Byla jsem zoufalá a krůček od depresí, říká Veronika Boulterová o dětství svého autistického syna
Manželka slavného hudebníka, matka autistického syna, zpěvačka devadesátkové kapely Nana Zorin, muzikoterapeutka, která svou práci bere jako poslání ale hlavně odvážná žena, která se nebojí mluvit o tom, co jí potkalo. To je Veronika Boulterová. Rozhovor, ve kterém popisuje, jak se během práce v hudebním průmyslu potkala se slavnými osobnostmi, i o tom, jak se jí postupně měnily priority, jsme spolu vedly v době, kdy se jí po letech dost možná opět rozběhla slibná hudební kariéra.
Rozhovor pro Reflex jsi už kdysi dělala, bylo ti tenkrát, tuším, 29 let. Co se od té doby všechno změnilo?
Nedávno se mi dokonce ten materiál dostal do ruky a musím říct, že bylo docela vtipné ho číst. Zmiňovala jsem v něm třeba, co si představuju do budoucna – že se chci naučit s technikou, dělat svoje skladby. To se mi tedy úplně nepodařilo (smích). Nebo že chceme bydlet v Portugalsku. Na to taky nedošlo… Ale už tenkrát jsem chtěla dělat smysluplnou práci.
Dnes máš svou vlastní úspěšnou terapeutickou praxi, takže se povedlo?
Určitě ano! Také vyšlo to, že jsme s mým mužem chtěli mít děti. Dnes máme dva syny. To nám určitě změnilo celý život, jeho směřování. Děti ovlivní život každému, ale náš první, velmi speciální syn nám ho doslova obrátil vzhůru nohama.
Když se ale vrátíme do období rozhovoru, pracovala jsi tehdy jako PR manažerka v hudebním vydavatelství Mute Records, byla jsi vdaná za britského hudebníka Davida Boultera z kultovní kapely Tindersticks a sama jsi zpívala v populární dubové kapele Nana Zorin. Jak na tohle období vzpomínáš?
Byla to skvělá doba, jako celé devadesátky. Já měla fantastickou práci a život se zdál zalitý sluncem. Jezdila k nám tehdy spousta mých oblíbených kapel, které tady byly populární – Depeche Mode, Nick Cave, Einsturzende Neubauten, Dead Can Dance, Moby – i spousta dýdžejů… Myslím, že se jim tady líbilo hlavně kvůli našemu přístupu, který byl dost jiný než na Západě. Tam to byl větší byznys, my jsme se tu učili vše doslova za pochodu. Náš šéf měl s mnohými velmi přátelské vztahy. Když sem ti umělci přijeli, chodili jsme s nimi po Praze, vzali je na večeři. Protože tenkrát neexistovala žádná sociální média a vlastně ani internet, osobně jsme je doprovázeli na rozhovory do médií. A tak jsem tenkrát potkala asi všechny, kdo pod Mute patřili.
Na koho máš nejhezčí vzpomínky?
Těch je! Hlavně na ty, se kterými jsme trávili pracovně více času. Třeba zmíněný Nick Cave s jeho kapelou Bad Seeds, Moby, Depeche Mode, Erasure, Laibach a spousta dalších. Později, když jsem pracovala u dalšího vydavatelství, u Warner Music, jsem sice musela přestat rozlišovat, jestli se mi něčí hudba líbí, nebo ne, o to víc jsem si vážila toho, když byli umělci fajn. A tak mám moc hezké vzpomínky třeba na R.E.M., Seala, Phila Collinse, Red Hot Chili Peppers, Linkin Park, Green Day, Billy Talent, Simple Plan, My Chemical Romance.
Takhle jsi tehdy potkala Davida, svého nynějšího muže?
Ne ne, Tindersticks jsme na Mute ani Warners nevydávali. Bylo to asi v polovině 90. let, já tehdy měla teda i jiné nabídky – občas mi dokonce na stole přistály letenky, někdy pozvání do New Yorku, od jednoho nejmenovaného umělce. Ten mi dokonce psal i dopisy a posílal je faxem i poštou (e-mailová komunikace tehdy neexistovala; pozn. autorky). Mám je ještě někde schované.
Ale protože jsem v té době měla přítele, moje hrdost a víra v pravou lásku mi nedovolovaly pouštět si někoho blíž. S Davidem to byla ona pověstná láska na první pohled. Letos jsme oslavili 26 let od naší svatby!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
