Iva Janžurová: Měla jsem za to, že jsou moje dcery krásně moderně cynické a mé herecké kariéry si nevšímají

Jak jste vybíraly filmy, kterým se v dokumentu věnujete? Při tom, jak má paní Janžurová rozsáhlou filmografii, to muselo být náročné…

Iva Janžurová: Tam se tolik filmů nevešlo!

Theodora Remundová: Musím vyzdvihnout střihače Jakuba Hejnu, který hodně spolu­vytvářel i celou architekturu filmu a výběru z archívů a pomáhal hledat klíč. Vzdali jsme se popisné encyklopedické cesty a snažili se linii Ivuščina portrétu protnout s výjevy z určitých filmů. Každý si může v závěrečných titulcích přečíst, jaké to jsou. Navíc pro dokument, který by šel jen po filmech, už nemáme protagonisty, lidi, kteří by o nich mohli vyprávět. Kromě režiséra Dušana Hanáka, jenž je ještě naživu a kterého jsme vložili do části, jíž říkám „herečka a režisér“. Dávat tam místo nich nějaké zástupné mluvící hlavy nám s Jakubem přišlo neinspirativní.

IJ: Já hlavně chtěla, aby se to Theodoře povedlo. Byla jsem ochotná kamkoli si sednout, cokoli si nechat dělat, třeba si nechat barvit vlasy… A pochopila jsem, že Thea na různých příhodách ukazuje, jak jsem se stala tím, čím jsem. Lovila v minulosti momenty, které ještě nikdo nevylovil. Začala v našem sklepě, odkud vytáhla moji korespondenci. Já se skoro zhroutila, když jsem viděla, co tam všecko je. Ani tohle do filmu nemohla všechno dostat, takže si vybrala dva důležité autory těch dopisů. Pak odjela za mou někdejší spolužačkou do Českých Budějovic, já o tom vůbec nevěděla, domluvila sraz s dalšími spolužáky a spolužačku, která vždycky odchází už po hodině, zmákla natolik, že ochotně vydržela až do konce setkání.

To je umění režie. Sehnala dokonce i kamarádku, se kterou jste si hrávala jako malá.

IJ: Koukala jsem jako blázen. Když jsem Thee vyprávěla o hotelu u Žiliny, kde jsem se dozvěděla, že mi umřela maminka, a musela jsem za hodinu na jeviště jít hrát komedii, odvezla mě tam. A pak hned zase do Bratislavy za Dušanem Hanákem, což bylo taky nečekané. A vůbec jsem si nedovedla představit, co z toho dá dohromady. Viděla jsem ten film už třikrát, ale pořád nemám jeho kompozici dokoukanou, dožitou. A jak ji bude chápat divák, který to uvidí jen jednou? Theodorce se zalíbila věta, kterou tam říkám, že klaviatura diváků je hodně široká. Někdo bude překvapený, někdo zklamaný, někdo spokojený a tu a tam snad i nadšený.

TR: S Jakubem Hejnou jsme při práci ve střižně sledovali jiné životopisné dokumenty a zaujalo nás, jak je lidé vnímají různě. Sledovali jsme divácké ohlasy, a co nám třeba přišlo vyloženě kýčovité, se někomu strašně líbilo. Ale rozhodli jsme se to udělat podle sebe, což je samozřejmě riskantní přístup. Mě nelákalo plnit očekávání. Jak člověk vyroste vedle takové filmové hvězdy, nechce dělat nějakou mramorizaci. Pokoušeli jsme se se spolupracovníky o jiné vstupy, aby dokument byl originální.

Scény s milostnými dopisy nebo smrtí maminky jsou velmi křehké, intimní. Měly jste dohodu, co do filmu dát a co ne? Seděly jste spolu ve střižně?

IJ: Já jsem do střižny nešla nikdy a myslím, že to ten film nijak nepoznamenalo.

TR: Ona všechno nechává strašně dlouhé, nechce nic vystřihovat, to by film měl deset hodin!

IJ: No to ano. Thea třeba vystřihla celou sekvenci natočenou v Žirovnici, mém rodném městě. Lidé se tam na mě nachystali, jeden můj spolužák z národní školy upekl králíka, seděla jsem s nimi, ona to točila – a teď to tam není! Já snad ty lidi budu obcházet a odprošovat je.

Ale to jste mi utekly od toho ­nastavování hranic…