Mat Collishaw: Hospodské bitky nás přitahují. Sledovat násilí ve filmu je zdravý impuls
Mat Collishaw (58), jehož práce je aktuálně součástí hojně navštěvovaného projektu Kafkaesque v DOX, zahajoval 24. února 2022 v Moskvě výstavu. Bylo to jen pár hodin poté, co Putinovo Rusko napadlo Ukrajinu. Další dva dny mu pak trvalo, než se odtamtud dostal pryč: „Tu sobotu 26. února 2022 vládla na narvaném letišti Šeremeťjevo zvláštní tenze a prapodivný šepot. Nikdy v životě jsem neviděl pohromadě tolik lidí v děsivém tichu.“
Anglický umělec Mat Collishaw pochází z Nottinghamu, kde v okolních lesích bohatým bral a chudým dával legendami opředený Robin Hood. V roce 1988 byl mezi šestnácti studenty Hammersmith College, pro něž se po výstavě na londýnském festivalu Frieze, kurátorované Matovým spolužákem Damienem Hirstem, začalo vžívat pojmenování Young British Artists (YBA). Byl součástí postpunkové generace, která se začala proslavovat ještě dříve, než vyšla z univerzity.
Pracuje s moderními technologiemi, reflektuje konečnost života, zvířecí pudy i nenapravitelnou šílenost lidského druhu. Vystavuje po celém světě, v Praze byl několikrát. V roce 2018 mu v Galerii Rudolfinum uspořádali samostatnou výstavu, nyní je mezi několika světovými hvězdami zastoupenými na projektu Kafkaesque v DOX.
Otevíral jste výstavu v moskevské Tatintsev Gallery jen pár hodin poté, co Putin napadl Ukrajinu. Co se vám honilo hlavou?
Bylo to šílené. I vzhledem k tomu, že několik dní předtím jsem měl multimediální show v nádherné moderní moskevské koncertní síni Zarjaďje. Na programu můj performativní film Sky Burial za doprovodu ruského orchestru Music Aeterna, pod vedením řeckého dirigenta Teodora Currentzise. Hráli Rekviem od Gabriela Faurého. Dva a půl tisíce diváků, v publiku několik hodně vlivných oligarchů. Schůzku jsem tam měl i s ruskou ministryní kultury ohledně několika dalších projektů. Yandex, technologická firma považovaná za ruský Google, se totiž chystala financovat jeden z nich, který měl vzniknout v roce 2023. Vedle toho jsme rozjížděli i další, menší, pro moskevské restaurace, včetně těch michelinských, pro něž jsme připravovali vytvoření jakýchsi videomístností, kde by si lidé mohli objednávat jídla až o 13 chodech. Ale pak, asi deset dní před výstavou, mi mí technici oznámili, že do Moskvy nepřiletí, že to je příliš riskantní. Bavil jsem se o tom s galeristou Garrim Tatincevem i s jinými lidmi v Moskvě a všichni mi říkali: „Putin na Ukrajinu určitě nepůjde!“
V Čechách jsme tomu také nechtěli věřit.
Byla to zvláštní doba. Jsem společenský člověk, každý večer jsem se v Moskvě potkával se spoustou Rusů, nikdo z nich nebyl příznivcem Putina. S lidmi z byznysu, médií nebo od divadla. Ale pravda, cítil jsem z nich nervozitu. Pak, ve čtvrtek, v den vernisáže, ráno vstanu a první, co se dozvím, je, že Putin vtrhl na Ukrajinu. Do prdele! pomyslím si. Nikdo netušil, co bude dál: Možná že za dva dny, za týden bude po všem? Na vernisáži vládla divná utlumená atmosféra, lidé postávali v malých skupinkách, o ničem jiném se nebavili. Bylo to opravdu šílené. Každý z Londýna, s kým jsem ten den mluvil, mi říkal, ať se okamžitě seberu a co nejrychleji z toho zasranýho Ruska vypadnu.
Jak dlouho jste ještě v Moskvě zůstal?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
