Před domácímí fanoušky vybojujeme bronz, tvrdí hokejový moderátor Jakub Koreis
Po devítiletém čekání se Česko dočkalo domácího Mistrovství světa IIHF v ledním hokeji, šampionát hostí Praha a Ostrava. Česká reprezentace na zlaté medaile čeká od roku 2010. Přímo v dějišti bude i bývalý útočník Plzně, pražské Sparty či brněnské Komety Jakub Koreis (39). V současnosti hokejový komentátor a moderátor podcastu Bomby k tyči v rozhovoru pro Reflex prozradil, co od mistrovství světa očekává a co Česko katapultuje mezi největší favority celého turnaje.
Letošní mistrovství světa jistě nadchne pro hokej spoustu mladých českých hráčů a hráček. Kdybychom se vrátili na úplný začátek vaší kariéry, jaká je vaše první hokejová vzpomínka?
Konkrétní první vzpomínku nemám, ale můj táta hrál v Plzni, takže jsem se na něj odmalička chodil dívat. Přijde mi, že všechno přišlo tak nějak přirozeně. Prostě jsem začal hr át hokej. Nikdy jsem ani neuvažoval, že bych dělal něco jiného.
Bylo tedy vaším dětským snem nastupovat po vzoru otce za plzeňské áčko?
Všichni samozřejmě sní o NHL. Jako malý kluk jsem byl docela dobrý ve svých kategoriích, takže jsem si myslel, že jsem nejlepší na světě. Jak člověk stárne, trochu vystřízliví, ale zhruba do patnácti byla NHL snem, který působí strašně vzdáleně. Když jsem se začal postupně objevovat v mládežnických nároďácích, uvědomoval jsem si, že sen začíná být na dosah. Všechno přišlo postupně, pořád se mi dařilo a najednou jsem měl podepsanou smlouvu s klubem NHL.
V draftu v roce 2002 si vás jako celkově devatenáctého v pořadí vybral Phoenix Coyotes (v současnosti Arizona Coyotes – poznámka autora). V sezoně 2004/2005, kdy jste se chystal prosadit v NHL, nastala celosezonní výluka a do nejprestižnější ligy světa jste nakonec nikdy nenakoukl. Co se dalo udělat jinak?
Často jsem nad tím přemýšlel, vážně nevím, myslím si, že jsem tomu dal všechno. Asi bych to shrnul tak, že jsem jednoduše nebyl dost dobrý. Když se ohlédnu za svou další kariérou, prostě jsem nikdy nedokázal produktivitu z mládeže přenést do dospělého hokeje, což je samozřejmě jedna z podmínek, aby se hráč do NHL dostal. Měl jsem otevřené dveře, kterými jsem nedokázal projít. Možná by mi pomohlo víc sobectví, ale to jde proti mojí nátuře. Nemám rád příběhy, kdy si všichni stěžují na zranění a operace, kvůli kterým museli skončit. Nicméně i já měl výrazný zdravotní problém, který mě v zásadní dobu hodně zpomalil, ale to už nemá cenu zpětně řešit. Mám čisté svědomí, že jsem cestě do NHL dal všechno, ale prostě to nevyšlo.
V zámoří jste přesto zůstal a snažil si výkony v takzvané farmářské lize AHL vysloužit pozvánku o patro výš, do NHL. O druhé nejvyšší soutěži a drsném životě v ní kolují skoro až legendy, je realita v AHL skutečně tak divoká?
V AHL jsem byl mezi lety 2004 až 2007, tehdy v každém mužstvu opravdu ještě byli tři rváči, člověk měl někdy až strach jít na led. Teď se to hodně změnilo, ale už i o nás bylo skvěle postaráno. Ano, bylo to náročné, protože jsme nelítali vlastním letadlem, ale linkami v pět ráno, museli jsme absolvovat dlouhé cesty autobusem a podobné věci, ale to k tomu tehdy patřilo. Ale zas tak drsnou džungli, jak je AHL v různých vyprávěních vykreslována, jsem nezažil.
Když jste v prvním roce hrál za Utah Grizzlies, zažil jste v USA pověstný kulturní šok popisovaný hlavně těsně po sametové revoluci?
Ani ne, s mládežnickými reprezentacemi jsme už lítali pravidelně do zahraničí, ať už do USA, nebo Kanady, takže jsme nějaké zkušenosti měli. Utah byl hodně specifickým místem, protože se jedná o mormonský stát, v němž je náboženství výrazně zakořeněné. Když člověk vyjel v neděli ze Salt Lake City, bylo vše zavřené, všichni byli v kostele. Platila tam oproti zbytku Ameriky jiná pravidla, která i pro mě byla netradiční. Salt Lake City ale bylo hezké město, zase nějak extra striktní to tam nebylo, zažil jsem tam fajn rok.
A co v Texasu, kde jste hrál za San Antonio Rampage?
San Antonio nebylo úplně hokejové město právě kvůli tomu, že leží v Texasu. Žije tam početná hispánská komunita, proto se tam větší popularitě těší basketbal. Na nás tolik lidí nechodilo, přesto na vybrané zápasy se speciálními akcemi přišlo třeba i deset tisíc lidí. Ale život okolo byl skvělý, nejnižší teploty od listopadu do ledna dosahovaly třeba deseti stupňů, od února jsme se už koupali v bazénu. San Antonio je velké město, v němž bylo pořád co dělat. Hlavně mi bylo dvacet a byl jsem vypuštěný v Americe, v tom věku by se mi asi líbilo všude. V San Antoniu jsme navíc našli bar, kde čepovali Pilsner Urquell, takže jsme tam vždycky po zápase na dvě piva zašli.
Podnik vlastnil nějaký emigrant z Čech, nebo se jednalo o bar nabízející zahraniční pivo pro fajnšmekry?
Vlastně ani jedno. Na podnik jsme narazili úplnou náhodou, první rok jsme o něm nevěděli, objevili jsme ho až v druhé sezóně v San Antoniu. Plzeňské pivo mě víceméně pronásleduje, kamkoliv jedu nebo kam jsem se během kariéry posunul. Když lidem říkám, že pocházím z Plzně a že je odtamtud Pilsner Urquell, všichni přikyvují, že to znají. Na hodně místech ve světě jsem byl až překvapený, jak moc je plzeňské pivo známé.
Po AHL jste se vrátil do Evropy, nejprve do finské ligy, pak už jste se přesunul do české extraligy. Kde jste zažil nejúspěšnější roky kariéry?
To umístím poměrně jednoduše. Do Brna. Nechci, aby to vyznělo blbě třeba vůči Spartě, kde jsem zažil hodně nabité mužstvo, ale moje role v Praze byla limitovaná. Na Spartě jsem se sžíval s českou extraligou po letech v zámoří, i ve Finsku to bylo složitější. Ale v Brně si to všechno sedlo. Byl jsem u přerodu Komety z outsiderů, kteří bojují o udržení v lize, v mužstvo hrající dvě finále během tří let. Mně se v Brně dařilo, celé město hokejem žilo. Jsem rád, že jsem těch pět a půl roku zažil, ne každý hráč prožije takhle hezké období spjaté s jedním klubem.
V čem je tedy Kometa na české hokejové mapě oproti i třeba sportovně úspěšnějším týmům takový fenomén?
Kometa je specifičtější v tom, že tam cítíte naprosto neuvěřitelnou podporu celého regionu, oni to nazývají Královstvím jižní Moravy. I na jiných místech jsem zažil výraznou podporu fanoušků, ale Brno před těmi deseti lety hokejem žilo a žije pořád. Tenkrát ona mánie mohla být malinko silnější, já v Brně působil ještě před mistrovskými tituly, ten boom byl unikátní. Nechci říct, že lidé v Brně jsou nyní namlsaní, ale Kometa už dosáhla na dva tituly, a i když fanoušci od mužstva očekávají hodně, je tam podpora pořád velká.
Sportovci po kariéře často hledají uplatnění, vy jste ale úplný opak. Zájmů a činností máte extrémně mnoho. Čím to?
Během kariéry jsem si v určitém bodě uvědomil, že do NHL se už nedostanu, na nároďák to nevypadá, a věděl jsem, že musím něco udělat pro finanční zajištění. Vydělával jsem si slušné peníze, ale byl jsem často zraněný a bál se, že kariéra může kdykoli skončit. Všechny peníze jsem proto investoval do nemovitostí. Už tenkrát jsem cítil, že dělám dobrý krok, což se s odstupem deseti let, kdy všichni víme, co realitní trh udělal s cenami, jeví ještě zásadněji. Díky tomu stojím na pevných nohou.
Aktuálně v Plzni provozujete kavárnu a coworking, s Františkem Suchanem a Radimem Vrbatou jste spoluzakládal také projekt Bez frází. Jak jste skládal tohle pestré portfolio?
Všechno tak nějak vyplynulo po kariéře, chtěl jsem se realizovat v něčem dalším, nechtěl jsem jenom sedět doma. Pustil jsem se víceméně do čehokoliv, co ke mně přišlo a trochu mi dávalo smysl. Teď se nacházím v bodě, kdy své aktivity malinko redukuji na to, co mě nejvíc naplňuje.
Do širšího povědomí hokejových fanoušků jste se v poslední době dostal především díky moderování podcastu Bomby k tyči nebo díky komentování zápasů pro O2 TV Sport. Kde jste bral inspiraci pro proniknutí do mediálního prostředí, které jste znal z druhé strany už coby hráč?
Hodně inspirace jsem čerpal v kanadské televizi TSN, kde zapojují bývalé hráče. Díval jsem se, ale i jak mluví komentátoři a celkově profesionální novináři, od nich jsem se snažil něco pochytit. Ale učil jsem se za pochodu, s pár informacemi jsme víceméně byli hozeni do vody. Třeba jsem zpětně koukal na mnou komentované zápasy, jestli jsem formuloval správně myšlenku, nebo něco nešlo říct rychleji a přesněji.
Začíná se české mediální hokejové prostředí blížit tomu kanadskému, které vás inspirovalo?
Kanada i Spojené státy jsou před námi pořád strašně daleko. V Kanadě fungují velké televize, stejně tak jsou v USA stanice TNT a ESPN. Každé mužstvo NHL má navíc svůj vlastní kanál, kde vysílá zápasy doplněné o pohledy expertů. U nás je toto prostředí zákonitě omezenější, konkrétně hokej zpracovává šest lidí v České televizi, stejný počet je pak u nás na O2 TV Sport. V poslední době do toho prostoru ale vstupují další média včetně podcastů, čímž se otevírají nové formáty a příležitost dostává větší množství bývalých hráčů. V éteru se tak objeví víc názorů a pohledů a debata o hokeji je díky tomu rozvířenější, za což jsem rád.
Na konci dubna popáté v řadě vyhrál extraligu Třinec. Jak moc unikátního play-off jsme byli letos svědky?
Myslím si, že jsme zažili nejlepší play-off v historii extraligy. Ať už to byla osmifinálová otočka Liberce proti Olomouci poté, co Liberec prohrál oba své domácí zápasy. Budějovice dotáhly čtvrtfinále s Třincem ze stavu 0:3 na zápasy do sedmého duelu. Série mezi Spartou a Třincem byla naprosto unikátní díky okamžikům, co se staly, a gólům v závěrech zápasů – dvě desetiny vteřiny dělily Třinec od dovolené a o dva týdny později se stal mistrem extraligy, to je naprosto neuvěřitelný příběh. Klobouk dolů před oběma týmy, obrovská úcta Třinci, že se dokázal takhle vrátit. Takové play-off podle mě už dlouho nezažijeme, za našich životů se podle mě takový souběh okolností nesejde.
Dá se říct, že se kvalita tuzemské nejvyšší soutěže za poslední roky zvýšila. Jaké jsou hlavní důvody tohoto zkvalitnění?
Pro české hráče se uzavřela ruská KHL kvůli ruské invazi na Ukrajinu, tím pádem u nás máme odhadem patnáct až dvacet hráčů, kteří patří mezi špičku extraligy a kteří by tady jinak nehráli. Úroveň se zlepšila díky tomu, že do soutěže vstoupily ekonomicky silné subjekty – v Pardubicích nebo na Spartě se nebojí investovat, v Brně se rovněž nezdráhají otevřít kasu, investování Třince vnímám sice o trochu střízlivěji, ale zároveň velice efektivně. Finance pomohly udržet nejlepší hráče v extralize, díky čemuž se soutěž hodně zvedla.
Jde tedy ruku v ruce se zvyšující se kvalitou i vyšší divácký zájem?
U nás je hodně bašt, které umějí hokej prodávat. U Sparty byl skvělý krok přesun do O2 areny, tam chodí průměrně k deseti tisícům diváků na zápas, nabízený zážitek se blíží úrovni NHL. Brno má dlouhodobě vysokou návštěvnost. I na Pardubice už dříve chodilo hodně lidí, což teď umocnily úspěchy týmu. Totéž platí pro Litvínov. V neposlední řadě i Budějovice se dlouhodobě blíží vyprodání každého utkání. Takový zájem našemu hokeji jedině prospívá.
Zítra po devíti letech začíná v Praze a Ostravě mistrovství světa. Jaký zážitek podle vás mohou fanoušci očekávat?
Myslím si, že domácí světový šampionát zájem o hokej posune ještě na úplně jinou úroveň. Poprvé v životě budu v epicentru mistrovství celé dva týdny. Možná více než na samotné zápasy se těším na všechen ten cirkus okolo – jak se ve fan zóně před arenou budou mísit všechny národnosti a jak si lidé budou šampionát užívat. Tam si navíc mohou zafandit u piva i bez lístku na utkání. Myslím si, že atmosféra bude cítit v obou městech. Podle mě je velice pravděpodobné, že letošní šampionát znovu překoná rekord v návštěvnosti, který mimo jiné vznikl během posledního domácího mistrovství v roce 2015 (celková návštěvnost byla 741 690 diváků – poznámka autora). I tato statistika dokládá, že by se možná mistrovství světa mohlo v Česku pořádat častěji než jednou za devět deset let.
Dočetl jsem se, že šampionáty pořádané v Česku se těší oblibě i mezi hráči. Je to pravda?
To souhlasí, například Kanaďani většinou vozí na šampionát mladé hráče, kteří samozřejmě hrají na maximum, ale zároveň si umějí česká města užít naplno. S tím se pojí zmiňované pivo na každém rohu – ve světě prostě plzeň znají a hráči i fanoušci se na ni těší. Praha je krásné město, což v kombinaci s pivem může spoustu výborných hráčů v jejich rozhodování zlomit k tomu, že pojedou.
Každoročním tématem šampionátu jsou posily z NHL. Jak moc budou tito hráči pro tým trenéra Radima Rulíka letos zásadní?
Pro nás jsou stěžejní hráči z Bostonu Bruins. V případě, že by Boston vypadl a hráči by přijeli, získali bychom kompletní útok ve složení Pavel Zacha, Jakub Lauko, a především David Pastrňák. A to by nás rázem katapultovalo mezi největší favority celého turnaje. Bez nich jsme mužstvo, které touží po medaili.
Vím, že je nesmírně těžké odhadovat předem, ale jaký je váš tip na celkové umístění české reprezentace?
Tipuji, že skončíme třetí. Myslím si, že postoupíme přes čtvrtfinále. Zápas o bronz pak bude totální nářez. Ale věřím, že před vlastními fanoušky bronzové medaile vybojujeme.
