„Moje literární kariéra začala na gauči...“ Autoři skvělých thrillerů Tim Weaver a Daniel Cole míří do Brna
Někdejší novinář TIM WEAVER (47) obsadil už do patnácti knih empatického vyšetřovatele Davida Rakera, specialistu na pátrání po pohřešovaných osobách – a hned čtrnáct jich vyšlo česky, naposledy letos na jaře Poslední sbohem. Weaverův krajan DANIEL COLE (39) se živil jako záchranář, ale už jeho debutový thriller Hadrový panák (2017) byl přeložen do více než třiceti jazyků a okamžitě zamířil do čela všech žebříčků nejprodávanějších knih. Česky právě vychází jeho pátá kniha, Havran. Oba spisovatele můžete osobně pozdravit už brzy: během prvního listopadového víkendu na veletrhu Kniha Brno a poté 4., respektive 5. listopadu během autogramiád v Paláci knih Luxor.
Time, loňský román Poslední sbohem je vaší zatím poslední knihou v češtině, vyšel v květnu a má skvělé recenze – ty čtenářské. Nemrzí vás, že literární kritici o vašich knihách tolik nepíší, protože jsou v jejich očích spotřebním čtivem, nikoli vysokou literaturou? Danieli, vy dokonce na posledních stránkách Havrana, po skončení samotného příběhu, žádáte čtenáře, aby napsali na čtenářská fóra online recenzi…
DANIEL: To mi nařídil vydavatel! Ale k vaší otázce: opravdu si s tím nedělám žádné velké starosti. Píšu knihy, jaké chci psát, vlastně jakési filmy v knize. Nesnažím se vyhrát ocenění nebo tak něco. Mým úkolem je pobavit člověka, který knihu čte – chci, aby si ji zamiloval a aby si zamiloval postavy. Pokud tohle klapne, splnil jsem svou práci. Naučil jsem se, že se nemůžete zavděčit všem. Strávil jsem minulý víkend ve Francii na knižním veletrhu, a kdokoli za mnou přišel, měl v rámci mých románů jinou oblíbenou knihu, jinou oblíbenou postavu. To se nedá odhadnout. Musíte prostě dělat to, co je pro vás správné.
TIM: Souhlasím s Danielem. Pracujeme v nesmírně subjektivním prostředí, každý má na umělecké dílo jiný názor a to je v pořádku. A co se týče kritiků a recenzí? Musíte doufat, že si vybudujete dostatečně velkou komunitu čtenářů, kterým se vaše knížky budou líbit. Rozhodně nemůžu říct, že by mi negativní čtenářské reakce nedaly v noci spát, ale záleží mi na nich. Naštěstí jsem měl opravdu dobré recenze v novinách, byl jsem v užších výběrech na pár hezkých cen… Co by mě trápilo: kdyby čtenáři přestali kupovat moje knihy. Měl bych úžasné recenze, ale žádnou kariéru. Čtenáře pro mě nejsou vzduch. Jsou jako kyslík, bez nich nejsme nic. Jestli jako spisovatel žijete, nebo zemřete, záleží na tom, jestli vás lidi čtou.
Time, v českém nakladatelství Mystery Press vyšlo zatím patnáct vašich knih, šestnáctá se připravuje. Jak to děláte, že píšete tak rychle? Využíváte při psaní AI?
TIM: Ne, ne, nepoužívám umělou inteligenci! Nemyslím, že je umělá inteligence schopna napsat dobrou knihu. Píšu jednu knihu ročně, trvá mi to devět až deset měsíců. Mystery Pressu posílám rukopis ještě před anglickým vydáním, moje báječná překladatelka Alžběta Lexová, které říkám na její doporučení Betty a tak se vyvaruju komolení výslovnosti jejího krásného křestního jména, ji může přeložit tak rychle, že kniha v češtině vyjde jen pár měsíců po originále. Betty se mi občas ozve a ptá se na věci, které jí v češtině nedávají úplně smysl, a kontroluje, jestli to dávalo smysl v angličtině… Neumím moc jazyků, takže když rukopisy posílám do různých zemí, prostě doufám, že s nimi překladatel bude zacházet s respektem a že pochopí, o co se snažím. Ale ne vždycky to tak je, není každý tak precizní jako Betty Lexová a Mystery Press. Zažil jsem situace, kdy byl překlad do nějakého jazyka zjevně hrozný, protože jsem měl opravdu špatné čtenářské ohlasy od lidí v těchto zemích na romány, které měly v Británii ohlasy úžasné. Musí to být částečně způsobeno překladem, ne?
Danieli, stává se vám také, že vás v některých zemích mají raději než v jiných?
DANIEL: Rád bych z toho vinil překladatele, ale nevím, možná je to mnou… Ale bez legrace: jak říkal Tim, je to určitě otázka umění překladu. Místy si hraju s angličtinou, nešetřím idiomy, používám černý humor… Překladatel má za úkol zachytit ducha textu a kreativně alternovat vtipy tam, kde prostý překlad nefunguje. Musí to být těžké. Podobně jako Timovy, i moje knihy na některých jazykových trzích fungují mnohem líp. Třeba v České republice, v nakladatelství Euromedia.
Zatímco Danielova návštěva Česka byla kvůli covidu zrušena, vy jste, Time, do Prahy zavítal před pěti lety a byl jste u nás několikrát. Jaký program máte na Knize Brno?
DANIEL: Máme to s Timem velmi podobně: budeme tam myslím dva dny a pak se přesuneme na pár dní do Prahy. Byl jsem zklamaný, že jsem před pár lety nemohl do vaší metropole dorazit, covid prostě spoustě lidí zkazil spoustu věcí. Bude to moje české poprvé! Česko je jednou ze zemí, kde se moje knihy opravdu líbí, těším se na setkání se čtenáři.
TIM: Já to štěstí měl a přijel jsem k vám představit knížku, nebo vlastně celou sérii. V roce 2019 na pražský knižní veletrh a bylo to naprosto skvělé. Moji nakladatelé z Mystery Press byli úžasní. Vy Češi jste zapálení do čtení, jste tím výjimeční i v rámci Evropy. Už se na Brno moc těším, tam jsem navíc v životě nebyl, a na Prahu jakbysmet.
Oba jste věrní svým vyšetřovatelům a svému stylu. Time, vaše knihy provází jako vyšetřovatel David Raker. Čím se liší od Harryho Holea Joa Nesbøho, od Joony Linny Larse Keplera a dalších současných ikonických literárních vyšetřovatelů?
TIM: Nemá superschopnosti ani ho nestíhají vnitřní démoni jako Harryho Holea, nehledá útěchu na dně láhve whiskey ani v drogách, není to žádný svalovec… Zato je bystrý a dokáže se do lidí vcítit. Jiný je především v tom, že soustavně hledá záhadně zmizelé lidi. Když jsem začínal, všiml jsem si, že rámci seriálu nikdo nepíše o pohřešovaných. Ano, Harlan Coben a Linnwood Barclay psali knihy o ztracených lidech, ale ne v rámci série. U standardních policejních postupů začínáte s mrtvým tělem a důkazy vás zavedou k pachateli, zatímco u pohřešovaných osob žádné tělo nemáte. Mohlo jít o vraždu, útěk, únos, o cokoli. Máte prostor směrovat příběhy tam, kam chcete – a k tomu pomohou i rodiny pozůstalých, jejichž žal a nejistota jsou živnou půdou pro vaši fantazii. Jejich bolest je jiná než bolest těch, jimž blízcí nevratně odešli – zemřeli.
Danieli, vy jste opustil své tradiční vyšetřovatele Williama Fawkese a Emily Baxterovou a angažoval mladou, nepříliš zkušenou Scarlett Delaneyovou. Proč?
DANIEL: Dopsal jsem trilogii a dokázal ty tři knihy provázat, vracet se v každé další k událostem a postavám. V tomhle směru jsem docela nerd. Rád nechávám čtenáři v textu schovaná překvápka, taková velikonoční vajíčka, v podobě odkazů na leccos, vtípků v rámci mojí vlastní tvorby, tajné zprávy. Něco vám poradím: z hlediska kariéry je lepší nepsat trilogii, ale rovnou celou sérii! Každopádně jsem spokojený s tím, jak jsem napsal Konec hry, třetí a závěrečnou knihu. Byl to ideální čas, kdy dosavadní detektivy opustit a seznámit se se Scarlett Delaneyovou. Její otec byl sériový vrah, když byla malinká holčička, a policista, který jejího otce vypátral a nakonec zabil, si ji vzal pod křídla. Ne že by se jí přímo ujal, ale byl jí po celý život nápomocen a nakonec ji přivedl k policii. Napsal jsem Havrana během covidu, kdy jsem potřeboval aspoň v duchu někam utéct, když už jsem nemohl cestovat fyzicky. A byl to ten nejzábavnější únik, jaký jsem mohl vymyslet. Nájemný vrah všude trousí mrtvoly a dělá to tak okouzlujícím a brilantním způsobem…
Time, vaši mrtví jsou jiní. Skuteční. Poslední sbohem se točí kolem temné moderní historie Jihoafrické republiky, kolem apartheidu a rasismu. Jak hodně sám sobě dovolujete být politický? Víte, jak tlačení různých ideologií v umění dokáže člověka otrávit…
TIM: Vím, a proto se toho nedopouštím. V Posledním sbohem prostě převypravuju historii. Ten příběh je vlastně docela neznámý, přestože všichni víme, jak celou Jižní Afriku zničil apartheid, politika rasové segregace především v druhé půli dvacátého století. Ty hrůzy a bezpráví, co se v té době v Jihoafrické republice dělo… Moje žena Sharlé je Jihoafričanka, v její vlasti jsem strávil hodně času a mám tu zemi upřímně rád, ačkoli její dějiny jsou příšerné. V otázce apartheidu můžete stát jen na jedné straně – na té opačné, než na jaké stály bílé vlády, které zajišťovaly, aby mělo černošské obyvatelstvo k dispozici vždy striktně oddělené nemocnice, školy, pláže i autobusy, a aby to všechno bylo výrazně horší než to pro bělochy. Tohle je příběh, jehož důsledky sahají až do současnosti a který chci vyprávět a šířit.
---------------------------------------
V sobotu 2. 11. 2024 ve 14.00 na Knize Brno Daniel Cole představí svou tvorbu, v 15:00 Tim Weaver zde prozradí, jak se píše bestseller.
V neděli 3. 11. 2024 od 13:00 v brněnském BVV pavilonu E proběhne s autorem beseda na téma „Bez těla není zločin“.
Po víkendu se Tim Weaver přesune do Prahy. V úterý 5. 11. 2024 od 17.00 proběhne beseda a autogramiáda v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.
