Voráček: Dojetím jsem brečel, musel jsem si vypínat mikrofon. Líbilo se mi, když Babiš přišel v dresu

Kdy jste si poprvé vážně pomyslel, že letos by Češi opravdu mohli vyhrát mistrovství světa?

Nahlas jsem to začal říkat, když jsem viděl, jakým způsobem jsme ve čtvrtfinále porazili USA 1:0. Došlo mi, že máme opravdu silný tým.

Čím se tým stává silným?

Samozřejmě že přijeli kvalitní hráči, ale hlavně záleží na nastavení a týmovosti mezi trenéry, tohle je důležitý faktor. A jelikož v něm působí můj nejlepší kamarád Ondřej Pavelec coby trenér brankářů, měl jsem i nějaké, jak se říká, „inside informations“. Už v době, kdy byl trenér Radim Rulík se svým týmem u dvacítek (ČR na MS dvacetiletých 2023 v Kanadě prohrála ve finále s domácím týmem až v prodloužení; poznámka redakce) a pak i vloni, když převzali nároďák, bylo vidět, jak na hráče atmosféra mezi trenéry funguje. Je cítit, že mají výbornou partu, což je šíleně důležité. Proto byla úspěšná dvacítka, proto jsme teď vyhráli titul. Ta soudržnost, týmovost opravdu z trenéra na kluky sedá, a i když se stane, že třeba nevyhrajete, hrajete jako mančaft. A když hrajete jako mančaft, jdete štěstí naproti. Bylo to vidět nejen proti Americe, ale pak také proti Švédsku, kde se ze Švédů naši nesložili, i když dvakrát prohrávali.

A definitivně jste v titul uvěřil, až když naši dali druhý gól v ­power play?

Už jsem se chystal vykřičet, že je hotovo, jenže puk po ledu klouzal o hodně rychleji, než to vypadalo. David Kämpf ho nakonec málem dostihl až za brankovou čárou, až mě napadalo, co kdyby to nedal a Švýcaři zápas otočili. Na moment jsem se v oslavách musel zaseknout. Bylo to opravdu snad o centimetr, až pak jsem mohl ze sebe konečně všechno vypustit.

Prožíval jste větší emoce v roce 2010 jako nejmladší člen repre, když jste vyhrál titul v Kolíně nad Rýnem, nebo nyní, v roli komentátora České televize?

Ve dvaceti si jako hráč ani moc neuvědomujete, co se stalo. A myslím, že podobně to mají i dnešní kluci. Že jim také úplně nedochází, co dokázali. Ale nyní, i když jsem nebyl přímo v týmové hokejové bublině, vnímal jsem všechno, navíc jsem měl příležitost cítit, jak mistrovstvím žije celý národ. Bylo to obrovsky emotivní i proto, že mám na ledě i mezi trenéry spoustu kolegů a kamarádů. I když jsem teď v O2 areně nebyl přímo na ledě, dá se říct, že s Romanem Červenkou a Ondřejem Pavelcem jsme byli jediní, kteří triumf zažili v roce 2010 i nyní. Sledoval jsem každý zápas a částečně jsem se cítil být součástí týmu.

To bylo v televizi vidět a slyšet!

Hrozně jsem jim to přál. Chvílemi jsem nemohl mluvit, někdy jsem dojetím brečel, až jsem si musel na chvíli vypínat mikrofon. Vyhrát doma mistrovství světa, navíc když to skoro nikdo nečekal, je úžasný. Mám nějaké zážitky – jako hráč jsem zažil plné stadióny v Bratislavě i v Praze –, ale tohle se nedá k ničemu přirovnat. Myslím, že jako národ takový úspěch potřebujeme, že už bylo na čase.

Nezadělala naše hokejová reprezentace svým vítězstvím vedení NHL na docela velký problém, když na nástupnický turnaj Světového poháru pozvalo vedle Kanady a USA jen Švédsko a Finsko?

Myslím, že vedení NHL je to úplně jedno. Turnaj vymysleli jen proto, že konečně potřebují do národního týmu dostat hráče, jako je Connor McDavid nebo Auston Matthews, aby je mohli ukázat světu na nějakém „jakoby“ vrcholném turnaji. Ale jestli tam budou, nebo nebudou Češi a Švýcaři, myslím, moc neřeší. Řešit to měli před tím, než se (ne)jelo na předchozí olympiádu. Přitom to bylo hotové, produkt se měl zvětšovat, NHL pokukovala po dalších teritoriích, takže chyba se stala daleko dřív. Všechno je to byznys, majitelé klubů NHL přemýšleli, co by se stalo, kdyby se jim na OH zranili hráči, které by pak museli platit, aniž by nastupovali na led. NHL by se také musela na tři týdny zastavit, z čehož majitelé nic nemají. Ve své sebestřednosti si myslí, že si mohou dovolit ignorovat olympiádu, a je jim jedno, jestli je to na úkor led­ního hokeje.

Zažil jste tlaky, že by majitelé ze Stanley Cupu vypadlých klubů nechtěli evropské hráče pouštět na MS?

Když si hráč řekne, že chce jet na mistrovství světa, jede. I když samozřejmě hraje roli, co pro daný klub znamenáte, kolik berete peněz, jak tam hrajete dlouho. Jaké tam máte jméno, vztahy. David Pastrňák si, i když byl zraněný, mohl říct, že prostě pojede. A ­basta.