Radka Denemarková: Vadí mi provinční podoba dnešního vlastenectví, včetně přimknutí k Rusku

Spisovatelé už dnes nejsou veřejnými intelektuály, mnoho jich tím trpí. Vy nemusíte, novináři vám soustavně kladou otázky nikoli o psaní, ale o politice, morálce a tak dále; posledně Barbora Tachecí nebo pánové z podcastu Přepište dějiny. Nepřekvapuje vás to?

Možná tady, ale rozhodně ne ve světě, v zahraničí to zažívám posledních deset let neustále. Pravidelně získávám prostor, vyžadují můj názor, hlavně po mém projevu pro UNESCO. Mívám diskuse a čtení, která se týkají výhradně literatury, ale jakmile zjistili, že do hloubky o politice nejen přemýšlím a píšu, ale zastávám se soukromě nespravedlivě pronásledovaných, jsem zvaná na dlouhodobé pobyty i na debaty a konference jako evropská intelektuálka, jak píší v propagačních materiálech. Opět jsem se s překvapením ocitla ve škatulce, kterou jsem si nevybrala. Potkávám se tak s politiky, s některými, třeba s rakouským prezidentem, se dokonce přátelím. Přišly nabídky, abych do politiky vstoupila – odmítla jsem nabídky ke kandidatuře do Senátu i Evropského parlamentu. Nebráním se tomu, ale zatím k takovému kroku neuzrál čas, protože nic nedělám polovičatě. Probírala jsem to se svými dětmi – Honza byl absolutně pro, Ester absolutně proti, oba měli pravdu, ale tentokrát mi nepomohli. Napsala jsem si tedy na papír Pro a ­Proti, jak se radívá, a zjistila, že moje cesta je úplně jiná. Že je pro mě bytostně důležitá literatura a můj hlas je mnohem zásadnější, když je nezávislý. Já si tu nezávislost vyšlapala krok za krokem. Děti jsou konečně dospělé, takže je má svoboda ještě důraznější a je to znát nejen na mém psaní, ale i na tom, co dělám a co říkám. Jinak by mě do různých poradních sborů nezvali a politici by se mnou mluvit nechtěli.

Když se vás ptají na spole­čensko-politickou situaci v Číně, na Ukrajině, v Izraeli, ­nebojíte se, že nebudete tak ­erudovaná jako experti na danou oblast?

Proboha, já mám přece každé slovo, všechny stanovené cíle neustále v podezření, pořád se ptám, jestli nezůstávám při veškeré snaze pravdě něco dlužná, a o každé téma se zajímám do hloubky a v širším kontextu. Samozřejmě se bojím, že udělám chybu. I do Hodin z olova jsem vložila větu ve smyslu: Možná se ve všem mýlím a to by byla ta nejlepší zpráva. Ale zatím to tak nevypadá a většinou se splní všechno, co předpovím. Na všechno se pečlivě připravuju, třeba teď na diskusi o Visegrádské čtyřce. Často mě naopak smutně překvapí, jak se takzvaní specialisté arogantně soustředí jen na to své a prezentují fachidiotství ve veřejném prostoru. Nevidí děje v kontextu, netuší, jak se lidem v určitých systémech žije, hlavně v intimní rovině, co dělá režim s rodinami. Mě zajímá nejen politika, ekonomie, historie, ale taky psychologie. Já si problematiku načtu, ale hlavně do těch zemí jezdím, mám venku spoustu přátel, kteří v systému žijí. Člověk si seskládá celek. Někdy mě bolí, když tušíme, kam rozhodnutí vedou, varujeme, a politici jsou lhostejní, odtržení od reality a pak náramně překvapení. A proč se zajímám o politiku? Mě děsí, že se o ni někdo nezajímá! Politika se totiž zajímá o každého z nás, ovlivňuje naše osudy do nejintimnějších detailů. Ve Vídni jsem začala psát esejistický text o tom, co znamenalo disidentství před rokem 1989 v každé ze zemí východní Evropy. Bylo velmi různorodé, i proto vývoj v každém z těchto států vedl jiným směrem, k jiným výsledkům. Fascinuje mě, jak Maďaři podcenili Orbána a Poláci Kaczyńského – i proto, že oba byli v disidentských skupinách. Ale nikdy jsem se nepovažovala za někoho, kdo má o čemkoli promlouvat. Když se mě lidé ve světě ptají, zvou mě, prezentuju svoji perspektivu. ­Skrze autentický život, bez zavádějící oborové terminologie – žádný „narativ“, „teze“, „geopolitický koncept“, prostě říkám, jak a čím žiju já, kde vidím choroby naší doby. A když něčemu nerozumím, chci to pochopit na dřeň. To je výchova mého táty – byl kantor a chtěl po mně, abych se pořád ptala a ptala a studovala.

Literární historička Blanka ­Činátlová v Akcentu Saši Michailidise nedávno řekla, že jedno z klišé, které se v českém prostoru minimálně od roku 1989 recykluje, je, že čekáme na velký český román. Nesnažíte se soustavně, minimálně od vašich ­Hodin z olova, o něco takového?

Něco takového může říct jenom někdo, kdo literatuře absolutně nerozumí a osudově se s ní míjí. Takhle to v umění nikdy nefungovalo a nefunguje, že by si člověk sedl a řekl, že napíše velký český román nebo že proto zpracuje určité téma. Jediné, co chci, je psát velkou literaturu ve smyslu vnitřní poctivosti, která stojí mimo zařazení do tohoto zúženého, do sebe zahleděného prostoru. Umění nemá být zaškatulkované ani v tradici národní literatury, to je představa z devatenáctého století. Když se člověk uzavře do umění jedné země, je zase v jiném vězení a pestrý svět číhá za zamřížovaným oknem. To je past slov jako národ a národní, která nesnáším. Skutečné umění nezná hranice. Dějiny literatury existují teprve od devatenáctého století, od dob romantismu. Tehdy se studium dějin chápalo najednou jako vlastenecký úkol. Jenomže čím jsem starší, tím mi je jasnější, že literatura je společným majetkem lidstva. Naštěstí přišel Goethe – a nikdo to tedy nemůže zpochybnit, protože jde o Goetha – s pojmem světová literatura, určená všemu lidstvu. Literatura není, proboha, žádná soutěž, neexistují žádné cílové pásky, žádná předhánění! Důležité jsou jenom umělecké spojnice. Ale já jsem nechtěla být slavná, chtěla jsem být dobrá. Člověk se snaží napínat jazyk, témata, neuhnout, riskovat, literatura je život sám. A jestli současníci rozumějí, nebo nerozumějí? Záleží na tom? Vím, že jednoho dne umřu, takže s časem zacházím opatrně: netančit dobové tance, neztrácet tím čas. Musím psát, dokud mi to myslí, dokud jsem neztratila posedlost literaturou, dokud nemoci neklepou na dveře. Když jsem před málem dvaceti lety vydala svoji druhou prózu, Peníze od Hitlera, v jedné recenzi stálo, že jsem taková nečeská autorka. Tehdy jsem tomu nerozuměla a dotklo se mě to, dnes jsem na to pyšná. Vystihuje můj pocit, že jsem s tímto prostorem sice nekompatibilní, ale zároveň to tu mám ráda.

Vždyť Česko v rozhovorech soustavně kritizujete, zejména pokud jde o sociální politiku.