Hugha Jackmana jsme nepřesvědčovali, říká Shawn Levy, režisér filmu Deadpool a Wolverine
Deadpool a Wolverine, dva ikoničtí hrdinové z komiksového univerza postav a příběhů studia Marvel, se setkávají na velkém plátně. Na tom by při marvelovské snaze propojovat postavy a příběhy dohromady v rámci takzvaného multiverza nebylo nic překvapivého, kdyby Wolverine nebyl mrtvý – v tom smyslu, že jeho představitel Hugh Jackman před lety vyhlásil, že už ho hrát nebude. O tom, jak se k roli vrátil, jak se pracuje s představitelem Deadpoola Ryanem Reynoldsem, jak film Deadpool a Wolverine vznikal a čím fanoušky obou superhrdinů překvapí, vypráví pro Reflex scenárista a režisér Shawn Levy.
Deadpool si ve vašem filmu neustále dělá legraci ze studia Marvel, marvelovského univerza, studií 20th Century Fox a Disney... Nastavovali jste si jako scenáristé v tomhle ohledu nějaké hranice? Řekli jste si někdy při psaní, že jste to s humorem přehnali?
Naopak, absence hranic mě až šokovala a byl jsem z ní zároveň nadšený. Prezident Marvelu producent Kevin Feige a celý tým v Marvelu a Disney evidentně pochopili, že aby film s Deadpoolem uspokojil fanoušky, musí z něj být cítit kreativní svoboda. Myslím, že se po nás chtělo, abychom změnili jen jeden jediný vtip. Nikdy neřeknu, co to bylo za vtip, ale ten, který Ryan napsal místo něj, není o nic míň odvážný nebo pobuřující. Měli jsme v tomhle ohledu opravdu volnost – a já si myslím, že drzost a posouvání hranic je přesně to, co fanoušci Deadpoola chtějí.
Co pro vás znamená vyprávět příběh z prostředí Marvel Cinematic Universe?
Napadají mě především dvě věci. Tím, že vznikalo desítky let, mám přístup ke stovkám postav, které v něm existují, k obrovské zásobárně příběhů, k celé té mytologii. Díky tomu mi MCU poskytuje obrovské příležitosti vyprávět. A ta druhá věc, kterou jsem o Marvelu vždycky věděl a teď jsem za ni jako autor vděčný – pod deštníkem MCU se schovává velké množství podžánrů. Je to kinematografický vesmír, který obsahuje tak odlišné filmy jako Captain America: Občanská válka, Thor: Ragnarok nebo Black Panther. Pro nás to tedy znamenalo možnost natočit buddy movie, příběh z podžánru příběhů o nesourodých párech postav, jako byly třeba filmy 48 hodin, Půlnoční běh nebo Letadla, vlaky, automobily. Pracovat v rámci MCU s sebou nese v tomhle ohledu velkou svobodu.
Čím je pro vás jako pro režiséra Deadpool v MCU výjimečný?
Lidi si asi většinou myslí, že Deadpool se vymyká hlavně tím svým humorem, vulgaritou, násilím. To je všechno fajn, ale v rámci MCU i kinematografie jako takové je podle mě výjimečný tím, že si uvědomuje sám sebe: nenapadá mě žádná jiná filmová franšíza, kde protagonista ví, že existuje v rámci příběhu, je součástí obsahu a zároveň komentuje formu. To je velmi odvážný koncept, obrovská příležitost pro filmaře a čirá radosti pro publikum.
Máte velké zkušenosti s filmovými a seriálovými franšízami. Jaké je pracovat v rámci franšízy, kterou jste sám nevytvořil?
Vzrušující? Trochu děsivé? Obojí. Když jsem se rozhodl vstoupit do marvelovského světa, dobře jsem si uvědomoval, co se na tomhle poli odehrálo přede mnou. A jsem si vědom i toho, jak moc lidé tenhle vesmír a postavy v něm milují. Takže jsem cítil velkou pokoru, možná i strach, ale pak jsem provedl takový mentální trik: rozhodl jsem se vzít ten projekt jako příležitost, jako možnost pohrát si na pískovišti, které zná celý svět a které poskytuje obrovské možnosti a mocné nástroje. A jakmile jsem to začal brát takhle, už jsem se nebál a těšil jsem se z toho.
Jak se vám podařilo přesvědčit Hugha Jackmana, aby se zase objevil v roli Wolverina, kterého pohřbil v roce 2017?
To je na tom to vtipné, že my jsme ho nepřesvědčovali: on se ozval nám! Chtěli jsme natočit „jen“ další film s Deadpoolem a pár dalšími postavami, ae nedařilo se nám napsat příběh, který by měl nějaký důvod k existenci. A pak, jednou v srpnu 2022, zvoní Ryanovi mobil a Hugh říká – měl jsem zjevení, chci vidět Wolverina s Deadpoolem na plátně pohromady. Můžu se k té roli vrátit? A najednou jsme měli, co ten příběh potřeboval.
Deadpool je velmi speciální superhrdina. Vedle problematického humoru navíc průběžně „prolamuje čtvrtou stěnu“, mluví přímo k divákům a komentuje děj. Jaký k němu máte vztah a jak se vyvíjel?
Filmy s Deadpoolem jsem miloval ještě před tím, než jsem se seznámil s Ryanem Reynoldsem, který ho v nich hraje. Pamatuju se, jak jsem koukal na Deadpoola jedničku, viděl jsem ho od té doby ještě tak osmkrát, a byl jsem jako omráčený: byl to jeden z nejvíc kreativních a nejodvázanějších filmů, jaké jsem kdy viděl, a navíc úplně přepisoval pravidla podívaných o superhrdinech. Takže jsem Deadpoola nejprve vnímal jako fanoušek. A když se pak naskytla příležitost natočit s Ryanem dalšího Deadpoola, byla to sama o sobě fantastická věc. Ale když nám zavolal Hugh Jackman s tím, že se chce zapojit jako Wolverine, posunulo se to celé o level výš: uvědomil jsem si, že mám to privilegium vyprávět jejich první společný příběh! A tím se moje vazba s Deadpoolem ještě upevnila. Řekl jsem si, že můžu nejen vzdát poctu těm postavám, ale že můžu navíc na plátno přenést příběh o přátelství a bratrství, který je zároveň vtipný i dojemný.
Scénář filmu Deadpool a Wolverine psalo pět lidí. Jak ten proces probíhal?
Ryan Reynolds, Paul Wernick a Rhett Reese mají s Deadpoolovou franšízou dlouholeté zkušenosti, já a Zeb Wells jsme do ní přišli s čerstvýma očima a novými hlasy. Často jsme při psaní byli na různých místech po světě, někdy jsme se sešli v jedné místnosti, jindy jsme komunikovali přes Zoom. Někdy někdo z nás napsal dvacet stran, které jsme si pak posílali dokola a přepisovali je. Jindy jsem s Ryanem skončil na několik měsíců u něj doma v New Yorku, kde jsme blbli, improvizovali, snažili se jeden druhého rozesmát a zapisovali si nápady. Ten proces byl nakonec organičtější, než by se dalo usuzovat z toho, že do něj bylo zapojeno tolik lidí. Byla to zajímavá spolupráce, ale celé měsíce jsme s tím příběhem nemohli pohnout. Všechno se změnilo, když nám zavolal Hugh. Jakmile jsme zjistili, že v tom příběhu bude Wolverine stejně důležitý jako Deadpool, najednou začal být děj velmi jasný a psaní šlo rychle.
Fanoušci Deadpoola tuší, že i v tomhle filmu je česká spousta vtipů na hraně a hodně násilí. Co ale podle vás nečekají? Těšíte se, že je něčím překvapíte?
Napadají mě zase hlavně dvě věci. Za prvé – všichni vědí, že v tom filmu budou skvělé rvačky a že jich bude hodně. Ale my jsme si navíc dali za úkol, aby se akce vyvíjela: aby nešlo jen o bezduché mlácení, ale aby v ní byl i filmový jazyk a každá akční sekvence měla vlastní vizuální výrazivo. A za druhé – asi nejvíc subverzívním překvapením bude, do jaké míry je Deadpool a Wolverine plný emocí. Zvlášť v druhé polovině jde o film hlavně o přátelství a vykoupení. A tohle lidi možná zaskočí. Jsou připravení na akci, legraci a zcizovací meta komentáře, ale nikdo nečeká, že bude u takového filmu naměkko. Moc se těším, jaké to vyvolá reakce.
Jak jste se vyrovnával s tlakem fanoušků Deadpoola ohledně toho, co by ve filmu chtěli vidět? Zapracoval jste do filmu nějaké jejich návrhy?
Během let, co dělám seriál Stranger Things, jsem se naučil uvědomovat si 'popkuturní šum' okolo a vědět, kdy mám přestat sjíždět sociální sítě a začít naslouchat sám sobě. Tuhle kalibraci praktikuju při práci na Stranger Things dlouhodobě a hodila se mi i teď. Neřekl bych, že jsme přímo použili nějaké fanouškovské teorie, ale pracovali jsme s tím, že jsme si dobře vědomi, co publikum na Deadpoolovi a Wolverinovi a jejich příbězích miluje. Určitě jsme fanouškům naslouchali a udělali všechno pro to, aby náš film uspokojil jak diváky, kteří jsou v marvelovském světě velmi zběhlí, tak diváky nové, kteří nikdy žádný film od Marvela neviděli.
S Ryanem Reynoldsem jste spolupracoval už na filmech Free Guy: Hra na hrdinu a Projekt Adam. Čeho si na něm a jeho práci obzvlášť vážíte?
Hodně si vážím toho, že Ryan je tvůrčí do tří set šedesáti stupňů. Stejně intenzivně se věnuje psaní, natáčení, střihu, zvuku... Je kreativní monstrum a neustále se snaží, aby všechno bylo dokonalé. A nikde to není víc vidět než právě na filmu Deadpool a Wolverine, kterým jsme spolu byli poslední dva roky doslova posedlí.
V tom, jak Reynolds hraje Deadpoola, lze vidět inspirace řadou jiných komiků, napadá mě třeba Jim Carrey...
Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Ale vím, že Ryan je velký filmový fanoušek a že má nakoukáno napříč celou historií kinematografie. Takže miluje Bustera Keatona, Stevea Martina, Johna Candyho a určitě i Jima Carreyho. Všechny tyhle legendy ho inspirují, ale zároveň je Ryan zcela unikátní umělec – a navíc při ztvárňování Deadpoola nemůže používat obličej, protože na něm má masku. Tím, co Ryan dokáže zahrát bez tváře, jen tělem a hlasem, vytváří zcela ikonický filmový portrét.
Jakým největším výzvám jste při vzniku Deadpoola a Wolverina čelili? Jaká byla nejtěžší rozhodnutí, která jste museli udělat?
Potřebovali jsme najít Dogpoola, psa z komiksu. Věděli jsme, že takového psa, jak je v komiksu nakreslený, nenajdeme, tak jsme se snažili po celém světě najít psa, který by byl aspoň co nejhnusnější. A našli jsme Peggy, která vyhrála cenu pro nejhnusnějšího psa Velké Británie. Jen mezi námi, podle mě je Peggy nádherná! Těžké bylo už to hledání, a pak jsme ji museli ještě vycvičit, protože ji nikdo nikdy netrénoval. To trvalo několik měsíců. Další výzva spočívala v tom, že jsme nechtěli natočit další marvelovku, která by byla byla skoro celá digitální. Všichni ty filmy známe a víme, že skutečného v nich není skoro nic, že to jsou samá virtuální prostředí a počítačové triky. Takže jsme postavili velké scény v ateliérech a natáčeli i na reálných lokacích a snažili se, aby ten film působil co nejautentičtěji. Bylo to opravdu náročné, ale stálo to za to.
Co si jako „nesuperhrdinové“ můžeme vzít ze vztahu Deadpoola s Wolverinem?
To je skvělá otázka. Myslím, že zjistíme, že nemáme dávat na první dojem. Někdo, kdo působí, že je s námi úplně nekompatibilní, z nás nakonec může dostat do nejlepší, co v nás je. Může to platit o přátelství, manželství, o vztazích mezi sourozenci, a platí to i o Wadeovi s Loganem. I mezi nimi nastávají velké konflikty, ale oni je vydrží, neopustí se navzájem a jeden skrz druhého dojdou určité proměny, možná dokonce vykoupení. To je podle mě hlavní téma tohohle filmu.
Vnímáte tam i nějaký politický přesah nebo komentář?
To asi ne, ale je tam hodně dílčích emocionálních prvků. A jedním z ústředních motivů je touha mít nějakou váhu, touha, aby na mně záleželo. Člověk může hrát roli i na globální geopolitické úrovni, ale většinou na něm nějak konkrétně záleží spíš jen na úrovni jeho přátel, rodiny a okolí. Ale i na tenhle malý okruh lidí můžeme mít pozitivní účinek! Možná můžete změnit život k lepšímu dokonce jen jedné osobě, ale i to se počítá. A hrdiny našeho filmu jsou dva lidé, kteří skrz to, jak působí na své okolí, hledají určité vykoupení a najdou ho jeden v druhém.
