Vlasta Parkanová: Byla jsem zhanobena. Pošlapali moji čest!

Celý život jste měla ráda hudbu, sama jste i zpívala. Je vám po tom všem, co se odehrálo v posledních více než deseti letech kolem vaší osoby, ještě někdy do zpěvu?

Není. Nemusí to být ale výraz smutku a deprese, prostě to nejde, protože mám problémy i se sluchem a s hlasivkami, nebylo by to čisté zpívání. A když jsem to zkoušela, nešlo mi to ani od srdce. Přitom jsem zpívala velmi ráda a před revolucí jsem měla také zkoušky profesionálních hudebníků. Zažila jsem v posledních letech v tomto případě jednu výjimku, a to letos v lednu. Bojujeme s manželem už léta oba s různými nemocemi a pro psychické povzbuzení jsme se vypravili do švýcarských Alp a jezdili tam pět dní jejich úžasnými vlaky. Potkali jsme tam partu country muzikantů z České Lípy a s nimi jsem si zazpívala staré country písničky jako kdysi, jako v době, když jsme se s manželem dali dohromady. Bylo to úžasné, tam to jako zázrakem šlo. A navíc v tom krásném švýcarském vagónu.

Na zpívání se ptám i proto, že jste vzbudila v roce 2007 velké pozdvižení, když jste dala americkému prezidentovi Georgi Bushovi dárek, nahrávku písně s názvem Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů. Nazpívala jste ji s autorem textu Janem Vyčítalem, hudbu složil Jaromír Hnilička a byla to skladba na podporu výstavby amerického radaru v Brdech, o kterém se tehdy hovořilo. Mně ta píseň přišla jako legrace, ale schytala jste za ni velkou čočku, protože některým lidem to přišlo trapné.

Byla jsem překvapená mírou negativních reakcí, protože píseň byla nadsázka a myslela jsem si, že žijeme natolik svobodně, že si něco takového může dovolit i tehdejší ministryně obrany. Jak jsem zjistila, tak ne. Nijak mě to ale nezabolelo a vůbec nelituji, že jsem tu píseň nazpívala, udělala jsem tím něco pro správnou věc. Čeho skutečně lituju, je, že ten radar v České republice nemáme. Vzhledem k situaci ve světě čím dál víc toho lituji. Být součástí podobné bezpečnostní architektury by bylo skvělé a nikdo mi to nevymluví. Přitom naši spojenci z NATO, Poláci a Rumuni, na tuto formu spolupráce kývli. Moc by mě i dnes zajímalo, nakolik už tehdy vznikl odpor proti radaru vlivem ruských chapadel, která se na nás sápou pořád.

Podívejme se teď na vaši kauzu, která se táhla léta. Policie dospěla k závěru, že jste podezřelá z nezákonného jednání v souvislosti s nákupem armádních letounů CASA v době, kdy jste byla ministryní obrany. Detektivové protikorupční služby vás chtěli obvinit ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku, a tak 13. června 2012 požádali Poslaneckou sněmovnu, kde jste v té době byla místopředsedkyní, o vydání k trestnímu stíhání. Prý jste měla stát připravit o 658 miliónů korun, což měl být podle nich rozdíl mezi kupní cenou a později dopracovaným znaleckým odhadem. Jedenáctého července 2012 vás sněmovna večer v 19.09 skutečně vydala k stíhání. Pro bylo 117 ze 176 přítomných poslanců, 45 jich bylo proti. Co jste tehdy cítila?

Sesypala jsem se už v tom červnu, když jsem se dozvěděla, že žádají o mé vydání. Zvláštní bylo, že někteří kolegové ve sněmovně, jak jsem pak zjistila, to věděli dřív než já. Média to věděla. Proto se pořád ptám, jak pracovala policie, když člověk, jehož se to bezprostředně dotýká, se to dovídá jako skoro poslední. Tehdy jsem nechápala, co se děje. Vždyť šlo o hnusnou věc, jakou bych já nikdy neudělala. Sakra! Pardon, brečím…

Pokud chcete, tak rozhovor na chvíli přerušíme.