Na každé vteřině strávené spolu záleží, říká film Všechno, co jsme nestihli oceněný ve Zlíně
Přepracovaná designérka hraček a její pes Kubko díky nečekané katastrofě znovu objevují pouto mezi sebou a dostávají tak možnost sdílet spolu neuvěřitelný, přímo kosmický zážitek. V půvabném krátkém animovaném snímku Všechno, co jsme nestihli scenáristky, režisérky a výtvarnice Marty Prokopové létají paneláky bratislavského sídliště Petržalka do vesmíru a malí i velcí diváci mají šanci uvědomit si, co je v životě důležité. Snímek inspirovaný hlubokým vztahem autorky a jejího psa Kubka měl světovou premiéru na festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně, kde získal zvláštní uznání.
Jak jste premiéru na Zlín Film Festivalu vnímala?
Po třech letech se pro mě uzavřela jedna životní kapitola. I když ten film je určitým scenáristickým konstruktem, pořád pro mě zůstává velmi osobní, protože je v něm zachovaná autenticita vztahu mezi mnou a Kubkem, který s námi ve Zlíně už bohužel nemohl být. Asi bych nemohla říct, že premiéra byla vyloženě šťastný zážitek, ale byl velmi emocionální, dojemný a silný.
Kubkovi je film věnovaný. Mohla byste o něm něco říct?
Kubko měl zajímavou životní cestu. Našli ho opuštěného jako čtyřměsíční štěně v Malackách, špinavého, zraněného a bojácného. Ujalo se ho sdružení Majme srdce, které zachraňuje psy z ulice. Můj kamarád Michal Tomčík se tam šel podívat, protože uvažoval, že by si pořídil psa, a Kubko si ho vybral, našli se hned. Jak Kubko rostl, vnímala jsem, jak se z něj stává nesmírně hravý, energický, impulzivní, temperamentní pes, byl jednoduše zlatý. Když mu bylo sedm osm let, dali jsme se s Michalem dohromady jako pár, začali jsme bydlet spolu a já zůstávala s Kubkem sama doma, protože jsem pracovala z domu jako animátorka. A tak jsme si k sobě hledali cestu. Postupně mezi námi vzniklo pěkné pouto a vzájemná důvěra, které přerostly v hlubokou lásku. Kubko věděl, že o něm vzniká film, a náš život se s filmem prolínal. Na procházkách si náš společný čas hlídal a když mně nebo Míšovi zazvonil mobil, následoval jeho vyčítavý pohled. Mobil pak v našem filmě vystupuje jako ústřední antagonista... Když náš vztah s Míšou skončil, o Kubka jsme se střídali. A to i poté, co jsme se dozvěděli Kubkovu diagnózu.
Jakou?
Kubko měl lymfom. Zlomilo nám to srdce, Kubko byl celý život zdravý a nejsem si jistá, jestli jsme se dodnes smířili s tím, že nám ze dne na den onemocněl. Dohodli jsme se, že se o něj společně postaráme. Skoro patnáct měsíců jsme s ním jezdili do Brna na onkologickou veterinární kliniku Animed. Jsem jim, a také petržalské klinice Animavet, strašně vděčná za neuvěřitelnou podporu a péči a za všechny momenty s Kubkem, které jsme díky nim dostali navíc; byly možná nejsilnější z celého našeho společného života. Protože když víte, že blízká bytost má nemoc v terminálním stadiu, záleží vám na každé vteřině. Ke Kubkovi jsem cítila silnou lásku už předtím a ten cit se ještě neuvěřitelně prohloubil a zesílil. Nejvíc si věcí vážíme, když si uvědomíme, že o ně můžeme přijít. A to se promítlo i do našeho filmu, který není jen veselý, je v něm myslím určitá nepojmenovatelná nálada.
Ve své režijní explikaci píšete, že scenáristka Katarína Moláková „doplnila původně festivalový film pro dospělé o pohádkově-magickou atmosféru, která dokáže podat i vážná témata divácky vstřícně“. Jak se tedy Všechno, co jsme nestihli vyvinulo ve snímek, který má premiéru na festivalu pro děti a mládež?
Příběh filmu začal u nás v obýváku na Vánoce před několika lety. Měli jsme za sebou pěkný den, Kubko po dlouhé procházce spal na gauči rozvalený s plným bříškem a mně ten okamžik přišel prostě strašně krásný. I když působil všedně, byl pro mě velmi speciální, do detailů jsem si ho zapamatovala. A říkala jsem si, že kdybych dělala nějaký další film, tak o tom, jaké to je to být v takovém okamžiku s někým, koho milujete. Jak strašně prchavý moment to je, jak těžko se dá zaznamenat nebo vysvětlit.
Co bylo dál?
Producent Juraj Krasnohorský mě oslovil s tím, jestli mám námět, který bych chtěla posunout dál. Sepsala jsem na tohle téma pár řádků, on je předal Patrikovi Paššovi, což je scenárista a můj bývalý učitel z VŠMU, a on je rozvedl do rozšířeného námětu. Líbil se mi, Patrik vymyslel důležité motivy – například metaforu izolace v pandemii v podobě odletu na vlastní planetu –, ale připadalo mi, že je výhradně pro dospělé publikum a chyběla mi v něm Kubkova hravost, určitá jednoduchost jeho vnímání světa, který viděl úplně jinýma očima než my všichni tak komplikovaní lidé. Chtěla jsem do filmu zapojit hravější prvky, aby byl blízký dětskému divákovi, ale zároveň měl i přesah do dospěláckého světa.
Což se tedy povedlo zmíněné scenáristce Kataríně Molákové?
Ano. Jsme si blízké energií a já jsem se díky ní dokázala uvolnit a dát do filmu své „infantilní“ představy a nápady, které jsem celý život chtěla někam vložit. Katka dokázala odvnímat moje pocity a pouto mezi mnou a Kubkem a zpracovat je do formy, která se mnou rezonovala a byla autentická. Zároveň jsme potom v dramaturgii přistupovali s respektem k motivům, které Katka vytvořila. Dovolily jsme si postupy, u kterých jsme se původně bály, že by dospělému divákovi mohly připadat naivní. Dovolily jsme si zasnít se a pohrát si s tím. Za to jsem nesmírně vděčná. A musím taky zmínit Alexandera Kashcheeva a Luciu Kajánkovou. Když Katka dokončila scénář, chtěli jsme ho posunout dál střihem a vůbec filmovým vyprávěním. Oslovila jsem Alexandera, který filmu neskutečně pomohl nejen jako střihač, ale i coby dramaturg. Úplně pochopil, o čem ten film je, i když s Dariou (manželkou, autorkou oceňovaných filmů Dcera a Electra; pozn. red) nemají psa; něco tam zaklaplo a Alexander dokázal příběh a jeho metafory posunout dál, než jsme původně zamýšleli. A velmi jsme si sedly i s Luciou, což je dvorní dramaturgyně MAUR filmu, který snímek koprodukoval.
Můžete být konkrétnější?
Například scéna úplně na konci, kdy vidíme, jak hlavní postavy letí za oknem. To byl Luciin nápad. Když jsme o ní mluvily, připadalo nám, že působí bizarně, že hraničí s kýčem. Ale v animatiku už fungovala a teď jsem šťastná, že jsme ji do filmu dali a nešli cestou mnohem pragmatičtějšího konce, kdy bychom viděli jen mobil zvonící na parapetu okna. Dovolili jsme si být v umění svobodní.
V explikaci také píšete: „Dokázali jsme najít průnik mezi mým ilustrovaným výtvarným stylem a 3D CGI, což byla obrovská výzva.“ Jak se tedy vyvíjela výtvarná podoba filmu?
Ve vizuálních konceptech bylo z mého pohledu jednodušší najít výtvarný průnik, protože koncepty vznikají velmi svobodně, ale v produkci už je třeba dodržovat konkrétní postupy. 3D se dá dělat na milion způsobů a je náročné zachovat si specifický styl, udržet ho jednotný. Jsem šťastná, že do procesu tvorby vstoupil kameraman Martin Chlpík, který se ujal nejen záběrování, ale vymýšleli jsme spolu i světelné atmosféry a supervizoval svícení ve spolupráci se studiem Ekran, kde se film z velké části vyráběl. Nikdy se nám s Martinom nestalo že bychom se na něčem neshodli: dokázali jsme se na věci dívat stejnýma očima. Díky tomu, že jsme byli spolužáci na vysoké škole, Martin znal moji tvorbu a věděl, že používám specifický výtvarný jazyk a že se do každé své práce snažím vkládat svůj určitý „podpis“, zároveň tam Martin vložil svůj. Stejně tak hudební skladatel Jan Šléška, mistr zvuku Martin Večeřa nebo režisér animace Andrej Gregorčok a ďalší, kdo do filmu vložili kus sebe a já jsem jim za to vděčná.
Kdo přišel s nápadem, že hlavní hrdinka vyrábí hračky? To mi přišlo kouzelné...
Katka Moláková. Když jsme psaly scénář, bránila jsem se tomu, aby hlavní hrdinka vykonávala nějakou uměleckou činnost, i když bylo jasné, že to jsem já a že pes je Kubko. Navrhovala jsem, že by hrdinka mohla dělat třeba v kanceláři nebo v květinářství, Ale Katka chtěla příběh držet u jeho kořenů a když navrhla, že „moje“ postava bude designérka hraček, perfektně to zaklaplo do sebe. Je to přece paradox, že někdo kvůli navrhování hraček nemá čas hrát si s pejskem. Obuvníkove deti chodia bosé, jak říkáme na Slovensku.
U nás se říká kovářova kobyla chodí bosa. Když se tedy vrátím na začátek, měla jste na premiéře pocit, že mladé publikum pochopilo dospělá témata filmu? Že si člověk má vážit každé vteřiny, kterou může strávit se svými milovanými? V dětství člověk vnímá čas jinak...
Nevím, jestli to dokážu objektivně zhodnotit, protože mi na premiéře celou dobu tekly slzy. Ale slyšela jsem v publiku chlapce, který řekl „už přišel Kubko!“ v momentě, kdy se na plátně objevil pes. Protože diváci se před filmem dozvěděli jeho příběh. A já jsem byla strašně dojatá a vděčná za to, že se Kubko může takovýmhle způsobem dotknout lidí. Má velmi důležitou úlohu: připomíná nám, že jsme všichni tak pohlcení prací, že nám nezbývá čas na důležité věci.
Na to „všechno, co jsme nestihli“, a pak toho litujeme?
Na Slovensku se tahle formulace asi používá trochu jinak než v češtině, spíš ve smyslu „uděláme všechno, co jsme nestihli“. A v angličtině se film jmenuje Everything We Missed, což znamená Všechno, co nám chybělo. A to je asi lepší význam: naznačuje, že věci ještě můžeme dohnat. Nikdy jsem si nedovedla představit, kolik krásných momentů a vzpomínek s Kubkem budeme mít. Chtěla bych zdůraznit, že Kubko mi ukázal, že život domácích zvířat je strašně krátký a že pro ně jedna hodina může být jako jeden týden v našem životě, když je necháváme doma samotné. Vnímají čas jinak, a pokud můžu mluvit za Kubka, smyslem jejich života je sdílení přítomného okamžiku s jejich nejbližšími. Moc doufám, že náš príběh lidem připomene, jak je čas křehký.
