Je to jako jet s klukama na výlet. Bruce Weber o focení Madonny, Davida Bowieho či Pedra Almodóvara
Bruce Weber (78): poslední z velkých amerických fotografů minulého století vystavuje v Praze. Za více než padesát let mu před fotoaparátem defilovaly hvězdy filmového plátna, jazzoví, rockoví a popoví muzikanti, byznysmeni i politici. Fotil velké reklamní kampaně pro Calvina Kleina, Versace nebo Ralpha Laurena, obálky a fotoeditorialy pro Vogue, GQ, W Magazine, The Interview, Vanity Fair a další. Je autorem na Oscara nominovaného dokumentu Let’s Get Lost. Jeho retrospektivní výstava My Education v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí bude otevřena až do začátku ledna 2025, to by už měla být na pultech knihkupectví monograficky koncipovaná publikace od Taschenu, která Weberovu vůbec první velkou evropskou výstavu doprovodí.
Před vernisáž první velké retrospektivní výstavy Bruce Webera v Evropě, kam za ním do Prahy přiletěla asi stovka přátel a spolupracovníků z celého světa, jsem se usadil do lobby hotelu Four Seasons a téměř na minutu přesně dorazil Mistr. Poznáte ho okamžitě. Tak trochu hippie styl, tak trochu barevně ohozený, jako chodíval country zpěvák Willie Nelson. Bruce Weber je fotograf toho lidštějšího v nás. Vypráví o tom, jak měl ohromný respekt z architektky Zahy Hadidové: „Zaha je ostrá žena. Naše focení rušila asi čtyřikrát, až pak jsme se konečně potkali, ona celá v Yohji Yamamoto. Nádherné kostýmy, v hodně divokých barvách, což mi přišlo zvláštní na ženu její velikosti. Většina lidí raději chodí jen v černém, Zaha ne, myslím, že chtěla, aby si jí lidi všímali. Když jsme začali fotit a střídala jeden kostým za druhým, připadal jsem si jako na zkoušce módní přehlídky, a to jsem jich zažil hodně. Ale to mně k ní nesedělo, a tak jí povídám, ať se jdeme projít ven. A ona, že nechce nikam chodit. Chvíli trvalo, než jsem ji přesvědčil, ale pak, jen jak vyšla ven, rozesmála se, město na ni začalo fungovat a já věděl, že to budou skvělé fotky.“ Nejčastěji mu prý pózovala Kate Mossová, ale na pražské výstavě je například i skvělá fotosession s tehdy mladičkými Red Hot Chili Peppers nebo výběr ze dvou sérií, kdy v letech 1983 a 2004 fotil americké olympioniky. Je opravdu těžké vybírat.
Jak se během posledního půlstoletí měnil váš přístup k fotografování?
Myslím, že za celou tu dobu se na mém přístupu k focení moc nezměnilo, a je jedno, zda dělám portrét kamaráda, zakázku pro módní dům nebo designéra, či časopisecký fotoeditorial. Opravdu. Doteď se mi téměř při každém focení vrací pocit, když jsem se jako malý kluk chystal z domova na výlety. Znáte to? Jen co zabouchnete dveře od bytu, už na vás čekají kamarádi a někam se vyráží. Lidé, kteří mne neznají, se občas diví, proč mám s sebou celý filmový štáb, když jsme domluveni „jen“ na focení. Svým způsobem mi dnes můj tým nahrazuje nebo připomíná mé tehdejší přátele.
Ale v začátcích kolem vás nebyly velké týmy…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!