Do Unie českým vládám navzdory. S Pavlem Teličkou o tom, proč politici nebrali vstup do EU vážně
Dnes s odstupem dvaceti let bereme naše členství v Evropské unii takřka za samozřejmé, ale byly momenty, kdy mnoho nechybělo a vstupovali bychom později nebo za jiných podmínek. Své o tom ví Pavel Telička, který tehdy vedl český vyjednávací tým. Od sepsání samotné přihlášky si prošel roky složitých jednání s unijními institucemi, tehdy dosavadními členskými zeměmi, a především s českou politickou reprezentací. Ta totiž často brala vstup do Unie na lehkou váhu a jednání svou laxností, či naopak tvrdohlavostí notně komplikovala.
Když bych řekl, že vy jste ten, kdo Českou republiku přivedl do Evropské unie, souhlasil byste?
To by bylo poněkud přehnané. Ale tým, který jsem měl tu čest vést, sehrál dost důležitou roli. Byla období, kdy nebýt jeho průraznosti, tak bychom možná i vypadávali z první vlny rozšíření. Ne vždy jsme měli z hlediska naší vnitrostátní přípravy na růžích ustláno.
Vstup do Evropské unie není jenom o tom, že se sejdou politici, podepíšou smlouvy a vítejte. Co všechno tomu předcházelo?
Na začátku devadesátých let se vytyčil samotný cíl vstupu do Evropských společenství. Myslím si, že to byl Václav Havel, který to řekl, a paradoxem bylo a svým způsobem stále je, že jsme si napřed dali cíl a pak jsme teprve poznávali, zač je toho loket. Pak přišel rok 1995, kdy jsme podali žádost o přijetí. Vůbec příprava přihlášky byl celkem zajímavý proces, protože jsme jako jediná země k přihlášce, jež může být o dvou, o třech větách, připojili memorandum. S velvyslancem při EU Josefem Kreuterem jsme dospěli k závěru, že by bylo dobré vysvětlit druhé straně motivy našeho zájmu. A to, co očekáváme od členství, co chceme přinést. Také jsme chtěli trošku vzdělat i českou společnost. Dostali jsme ránu z jedné i z druhé strany, což možná svědčí o tom, že to memorandum bylo vyvážené. Pak se spustil několikaletý proces samotných jednání.
Jak nás tehdy vnímali v unijních strukturách?
Když jsem řekl, že my jsme postupně poznávali Evropská společenství, tak po 40 letech železné opony to také znamenalo, že Evropská společenství poznávala nás. Velkým otazníkem pro ně bylo, co od nás mohou čekat. Jaká bude naše evropská politika? Budeme důvěryhodný partner, spolehlivý? Nebo budeme nějaký okopávač kotníků? I v době samotného vstupu celá řada otazníků ještě existovala. Teprve po něm začínala mít Evropská unie na nejvyšších úrovních určité povědomí o tom, co za země, s jakými cíli, s jakými motivy a s jakými očekáváními vstoupily.
Jaká byla pozice České republiky oproti ostatním kandidátským zemím?
V samém počátku byly pozice relativně vyrovnané. Česko bylo jedna ze dvou zemí nejlépe připravených na vstup. Nicméně, každým rokem Evropská komise připravila to, čemu se říkalo hodnotící zpráva na každou z kandidátských zemí, a v roce 1999 byla pro Českou republiku doslova devastující. Úroveň připravenosti a vůbec pozornost, již vláda věnovala té které problematice, tomu kterému sektoru, svědčila o tom, že to bere na lehkou váhu. V den, kdy hodnotící zpráva přišla, premiér Zeman rychle zavolal předsednictvo vlády a mě do sněmovny. Na tom místě a v ten čas byl Egon Lánský odvolán z funkce místopředsedy vlády zodpovědného za koordinaci přípravy na členství. Tehdy jsme skutečně téměř vypadávali z první skupiny, což jsme dohnali v dalších letech. Podle nezávislých hodnocení a studií byla Česká republika nakonec zemí s možná nejzajímavějšími a nejefektivnějšími výsledky jednání o přistoupení. My jsme ostatně naplnili 95 % mandátu vlády, což je téměř nevídané číslo.
Přístupová jednání si nutně žádala mnoho lidí na české straně, kteří museli za jednotlivé resorty komunikovat s bruselskými institucemi. Snad se nepletu, když mám pocit, že v půlce devadesátých let v České republice ve státní správě nebyla přehršle lidí, kteří rozuměli evropskému právu a měli jazykovou výbavu a schopnosti tohle řešit.
Máte naprostou pravdu. Přístupovým jednáním předcházelo vyplnění mnoha dotazníků se stovkami stran otázek. Na tom jsme pracovali v šatně ministerstva zahraničních věcí, kam jsme se na několik týdnů zavřeli, amatérsky si propojili počítače a prakticky ve dne v noci jsme na tom dělali. Byli jsme rádi, když se na jednotlivých resortech objevili jeden dva jedinci, po nichž jsme hned hrábli. Ti měli potom některé kompetence uvnitř ministerstev.
Dělal vám někdo při jednáních vyloženě problémy?
Ano, těch byla celá řada, když pominu vlastní vládu. Některé členské země měly větší zájem na rozšíření, některé menší a ty někdy začaly vnášet do interních jednání své požadavky v úplně jiných otázkách a braly si nás trošku jako rukojmí.
My jsme museli mít velmi dobré znalosti toho, o čem oni interně jednali, a potom konfrontovat ty, kteří obecně byli pro, ale v jednotlivostech nám házeli klacky pod nohy, protože byly ve hře jejich zájmy. Navíc to bylo o to složitější, protože my jsme v průběhu devadesátých let začali ztrácet naši politickou reprezentaci. Ta se až na výjimky do procesu vstupu neponořila hlouběji. To se potom vyjednává hůře, protože musíte některé věci donekonečna opakovat, projednávat, získávat pro to pochopení, podporu a souhlas doma.
Přijde mi, jako byste narážel na to, že podobně složitá jednání jako s evropskými institucemi se vedla i s českou vládou.
Složitější. Byl jsem přítomen každému jednání vlády a ta byla neskutečně složitá. Byl tu sice rozdíl mezi vládou Václava Klause, který se dodneška pyšní svým euroskepticismem, a kabinety Miloše Zemana a posléze Vladimíra Špidly, jež se tvářily jako proevropské. Ale já podotýkám, že proevropské byly do toho momentu, než měl ten který ministr pocit, že se něco dotkne jeho zájmu nebo zájmu jeho resortu. Třeba ministr průmyslu Grégr byl člověk, jenž chtěl budovat kapitalismus padesátých let. Ministr zemědělství Fencl byl zase téměř družstevník. Jednání byla skutečně velmi složitá, někdy velmi nepříjemná. A teprve když se to doma dojednalo, tak pak se nejelo do Bruselu, ale museli jsme identifikovat členské země, které budou problematické, a dosáhnout nějaké shody s nimi.
Dokázal byste identifikovat důvody, proč se česká politická reprezentace takhle chovala?
Začátkem devadesátých let tady skutečně byl silný drajv. O to se zasloužil především Václav Havel. Pak přišla vláda Václava Klause a tam byla jeho skepse skutečně cítit. On zprvu ani nechtěl podepsat dohodu o přistoupení. Až v neděli těsně před podpisem mi volali, ať to ještě zařídím, aby mohl podepisovat. Klaus k tomu měl velmi ambivalentní vztah. Zároveň to bylo samozřejmě technicky hodně náročné. Asi tady i panoval názor. že „se to stejně odehraje, stejně to zvládneme, neboť máme dobrý tým“. Taky se dělala trošku ta kotlinářská politika. Najednou se zrodila obava z toho, že když budeme v Unii, že si už nebudeme moci dělat všechno podle svého. Řada politiků byla zvyklá konat bez pravidel, podle toho, jak se jim prostě zachtělo. To sehrálo svou roli.
Navíc Zemanova takzvaně proevropská vláda byla v tomhle směru hodně povrchní. Měla trošku jiné priority. Vracím se k tomu, jak jste řekl v úvodu, že jsem dostal Českou republiku do Unie: Bylo to podstatně komplexnější, ale je pravda, že byly momenty, byla období a byly otázky, kde ten tým a já osobně jsme museli sehrát celkem zásadní roli. Jinak by nám to utíkalo mezi prsty.
Když jsem se díval na naše tři trvalé výjimky z evropského práva, tak mi to přišlo takové typicky české. Je tam domácí pálení alkoholu nebo třeba úlevy pro vinaře. To není mnoho a jsou to takové celkem banální věci.
Já vám budu poprvé oponovat. Řekl bych, že to je možná až moc, protože trvalé výjimky v jednáních o členství vůbec nejsou možné. My jsme to de facto prolomili jako první. Ono to bylo do jisté míry úsměvné. Přišla úplná vlna, zejména z Moravy, protože by se najednou sáhlo na něco tradičního, a už tehdy se objevovali první populisté, kteří to využívali.
Já jsem ze sportu soutěživý. Říkal jsem si, že to fakt zkusím. A nakonec jsme to vyjednali a po nás to, myslím, ještě vzali Maďaři, Poláci a možná některé další země. Ale proč říkám moc? Protože to je skutečně nepodstatné stejně tak jako některá přechodná období. Já jsem viděl jiný problém a vracím se tím i k otázce, kde jsme politiky ztráceli. Vždy jsem upozorňoval vládu i premiéra na to, že jakmile začneme jednat, už nebudeme moci něco totálně překlopit třeba do trvalé výjimky, ale že můžeme dosáhnout přechodného období, anebo dokonce udržet legislativu, která byla ustavena před zahájením jednání o členství.
Upozorňoval jsem vládu a různé parlamentáře: Pojďme přijmout legislativu k řadě věcí, abychom ji v době zahájení členství měli a mohli říkat: Teď na to chceme přechodné období na dalších pět nebo deset let a my bychom ten stav skutečně udrželi. Jenže my jsme udrželi zastaralý stav, který politici nebyli připraveni změnit. Vždy jsem říkal, že ještě důležitější než podmínky, jež vyjednáme, je, jakou pozici budeme mít po vstupu, co si budeme moci dovolit, jak nás budou brát, jakou váhu budeme mít při jednání. Tohle bylo podceněno.
