velmi zajímá, a jestli budu moct nějak podpořit, aby redefinice prošla, udělám maximum. Zamrznutí je důležité zmínit a popsat. Může nastat, když dojde k nečekanému fyzickému útoku. Oběť v podstatě zamrzne, je paralyzovaná.

Říká se, že zhruba 70 procent napadených zažije zamrznutí. Pamatujete si, co se s vámi v tu chvíli dělo?

Trvá to pár sekund, ale jak jsem už řekla, těch pár sekund je v okamžiku, kdy vás někdo fyzicky napadne, hrozně důležitých. Je to stav, kdy se nemůžete hýbat, nemůžete ani vydat třeba tón, nemůžete se bránit. Na chvíli vás ten šok a panika jakoby úplně zaseknou, zastaví veškeré fyzické obranné reakce.

Vy jste postupně ten zážitek vytěsnila, když jste zjistila, že vám nikdo nepomůže?

Vytěsnit to nešlo. Věděli to mí partneři, přátelé, kolegyně v divadle. Rozhodně jsem nemlčela. Ale mluvila jsem o tom jenom mezi blízkými. A potom jsem odjela do Ameriky, tam jsem byla skoro osm let a měla jsem už úplně jiné starosti. Upřímně jsem si myslela, že on už ani praxi neprovozuje, že je dávno v důchodu, takže už není nebezpečný. Chtěla jsem to nechat být, i když ve mně ta zkušenost byla, žila se mnou a zcela nikdy nezmizela.

Co se tedy stalo, že jste po víc než dvaceti letech veřejně promluvila a obvinila ho?

To už jsem byla z Ameriky zpět v Česku. Seděla jsem doma u počítače a vybaflo na mě, že ho chce vyznamenat prezident Zeman. Udělalo se mi fyzicky zle. A došlo mi ve vteřině, že už to musím veřejně říct, nemůžu dál mlčet. Taky jsem cítila, že jsem už dost silná na to, co může poté, co promluvím, přijít.

Opravdu jste to věděla? Uměla jste si představit, co spustíte?

To ne. Jen jsem věděla, kde je pravda a že musím promluvit. Tušila jsem, že to bude síla, ale nenapadlo mě, jak velká vlna nenávisti zprvu přijde. Ale musím říct, že v tu chvíli jsem nad tím tak nepřemýšlela. Nekonzultovala jsem to s právníkem, s nikým, byla to emoce a jen moje rozhodnutí. Současně jsem si říkala, že i kdyby mě za to vypískala celá země, tak mám kam jít, protože mám trvalý pobyt v Americe.

Co konkrétně jste tedy udělala?

Na Facebook jsem napsala, že mě Cimický kdysi v ordinaci napadl a že protestuji proti tomu, aby dostal nejvyšší vyznamenání. Upřímně mi to totiž přišlo jako hrozný výsměch všem obětem násilí. A tím se to rozjelo.

Co přesně?

V první řadě velká lavina hejtů. Začaly mi chodit výhrůžné ­maily, pak se do toho zapojil bulvár, že na sebe prý chci upozornit. Neuvěřitelná spousta nesmyslů, která mě ovšem tehdy hodně zraňovala a já si to dost brala, protože jsem holt „cíťa“.

Jodie Fosterová: Musela jsem světu i sobě ukázat své temnější stránky. A užila jsem si spoustu srandy

Rozhovory

Co vaše máma? Řekla jste jí, co se chystáte udělat?

Mámě jsem to předem neřekla, až když to bylo venku. A ona na to: ty moje holčičko.

Byla na vaší straně?

Máma byla vždycky na mé straně, ale bála se o mě, o nás. Znám dost žen, které zažily nějaký druh obtěžování, napadení nebo těžké domácí násilí, a bohužel po mnoho generací byly tyto věci ve společnosti „tolerovány“ a v rodinách zametány pod koberec. Mnoho žen má dodnes v sobě zapsáno, že si musí nechat násilí líbit, jak psychické, tak fyzické. Moje máma byla jednou z těch, které domácí a sexualizované násilí zažily jako velmi mladé.

Ta vlna nenávisti se postupně otočila a vlastně přinesla i pozitivní věc, je to tak?

Ano, díky těm prvotním hejtům a v reakci na ně se začaly ozývat další oběti i svědci, lidé se hlásili na policii. Ctím presumpci neviny a můžu mluvit jen o tom, co jsem zažila já, ale… Společnost zkrátka reagovala.

Jak jste tu dobu zvládala?

Poté, co se ozvaly další oběti, hejty postupně ustaly. Lidé snad pochopili, že jsem nelhala. Případu se naštěstí ujala policie. Měla jsem pochopitelně i jiné starosti, za prvé mi začaly psát další oběti a svědci z této kauzy. A za druhé se kromě nenávistných zpráv a výhrůžek objevila i možnost, že by mě Cimický žaloval za pomluvu.

Zažaloval vás?

Ne.

Ozval se vám? Třeba aby se omluvil?

Ne. Nikdy.

Jste ještě oběť, nebo už přeživší?

Doufám, že už jsem nějakou dobu přeživší.

Vysvětlete ten rozdíl.

Slovo oběť mi evokuje pasívní přijetí údělu, přeživší je někdo, kdo už vzal znovu život do svých rukou a bojuje za sebe i za druhé. Asi mi v tom pomohlo, že jsem dost dlouho žila a také částečně vyrůstala v zahraničí. S mámou jsme žily pět let ve Švýcarsku, chodila jsem tam do školy.

V čem jsou Švýcaři tak jiní?

Švýcarsko mě tehdy fascinovalo smyslem pro pořádek. Práce se tam dělala na sto procent a člověk z toho měl obrovskou satisfakci. Na perfektní poctivou práci tam byli lidé hrdí. Začalo mě tam bavit se učit. Školství bylo založeno na komunikaci, na úctě i vůči studentům. Neexistovala nadřazenost učitele nad žákem, šikana se trestala, byl tam znát respekt a vůle pomáhat si navzájem a respektovat odlišnosti.

Potřebovali jsme krásnou herečku, která ukáže propad, říká spoluautorka filmu Tancuj Matyldo o Regině Rázlové

Rozhovory

A v čem pro vás byla jiná Amerika, konkrétně Kalifornie a Los Angeles, kde jste žila?

Rovnou říkám, že jsem ani na začátku neměla růžové brýle. Amerika je pro mě stále moje druhé doma a miluju to tam, ale má také spoustu problémů, jako každá země. Jedna věc tam ale moc není, a to je národní mindrák. Američané a Američanky většinou mindráky netrpí, nebo alespoň to veřejně nepřiznávají.

A vy jste mindráky měla? Přišla jste tam přece, když už jste měla v Česku hodně rozjetou ­kariéru.

Mindrák asi úplně ne, ale takovou tu českou nejistotu, kousek sebemrskačství a sebesrážení, to asi ano. I když jsem tam odešla v době, kdy jsem u nás zpívala a hrála naplno, měla jsem 28 představení měsíčně v osmi různých hrách. Byla jsem léta v Kalichu, v Semaforu, dělala jsem v Národním divadle v Praze i v Ostravě, zaskakovala jsem na Vinohradech, zpívala s jazzovou kapelou a také moderovala. Amerika pro mě znamenala možnost naučit se něco nového a posunout se dál, zlepšovat se. Pro mě nikdy nebyla cílem jistá kariéra, chci hlavně růst a učit se nové věci.

Takže jste se tam jela něco naučit?

Do Ameriky jsem jela na umělecké vízum. To dostanete, jenom když už máte za sebou dost úspěchů ve své zemi, musíte tam mít agenta a nasmlouvanou nějakou práci. Ovšem jeho nevýhodou je, že se nemůžete živit ničím jiným než uměním. Já jsem vždycky hrála divadlo, protože mě bavilo. Miluju tu týmovou souhru. Třeba muzikál je vlastně jedno velké tělo… Ale jasně, že jsem do Ameriky přijela s dost naivní představou, že tam si člověk bude taky hrát to jedno divadlo čtyři roky, dva týdny v měsíci a bude mít svý jistý.

Nebylo to tak?

Los Angeles je město filmu a všechno se tam točí strašně rychle, nejen filmy, všechno. Tam se jedna hra třeba dva měsíce zkouší, ale pak se hraje tři týdny a konec. To pro mě byl šok. Musela jsem se hodně rychle adaptovat. Navíc, upřímně, nejela jsem tam nejmladší, ani jsem nikdy nebyla nejhezčí. Na druhou stranu díky tomu, že jsem měla za sebou zkušenost v divadle, si mě producenti a režiséři celkem vážili. V L.A. chtějí všichni k filmu a mají možná jeden herecký kurs. Každý je herec, myslí, že stačí, když umí něco říct na kameru a hotovo. Ale pak jsou tu herci z divadel, v podstatě řemeslníci, a ti jsou dost respektovaní. Že mám za sebou dlouholeté divadelní zkušenosti, mi hodně pomohlo. Ale osobnostně mě L.A. hodně profackovalo.

Jak to myslíte?

Přijde mi, že ten náš český mindrák – a my ho stále trochu máme, pardon – je taky trošku založený na tom, že si asi úplně nevážíme toho, jak dobře se tady máme. Zdravotní, sociální pojištění? Podpora státu? Pohoda. Jako v bavlnce. Přesto se tu fňuká. Takovéto: já si vlastně nevěřím a nevím, jestli na to mám a jsem dost dobrá…

V Americe se nepochybuje?

Ve městech jako Los Angeles jde bez nadsázky o přežití, je to drsný svět, život tam zároveň tak nějak tepe silněji, ta euforie je až nakažlivá. Vůbec nemáte čas řešit, jestli si myslíte, že jste dost dobrá. Prostě jedete, musíte makat každý den, znovu, klidně od nuly. Na pochybnosti není prostor. Věděla jsem, že se tam chci chytit tak, abych dostala trvalý pobyt za přínos v kultuře, abych mohla zůstat. Takže jsem každý den, někdy i čtrnáct hodin denně, obcházela divadla a produkce, zapisovala se na castingy, běhala po konkursech.

Naučila jste se prodat samu sebe? To se u nás moc nenosí.

No ale tam musíte. A není na tom nic nepatřičného, naopak dělají to všichni. Nikdo si nemůže dovolit falešnou skromnost. Na druhou stranu si tam ani nepřijdete trapná, protože víte, že jinak to nejde. Nikdo vás nepovede za ručičku. V tom městě je 3,9 miliónu lidí, a jak jsem říkala, všichni jsou herci. Takže jsem se tam musela naučit přijít a říct: heleďte, já jsem fakt herečka, a dobrá, mě to opravdu živilo, hrála jsem tady a tady, dejte mi šanci zkusit tenhle konkurs… A pak jim to taky dokázat. Občas se to povedlo, občas ne.

V Americe se vám uchytit podařilo. Mimo jiné jste hlasující členkou americké Grammy. Proč jste se vracela do Česka?

Kvůli mámě. Zelenou kartu jsem získala v roce 2014 a hned jsem jí volala, ať za mnou přiletí bydlet. Ale ona nechtěla, protože tady byla doma. Já to tady taky miluju, takže jsem ji chápala. Jenže mámě bylo 79 a já věděla, že ji nemůžu nechat dál samotnou.

Martin Kupka: Do kritické doby vstupujeme s nepřipravenou strukturou energetiky i dopravy

Rozhovory

Vaše maminka prodělala rako­vinu, že?

Ano, ale uzdravila se. Do Ameriky jsem odjela, až když už byla dva roky zdravá. Nemocnou bych ji tady nikdy nenechala. I to její uzdravení z rakoviny a její bojovnost mi z osobnostního hlediska pomohly. A Amerika to posunula. Úplně jsem si třeba vyblokovala takové ty úvahy, že je na něco pozdě, že už jsem na něco stará, že už se nic nenaučím. To mě Amerika odnaučila. Musíte makat a odmítnutí je jen posunuté přijetí. Ne znamená ne teď, musíte to zkoušet, makat na nedostatcích, nehroutit se z nich, dokud nepřijde ano.

To zní, jako byste musela jet až na krev. Nebyla jste z toho vy­sílená?

Nemusíte to hnát až úplně na krev, ale musíte vydat ze sebe to nejlepší, co v danou chvíli můžete. A ideálně navíc tak, aby vám to dělalo radost. Jak říkal Michael Jackson – kdyby zítra umřel, tak by věděl, že dnešek prožil na sto procent. Já se to pořád učím, ale mám to už snad trochu v sobě. Doufám.

Jak jde tenhle americký tah ­dohromady s tibetským bud­dhismem?

Dobře. Je to vlastně vědomý radostný životní přístup založený na vděčnosti a snaha o odstup od ega. Objevila jsem tento duchovní směr ve třinácti při psaní referátu do školy a musím říct, že mě to dost zachránilo i v těch nelehkých životních situacích.

Myslíte tím i násilí v rodině, jež jste obě s maminkou zažívaly?

Ano, v té nelehké rodinné dynamice, která u nás doma ve Švýcarsku byla, mi tibetský mahájánský buddhismus moc pomohl. Ta filozofie je hodně o převzetí vlastní odpovědnosti za svůj život a o soucitu vůči všem živým tvorům. Později jsem v Americe složila oficiál­ně buddhistický slib v klášteře na Long Beach.

Co na to říkala máma?

Máma byla vždycky velice otevřená různým filozofiím a životu vůbec. Dnes byste řekli, že byla punk. Nelámala si hlavu s konvencemi, šla svou cestou, pokud v ni věřila. A byla vždycky můj podporovatel a já její. Stála za mnou s jedinou výjimkou a tou byl šoubyznys.

Byla proti tomu, abyste byla zpěvačkou a herečkou?

Hodně mi v tom ze začátku bránila, celkem nekompromisně. Její pohled na věc byl, a zpětně jí za to děkuju, že chtěla, abych měla zadní vrátka. Byla sice slavná zpěvačka a bytostná umělkyně, ale taky vystudovaná zdravotní sestra. Chtěla, abych nemusela spoléhat jenom na šoubyznys, ale abych měla ještě druhou kariéru, která mě případně podrží. Měla pravdu.

Jak to myslíte?

V době pandemie, kdy nám zavřeli divadla, mě začal živit web development a grafika, což jsem sice napůl dělala už mnoho let, ale až během pandemie jsem si uvědomila, jak skvělá to je pro mě cesta. Dobrý balanc k šoubyznysu, člověk se živí hlavou, pracuje z domova a pořád se učí, protože v oblasti IT a designu se věci hýbou opravdu rychle.

Na jevišti působíte šťastně. Je to jen zdání?

Není, opravdu jsem na jevišti šťastná. Je to pro mě takzvaný Safe Space neboli bezpečné místo, baví mě si ze sebe dělat legraci a blbnout a na jevišti mě vždycky nejvíc bavilo rozesmávat diváky. A bylo to tak i pro mámu. Jakékoliv problémy měla, a že se s ní život bohužel nemazlil, ať prožívala sebehorší situace, tak v okamžiku, kdy vyšla na jeviště, spadlo to z ní a opravdu tam byla šťastná. Já ale mám pocit, na rozdíl od mámy, že na jeviště můžu jít, jenom když mám správnou energii, radost a sílu. Zato ona tam dokázala jít a být skvělá kdykoliv, právě i v těch nejhorších situacích dávala lidem radost. Byla takový malý Temelínek. Já jsem kreativní, jenom když mám radost a životní pohodu.

Randy Brecker: Mám štěstí, že jsem se narodil do doby, kdy piano bylo opravdu piano a trubka byla trubka

Rozhovory

Máte za sebou první Vánoce bez ní.

Je to hrozně těžké. Nesmírně mi chybí. Vidíte, i teď se mi chce brečet…

Na jaře pro ni bude vzpomínkový koncert?

Ten koncert pro mámu je takové moje díkůvzdání. Inspirovali mě k tomu lidé, kteří mi poté, co zemřela, psali. Několik tisíc lidí mi poslalo krásné dopisy a vzkazy, fanoušci, přátelé, lidé, kteří mámu znali. Psali mi příběhy, jež s mámou zažili. A mě to nejen dojímalo, ale taky mi to pomáhalo. Krátce po mámině úmrtí jsem jela autobusem a celou cestu na mě pokukovala jedna starší paní. A když jsme vystupovaly, přišla ke mně a říká: Janičko, moc mě mrzí ztráta vaší maminky, můžu vás obejmout? Nebýt na tu ztrátu sama, to byl veliký dar.

Takže koncert bude něco jako poděkování nejen mámě, ale i jejím fanouškům?

Přesně tak. Navíc mámin repertoár, to nebylo jen pár veselých písniček. Ona měla tolik nádherných melodií… A krásný hlas, zpívala výborné texty, taková hloubka, zároveň neuvěřitelná nadsázka, prostě… Vím, že mluvím o své mámě. Ten koncert bude proto o radosti. Aby zachytil, jaká máma byla. Opravdu byla jedinečná v tom, jaký měla rozkmit vyjadřovací, jak si uměla ze sebe udělat srandu, jak zpívala hluboké, ale i vtipné písničky. Koncert režíruje Michal Caban a budou tam vystupovat lidé, kteří měli k mámě osobní vztah.

Budete zpívat i vy?

Ano, ale jen pár věcí. Bude tam mnoho úžasných a velkých hvězd. Těším se na to. Bude to jedenáctého dubna v pražské Lucerně. A jak už jsem řekla, bude to, doufám, veselá událost. To mám asi po mámě – smích mi pomáhá zvládat ty nejtěžší situace.

Proto vznikla i Trauma show, váš nový projekt?

Ano. Ovšem smích musí vycházet z toho, že už je člověk nad tím špatným, překonal to, dokázal se povznést nad bolest. Zjistila jsem nejen na sobě, že i v těžké situaci je člověk schopen objevit moment absurdity a následně humoru. Díky tomu už ta zlá věc a případné trauma nemají nad člověkem takovou moc. Ale je to velmi individuální.

Sám název Trauma show je ­dvojsmyslný a vtipný. Půjde o zábavu?

Bude to, doufejme, zábavná talk show s hudbou, kterou moderují tří přeživší. Spolu se mnou bude na jevišti Tomáš Paprštein. Zakladatel neziskovky Klubovna naděje, přeživší, který bojuje za legislativní změnu týkající se databáze pedo­filů. Tomáš byl zneužíván svým učitelem na základní škole. A třetí do party je Vašek Tobrman, což je skvělý herec, klavírista, textař, kamarád a taky přeživší.

Host bude taky přeživší?

Hostem bude zajímavý člověk, který svou životní výzvu již překonal a může inspirovat a motivovat druhé. Vím, že je to netradiční, chtít mluvit o těžkých věcech pokud možno s humorem. Jenže já jsem původně komediální herečka a zpěvačka. Taková byla většina mých rolí a v té poloze se prostě cítím doma. Ovšem trochu jsem si to zkomplikovala, chápu… Na osm let jsem zmizela do Ameriky, poté jsem se vrátila, začala zase hrát, ale nastal covid, hraní skončilo všem, a já k tomu navíc promluvila o mém napadení. Myslím, že tím jsem pro mnoho režisérů i diváků jako kominda skončila, protože jsem otevřela nepříjemné téma, tabu.

Mrzí vás to?

Ani nevím. Od té doby, co jsem promluvila, se ke mně začaly dostávat další a další traumatické životní příběhy. Občas se na mě lidé obraceli o radu o pomoc. Zasáhlo mě, kolik smutku je mezi lidmi, kolik strašně těžkých životních příběhů. Nějak jsem ani neměla chuť v takové době lézt na jeviště a dělat legraci.

Karel Och: Lásku nebeskou si pustím a ani si neuvědomím, že mi začnou téct slzy

Rozhovory

Kdy nebo proč se to teď změnilo?

Začalo se to měnit asi před půl rokem, ve chvíli, kdy jsem se začala setkávat s přeživšími i jako certifikovaná koučka. Většina žen, co se na mě obracejí o pomoc, jsou bohužel oběti domácího násilí. Když jsem v roce 2018 vydala knížku Krásně zdravá, už tehdy se mi začaly ženy ozývat s dotazy. Pak přišla kauza Cimický a – v angličtině se říká: když ti život nadělí citróny, udělej z nich limonádu. Tak já teď zkouším dělat tu limonádu.

To se dělá jak v případě sexuálního a domácího násilí?

Udělala jsem si v zahraničí dvě certifikace jako kouč, abych aspoň trochu věděla, jak komunikovat, abych oběti podpořila. Neživí mě to, dělám to většinou zcela zdarma. Ale postupně mi docházelo, že se často na sezeních smějeme. Bavíme se o moc těžkých věcech a doslova se u toho řehtáme. Tak jsem se klientek začala ptát, jak se cítí, když se v takové situaci smějeme. A ony říkaly, že je to boží. Najednou si připadají zase samy sebou, narovnají se, vzpomenou si na svou vlastní sílu. Už to nejsou oběti, ale přeživší.

Takže tři přeživší budou dělat zábavnou Trauma show o těžkých tématech?

Ano, snad. Cílem show není být terapeutická nebo osvětová. Půjde o sdílení a inspirování druhých. Proto má podtitul Svépomocná talk show s hudbou a hosty. Aneb vážně a nevážně o vážných věcech. Premiéra nás čeká v březnu v pražské Chodovské tvrzi.

Budete zvát jako hosty i poli­tiky?

Dohodli jsme se, že ne. To by bylo asi příliš velké trauma i na Trauma show.

Jaký okamžik byl pro vás zlomový, kdy jste se z oběti stala přeživší?

Zpětně myslím, že pro mě bylo důležité a zlomové to, že jsem svou zkušenost s napadením zveřejnila. Podle mě každý, kdo zažije takovýhle útok od někoho, kdo je nad ním v pozici moci, a ještě je pak umlčený okolím kvůli strachu, jako by musel opustit kus sebe samého. Rodina, blízcí nebo systém vás v tom nechají a vy, abyste mohli fungovat, musíte začít dělat, že ta rána neexistuje, že to nebolí, že se vás to netýká. Lžete sami sobě a to je špatně.

Je pro vás důležitý výsledek ­soudu?

Na jednu stranu ano, samozřejmě, na druhou stranu – jsem hlavně ráda, že se ta kauza k soudu vůbec dostala, že je vůle to vyřešit a uzavřít. Hluboce si vážím všech obětí, všech svědků, kteří byli ochotni jít svědčit, promluvit, projít si tím vším velmi nepříjemným a bolestným. Jsem vděčná policii, jež se do toho zakousla, mám s nimi velmi dobrou zkušenost. Nesmírně děkuju právníkům, protože to bylo těžké a ještě to není u konce. Hlavně chci ale říct, že ta kauza není vůbec moje. Byla prý na spadnutí už dlouho, já jen byla tím, kdo do toho tak nějak finálně ťuknul. Je za tím obrovská spousta práce mnoha úžasných lidí.

Co pro vás tedy znamená, že ­Cimický stojí před soudem jako obžalovaný?

Beru to jako zásadní vzkaz společnosti predátorům na všech společenských příčkách, a sice, že pozice moci nadále nikomu, kdo ji zneužívá, negarantuje ochranu. Přece pozice moci má člověka zavazovat ke službě druhým a každý, kdo si to vykládá opačným způsobem, snad už nemá v roce 2024 v naší společnosti co dělat.

Kalousek: Nevrtám do vedení TOP 09, to je kravina. A doporučení, abych kandidoval do Senátu, je nesmysl

Rozhovory