Dan Ariely: Dezinformace jsou virus. Vírou v nesmysly se člověk odsuzuje k hroznému životu, ale nemůže jinak

Byl jste na festivalu Colours of Ostrava od prvního dne do večera dne posledního. Kde na to špičkový akademik, naprosto oddaný své práci, najde čas?

Rozhodl jsem se gamblovat s časem – a pozor, je to vědecký přístup. Někdo provozuje gambling s penězi, já hraju se svými dny a hodinami. Zkouším nové věci, dávám ve svém životě prostor náhodě. Dostal jsem od Kate Hummelové (členky organizačního týmu fóra Meltingpot na Colours of Ostrava; poznámka autorky) nabídku, zda bych nepřijel, a opravdu jsem si nedělal analýzu nákladů a přínosů, nedumal nad tím, jaké hodnoty mi tahle cesta přinese. Prostě jsem se stavil, nadchl jsem se – a zůstal.

Zabýváte se především iracionálními rozhodnutími lidí v ekonomice a v osobním životě, poctivostí a nepoctivostí. Proč právě tato témata?

Souvisí to s mým osobním životním příběhem. Jako osmnáctiletý kluk jsem se ošklivě popálil, kousek ode mě vybuchla velká hořčíková světlice a oheň zasáhl sedmdesát procent mého těla. Strávil jsem asi tři roky v nemocnici a šílel bolestí z odstraňování obvazů. Většina povrchu mého těla byla pokryta jizvami a někdo musel obvazy před převazem sundávat. Otázkou bylo jak. Pomalu a opatrně jeden po druhém? Nebo prudce strhnout, aby to netrvalo tak dlouho? Sestry věřily, že správný přístup je ten rychlý; strhávání trvalo kratší dobu, možná jen čtyřicet minut až hodinu, ale intenzita mučivé bolesti byla šíleně vysoká. Neměl jsem vůbec žádnou kůži, obvazy přilnuly ke krvácejícímu masu… Myslím, že je jen velmi málo tak bolestivých věcí jako odstraňování obvazů z rozsáhlých popálenin. Když jsem odcházel z nemocnice, pořád mi to vrtalo hlavou: jaký je správný přístup k léčbě popáleného pacienta? Začal jsem dělat pokusy, vodil jsem lidi do laboratoře a zkoušel na nich různé typy bolesti – a zjistil jsem, že sestry se mýlily! Pro pacienta by bylo mnohem příznivější, kdyby bolest sice trvala delší dobu, ale byla snesitelná. Ty laskavé, pečující nemocniční sestry pro mě upřímně chtěly to nejlepší, řídily se svou intuicí – a bylo to úplně špatně, způsobovaly svou péčí pacientům zbytečné utrpení. Od té doby jsem přednesl spoustu přednášek v nemocnicích a pokračuju ve výzkumu iracionality a přijímání špatných rozhodnutí, třeba i v dobré víře.

Jak jste se rozhodl, do kterých oblastí rozšíříte svá zkoumání?

Položil jsem si otázku, jaké jsou další věci, o nichž si myslíme, že je děláme správně, ale ve skutečnosti škodíme sobě nebo svým bližním. A ukázalo se, že je jich spousta.

Kupříkladu překvapivě málo lidí má zdravý vztah k financím. Jakou největší chybu děláme, když přemýšlíme o penězích?

Necháváme se snadno vykolejit, pokud jde o přesvědčení, co vlastně chceme a co je pro nás dobré. Nasloucháme tlakům společnosti. A podléháme pokušení – propadáme vášni pro předměty, které na nás vykouknou v internetových reklamách šitých přímo nám na míru. Stojíme tu před dvěma klíčovými rozhodnutími: Kolik utratit teď a kolik utratit později – a za co ty peníze utratit. Při řešení obou těchto otázek chybujeme zejména v tom, že si buď nestanovíme přesný plán, nebo ho pak nerespektujeme, protože ne­odoláme lákadlům. A i když se snažíme a na nákup si zodpovědně neseme nákupní seznam, abychom ne­utratili ani o halíř víc, nezapomínejme, že náš supermarket má taky svůj seznam. A ty dva seznamy se tak úplně nepřekrývají a my podléháme a nakupujeme to, co nám do cesty nastražil supermarket.

Co tedy s tím?

Měli bychom činit lepší finanční rozhodnutí, vytyčit si strategii a řídit se jí. Každý by měl činit to, co je dobrého pro něj, a má-li rád kávu v kavárně, měl by si ji dát, byť by ji doma uvařil pětkrát levněji. Účelem života by nemělo být přežívání a posléze smrt s naškudlenými milióny v kapse. V rámci domácností bychom si měli jednou za rok sednout kolem stolu a říct si, jak v dohledné době chceme žít, kolik peněz asi tak budeme mít k dispozici a co s nimi uděláme – kolik utratíme, kolik uspoříme, kolik investujeme a jak. A ta strategie by nám měla přinášet radost, uspokojit nás. Pokud jste člověk, jenž nesnáší hmotné statky a raději vše vloží do lepší dovolené a lepšího vína, jděte do toho a nenechte se zlákat lacinými tričky. Občas ale není špatné vsadit na náhodu a podlehnout. Před třemi týdny jsem šel kolem obchodu, který prodává takzvané barefooty. Zkusil jsem si pár a byl u vytržení. A koupil jsem je, dovolil jsem to sám sobě. Když jsem včera šplhal na Bolt Tower, na těch kovových mřížkovaných schodech jsem cítil i díky těm botám zvláštní závrať, jež by mě jinak nepostihla. Jsou věci, které bychom si měli dopřát už kvůli novým zkušenostem, ale měli bychom se k tomu rozhodnout sami a nebýt ve vleku firem a jejich marketingových oddělení.

Mnozí lidé kolem mě přestali kupovat věci. Už žádné nové zbytečnosti, žádné plýtvání jídlem. Co může tento přístup způsobit? Lepší svět, nebo hladové Asiaty bez práce?

Pokud bychom se všichni začali chovat takto, byl by to pro svět problém. Ale představa některých ekonomů, že musíme roztáčet kola ekonomiky a neustále utrácet, je podle mého scestná.

Chtějí po vás lidé často finanční rady? A co jim radíte nejčastěji?

Samozřejmě, lidé i firmy; psal jsem deset let sloupek finančních rad pro deník Wall Street Journal, vyšla mi na to téma kniha (publikaci Peníze a zdravý selský rozum: Jak se vyhnout chybám při rozhodování ve finančních záležitostech a jak utrácet peníze rozumnějším způsobem vydal roku 2019 česky Práh; poznámka autorky)… Lidé se mě ptají na celou řadu věcí, od možností léčby po mezilidské vztahy, a pokud jde o peníze, zmíním tuhle častou otázku: Mám raději investovat do akcií, nebo do dluhopisů? Moje obvyklá odpověď zní: Investujte do lidského ­kapitálu. Akcie i dluhopisy vám sice vynesou úroky, ale nejlépe zúročíte svoje vlastní schopnosti. My sami jsme přece nástrojem, který generuje příjem – přemýšlejme o sobě jako o investičním ná­stroji, z dlouhodobého hlediska. Kolik času a peněz jste do sebe ochotni vložit?

Četla jsem vaši loňskou knihu Nesmyslnost, v níž zkoumáte, jak je možné, že racionálně uvažující lidé uvěří neracionálním „pravdám“. Stal jste se totiž obětí rozsáhlého internetového podvodu a on-line šikany. Přiblížil byste, co se vám během covidové pandemie stalo?

Pandemie pro mě byla velmi zvláštním obdobím. Na jejím počátku jsem stál na vrcholu své kariéry, prvních pár měsíců jsem pomáhal vládám i firmám řešit zcela zásadní otázky. Jak dávat peníze občanům? Co dělat s distančními vzdělávacími programy, jak nejlíp pracovat na dálku, jak propouštět v tomhle choulostivém období vězně, jak zamezit rostoucímu trendu domácího násilí? Covid a lockdown nás postavily před obrovské množství problémů a já měl pocit, že jsem při jejich řešení nesmírně užitečný. Přesto jsem byl na mnoha webech a v mnoha videích vykreslený jako padouch. Popírači covidu a lidé, kteří podlehli hoaxům a fake news, o mně začali šířit, že jsem vůdcem spiknutí s názvem Agenda 21 a že spolu s ilumináty a Billem Gatesem hodlám zničit svět, způsobit pomocí vakcín neplodnost, čipovat lidi a pak je sledovat… Krása. Skoro každý den mi chodily výhrůžky smrtí, což se ostatně občas stane i teď. Je strašně těžké čelit takové nenávisti. Existují zmanipulovaná videa s mými citacemi vytrženými z kontextu, kde stojím na pozadí koncentračního tábora nebo mám na sobě nacistickou uniformu. Lidi mě ve videích nazývali Goebbelsem, strůjcem propagandy nacistického režimu. Bylo to prostě neuvěřitelné.