Chycení predátoři většinou nejsou pedofilové, ale blbci, míní člen Československé pedofilní komunity
Být pedofilem automaticky neznamená, že člověk bude děti zneužívat. Společnost tyto lidi ale odsuzuje, aniž by cokoli udělali, míní administrátor stránek spolku Československá pedofilní komunita (ČEPEK) Petr Kasz, který je o své pedofilii otevřený. V rozhovoru pro Reflex přiblížil, proč se lovců predátorů nebojí, jak složitý byl pro něj comingout či jaká je pro pedofila práce s dětmi.
Před několika týdny Reflex upozornil na rozmáhající se fenomén samozvaných „lovců pedofilů“. Zaznamenal jste tyto případy?
Ano, vím o nich, jenom bych je správněji nenazýval „lovci pedofilů“, ale „lovci predátorů“. Tito lovci predátorů se snaží nachytat nějakého člověka povětšinou na nějakou již dospívající dívku. Osmiletá holčička si asi s predátorem nebude jen tak chatovat, i když to samozřejmě vyloučeno není, ale její slovní zásoba a komunikační dovednosti budou slabší. Takže vesměs ti, kteří si s těmito lidmi píšou, už z definice nebudou pedofilové, a pokud ano, tak spíš hebefilové (lidé, které přitahují nezletilé dívky v pubertě, pozn. red.), ale mohou to být i běžní gynekofilové (sexuálně orientovaní na ženy, pozn. red.) nebo teleiofilové, tedy lidé s orientací na dospělé, kteří ale vědí, že u dospělé by neměli šanci, protože ta by je prostě poslala někam. Tak to zkouší na těch mladých, co už nějaké ženské rysy mají, ale zároveň jsou naivní, takže je nedokážou odpálkovat jako ty dospělé, u kterých by si ani neškrtli. Pokud někdo predátory loví, samozřejmě vždycky někoho najde, protože lidi jsou nepoučitelní a konkrétně ti predátoři taky ještě neskutečně blbí.
Proč?
Všude v médiích i na internetu je docela dost článků a videí o tom, jak dopadli nějakého predátora za zneužívání, byl i dokument V síti, který proběhl celou republikou, a přesto se najde například nějaký policista, který si píše oplzlé zprávy se čtrnáctiletou slečnou, která teda není čtrnáctiletá a není to slečna. Navíc ho ti lovci ještě hodně okatě provokují a v podstatě svádí. Nicméně přece tomu člověku musí být jasné, že to, co dělá, je trestné, zvlášť když je to policista, vždyť ho to může stát zaměstnání. Snad každý normální chlap ví, že v ČR je hranice 15 let a že se čtrnáctiletou nebo mladší si nemůže ani psát takové zprávy, jaké si psal dotyčný policista s lovcem. Chápu, že to někoho může hrozně vzrušovat, takže zvlášť když vidí od té dívky alias lovce pozitivní odezvu, tak jistým způsobem vypne mozek. Ještě bych to chápal u nějakého teenagera, ale když to je dospělý policista… Lovci jsou taky blbí, protože zmlátit člověka a brát spravedlnost do vlastních rukou je taky humus. Mají to nahlásit na policii. Ale dobře jim tak, taky budou souzení za napadení a budou vědět, že naše zákony braní spravedlnosti do vlastních rukou touto formou neumožňují.
Bojíte se takového jednání?
Nebojím se, protože bych rozhodně s nějakou dívkou nevedl nějaké nevhodné konverzace. Kdybych se měl bát, znamenalo by to, že nějaké takové nevhodné a sexuálně laděné konverzace s osobami pod 15 let občas vedu. A to by nebylo moc dobré, jsem učitel a učitel by měl mít rozhodně nad těmito věcmi plnou kontrolu.
Setkal jste se někdy s násilím kvůli své sexualitě?
S fyzickým násilím ne. Ale s psychickým ano, vydíráním a nátlakem. Bohužel, z důvodu ochrany mé osoby to nechci blíže specifikovat.
Zažívají pedofilové násilí či výhrůžky často?
To nevím, doufám, že ne. Ono to většinou jejich okolí o nich neví, takže to nezažívají.
Zmínil jste, že pracujete jako učitel na základní škole, je pro vás tato profese náročná kvůli vaší sexualitě?
Je to pro mě neskutečná radost a životní náplň. Práce s dětmi mě neskutečně baví, protože máte každý den o zábavu postaráno. Vždycky skoro každý den vymyslí nějaký vtípek nebo udělají i nějakou neplechu, kterou pak musíte řešit. Nejtěžší na práci učitele je pro mě velký rozdíl mezi různými dětmi, některé jsou chytré, jiné méně. Některé by s klidem zvládly učivo dvakrát rychleji, pro jiné by i poloviční rychlost byla nad jejich síly. A s tímhle se poprat ve třídě, kde je třeba 27 dětí, to je prostě hodně náročný úkol. Nejde se individuálně věnovat úplně všem a ani přítomnost asistenta pedagoga v tomto smyslu nemusí příliš pomoct. Co se týká toho, že jsem pedofil, tak to se v mé práci projevuje tím, že je na mě vidět, že mám děti rád. Říkají to kolegové, píšou mi to rodiče, tak to tak asi bude. A i u dětí to vidím, například když jedou s třídní učitelkou na výlet, tak se snad pokaždé ptají, jestli pojedu s nimi také.
Lidé mají možná představu, že pro pedofila musí být těžké se ovládat v přítomnosti dětí, ale tak to vůbec není. Ve škole jsem především učitel, ta role je jasně daná, ukotvená a podle toho se k dětem také chovám. Snažím se jim být vzorem, snažím se ke každému přistupovat spravedlivě a musím se ke všem chovat stejně. Jakmile by učitel začal dělat rozdíly, například mezi holkami a kluky nebo chytřejšími a méně chytrými, negativně se to projeví na kolektivu třídy. Někdy je to těžké vybalancovat, protože ne vždy jde všechno udělat úplně přesně spravedlivě, tohle mi přijde na práci učitele nejtěžší. Kvůli pozitivnímu vztahu k dětem se mi také stává, že se za mnou občas přijdou svěřit s nějakými svými problémy nebo se poradit třeba o situaci doma. Na jednu stranu mě to těší, že mají ke mně důvěru, na druhou stranu mě mrzí, že doma musí řešit někdy ne moc dobré vztahy, například mezi rodiči.
Ví vaše okolí, že vás přitahují nezletilí?
Někteří lidé z mého okolí to o mně vědí, třeba moje mamka, ve škole jsem se svěřil dokonce čtyřem kolegyním. Vím, že se před okolím nemusím přetvařovat, je to pro mě svým způsobem ulehčení té psychické zátěži, která souvisí s tím, když máte nějakou orientaci, máte i přátelské vztahy s lidmi ve svém okolí nebo třeba v práci, oni sami se vám třeba s něčím ze svého života svěřují a já jim takovou věc nemůžu říct. Respektive můžu, ale riskuji tím odsouzení a v případě velkého nepochopení i svou práci, protože určitě se najdou lidé, kteří jsou přesvědčení, že všichni pedofilové bez rozdílu by se měli dětem rozhodně vyhýbat. Naštěstí jsem ale našel kolegyně, kterým jsem mohl všechno vysvětlit, nějakým způsobem to zpracovaly a berou mě i nadále jako svého kolegu, kterého dávno před tím měly rády a jehož viděly, jak se k dětem chová. Svěření v tomto smyslu naopak ještě vztahy s nimi víc upevní. Mít kolem sebe v denním kontaktu lidi, kteří o tom vědí, je pro mě neskutečně osvobozující. Ještě i na takovém místě, jako je škola, kde jsem s dětmi v každodenním kontaktu.
Odkdy to víte?
Proces vnitřního comingoutu je poměrně složitý. Když mi bylo třináct, všiml jsem si u přípravy na první svaté přijímání, že se mi líbí holčičky ve věku sedmi až devíti roků, které tam také chodily. Bylo to v 90. letech a něco jako internet pro běžného smrtelníka ještě neexistoval. Myslel jsem si, že jsem takový na celém světě sám. Četl jsem totiž noviny, sledoval zprávy, ale vždycky tam psali jen o těch, kteří dětem ubližují. Nikdy tam nebylo psáno nic o tom, že mohou existovat lidé, kterým se líbí děti a nechtějí jim ubližovat. Přesně takto jsem to totiž cítil. Ty holčičky byly moc krásné, a když je něco krásné, tak tu krásu chcete chránit, ne? Zároveň jsem věděl, že kdybych se s tím někomu svěřil, okamžitě by mě zařadil do škatulky s označením pedofil. Trvalo celých sedm let, než jsem pak ve svých dvaceti letech přišel na to, že to, co cítím, je pedofilie, a že na světě rozhodně nejsem sám. A to na webu a chatu jiného pedofila, lidé tam popisovali stejné pocity, jaké jsem cítil i já. Bylo to pro mě přelomové zjištění a říkal jsem si, jak je možné, že o tom nejsou nikde žádné informace.
Je to něco, kvůli čemu jste vyhledal odbornou pomoc?
Odbornou pomoc jsem ze svého popudu nikdy nevyhledal, nebyl k tomu důvod. Nikdy jsem neměl problém se sebeovládáním. Sebepřijetí mi sice chvíli trvalo, ale nakonec jsem se s tím, že jsem pedofil, smířil. Na samém začátku jsem jel třeba autobusem MHD a říkal jsem si, co by ti lidé kolem řekli, že jedou s pedofilem. Ale postupem času mě tyhle pocity opustily a už to tak nevnímám, respektive svou pedofilii vnímám jako součást svého života a své osoby. Nejvíc mě mrzí, že lidé soudí druhé lidi bez ohledu na to, jak se chovají. Na pedofilii je největším prokletím ne to, že nemůžu mít vztah s dítětem, ale to, že vnímám velké předsudečné odsouzení od společnosti, od lidí, kteří nemají vůbec ponětí o tom, co pedofil cítí a jaký je člověk. Také se čím dál víc stává, že je pojem pedofil a pedofilie blokován například na sociálních sítích nebo v diskuzích, takže když chci vysvětlit, co cítím, třeba do příspěvku na Facebooku, Instagramu nebo Youtube, můj komentář je skrytý a mám shadow ban (uživatel není ze sociální sítě vykázán, ale dosah jeho činnosti je výrazně omezen a jeho aktivita je výrazně skryta, například jeho komentáře vidí jen jeho přátelé, nikoli všichni uživatelé, pozn. red.).
Četl jsem, že se se stejným fenoménem potýkají i sexshopy, ale v trochu jiném duchu, že nemohou mít reklamu na sociálních sítích, protože ta je za sexuálně explicitní obsah blokuje. To blokování a odsouzení je zdaleka to nejhorší. Přál bych si žít ve společnosti, která chápe, že existují lidé, kteří se bez svého přičinění narodili s tím, že se jim líbí děti. Je důležité těmto lidem poskytnout přijetí a podporu, aby se cítili přijatí do společnosti. Pokud je postavíme na okraj, kde bohužel jsou bez ohledu na to, zda něco spáchali či nikoliv, budou mít méně motivace snažit se žít v souladu se společností. Častěji mohou upadat do depresí a v momentě, kdy pedofil má pocit, že nemá co ztratit, může být dětem skutečně nebezpečný.
Spoluzaložil jste spolek Československá pedofilní komunita (ČEPEK). Čemu se v jeho rámci věnujete?
ČEPEK je svépomocná komunita pro pedofily zejména z ČR a Slovenska. Jednak fungujeme jako informační stránka o pedofilii. Tyto informace jsou určeny jak pro veřejnost, tak pro pedofily samotné, zejména tedy pro ty, kteří teprve zjišťují, že se jim líbí děti. Chceme jim poskytnout podporu v tom smyslu, aby věděli, že nejsou na světě s tímto „problémem“ sami, že se můžou přijít poradit, ale taky u nás najít podporu a sdílení od lidí, kteří jsou se sebou už vyrovnaní. Na webu máme od počátku anonymní sexuologickou poradnu, ve které nám odpovídá Antonín Brzek ze Sexuologického ústavu v Praze a Kateřina Klapilová z Národního ústavu duševního zdraví.
Spolek jako neziskovou organizaci jsme založili z toho důvodu, že i provoz webu a různé aktivity, které děláme, něco stojí, přijímáme členské příspěvky na provoz webu a podporu aktivit komunity. Prostřednictvím datové schránky pak můžeme snadněji komunikovat s úřady, nejčastěji spolupracujeme s policií. Hlásíme podezřelé jednání nebo se na nás policie v minulosti obrátila s žádostí o zjištění informací o určitém uživateli našeho fóra, který byl pro něco vyšetřovaný.
Museli jste tedy někdy nahlásit nějaké nevhodné chování ze strany lidí, kteří se na vás obrátili?
Ano, činíme tak průměrně zhruba jednou až dvakrát ročně. Nejsou to lidé, kteří se na nás obracejí, spíš to mohou být nějací provokatéři, anebo někdo, kdo je úplně mimo realitu, protože pokud někdo přijde na náš web a napíše, že má doma dcery, které zneužívá, tak na to samozřejmě nejde reagovat jinak než trestním oznámením. Stejně tak bychom činili, pokud by někdo prostřednictvím našeho webu šířil například odkazy na dětskou pornografii. Občas se stane, že nám někdo pošle dětskou pornografii na e-mail. To jsou opět situace, kdy dotyčného hlásíme na PČR. V 99 procentech těchto případů se však nejedná o naše pravidelné a na webu zaregistrované uživatele.
Co podle vás by měla společnost o pedofilii a hebefilii vědět?
Především by měla vědět, že pedofilie či hebefilie není synonymem pro zneužívání dětí. Většinu zneužití dětí mají na svědomí lidé, co jsou po sexuální stránce orientováni většinově. A také by měla vědět, že pedofilové či hebefilové obecně nejsou dětem nebezpečnější. Jsme úplně běžní lidé, ale žije se nám velmi těžce, když nás lidi odsuzují předem bez ohledu na to, zda skutečně někomu ubližujeme nebo ne. Nám se ty děti nebo dospívající akorát líbí, to ještě neznamená, že uděláme něco, co jim ublíží.
