Nakonec jsem se stal čestným pionýrem, říká Čech, který naučil číst děti ve 135 zemích světa

O vlivňovali rodiče nějak tvůj výtvarný projev?

Určitě jsem byl ovlivněn tím, že rodiče i celý klan příbuzných byli výtvarníci. Táta dělal v Trnkově Studiu kresleného a loutkového filmu a já tam s ním chodil. Hodiny jsem koukal, jak animovali, a odmala jsem rád kreslil. Táta, když nakreslil něco, co se mu nelíbilo, tak mi to dal, místo aby to vyhodil. Já si to vybarvoval nebo kresby rozvíjel podle své fantazie a nikdy mě nenapadlo, že bych mohl být něčím jiným. Ve škole jsem s tím měl problém, protože jsem chtěl jen kreslit a odmítal jsem jiné předměty. Díky tomu jsem občas dostával od učitelky pravítkem přes dlaně a doma pohlavek za poznámky ze školy.

Velká rodina Brychtů byla exkluzívním uměleckým klanem. Jaké bylo propojení jejích členů?

Jako dítě jsem si to ani neuvědomoval. Pamatuji si sestřenici Petru Kolínovou, dnes tvoří tapiserie, a tetu Jaroslavu Brychtovou, slavnou uměleckou sklářku. Dvacet let jsem pak do Čech nesměl a vše se zpřetrhalo. Nyní jsem ve styku s dvěma bratranci, kteří ale nejsou výtvarníci.

Kdo je podle tebe „godfather Brychta“, od něhož se geneticky klonovali nadaní členové rodiny, kteří na sebe zas vázali umělecky nadané životní partnery a partnerky?

Asi prastrýc Jaroslav, sochař a sklářský výtvarník. Jeho dcera Jaroslava s manželem Stanislavem Libenským jsou uznáváni jako světově slavní tvůrci monumentálních sklářských plastik.

Emigrovali jste v září 1968. Jak ses to dozvěděl?