Okamžitý úspěch. Čím si proslulí autoři knižních thrillerů Tim Weaver a Daniel Cole získávají české publikum?

Pánové, v jaké fázi života jste se nacházeli, když jste se rozhodli začít psát? Oba jste měli rozjeté jiné kariéry…

Tim Weaver: Osmnáct let jsem pracoval jako novinář, zpočátku především videoherní; psaní bylo mým zaměstnáním a trávil jsem jím docela dost času. Nakonec jsem se jako editor v rámci našeho nakladatelského domu staral o spoustu časopisů a týmů, jenže manažerská role mě bavila mnohem méně než psaní, protože na šéfy se tlačí zdola i shora. Jak se rozvíjel internet, všechno se začalo přesouvat on-line, což už vůbec nebyl můj šálek čaje. Psal se rok 2012, v té době už jsem měl vydané první dvě knihy ze své série, Hon na ­mrtvého a Stopy mrtvých; tlačil jsem to před sebou po nocích, makal jsem šestnáct hodin denně šest dní v týdnu, měl jsem toho plné zuby. Takže jsem přešel k práci spisovatele na plný úvazek v hrozném stavu, totálně vyčerpaný, ale už dvanáct let si užívám klidu na psaní. Novinařinu opravdu miluju, byla to zábava, ale psaní fikce je pro mě víc a jsem vděčný za to, že se jím můžu živit.

Daniel Cole: Moje literární kariéra začala na gauči, odkud jsem sledoval výborný krimiseriál 24 hodin, který podle mě navždy změnil televizní tvorbu. Asi v půlce páté série přišla epizoda, v níž hlavního hrdinu Jacka Bauera mučí kvůli informacím. Díl skončí masívním cliffhangerem: Jacku Bauerovi se zastaví srdce a zemře… Takový laciný trik! Kdokoli se díval, si ani na vteřinu nemyslel, že je Jack Bauer mrtvý nebo že seriál skončil. Bylo jasné, že v dalším díle Jackovi naskočí srdce, vymrští se z lůžka a podá si všechny v místnosti. Utkvělo mi to v paměti a postupem času jsem si vsugeroval, že bych to zvládl napsat líp. Tehdy jsem mezi směnami – jezdil jsem jako záchranář v sanitce – začal psát televizní scénáře, ale ocitl jsem se v začarovaném kruhu: aby se producent vůbec podíval na váš televizní scénář, musíte mít nějaký předchozí natočený. Poslal jsem svoji práci do scenáristického oddělení BBC, kde můj scénář postupně přečetlo pár lidí.

O jaký příběh se jednalo?

Daniel: Šlo o Hadrového panáka, kterého jsem původně napsal jako hodinový televizní pilot. Dostalo se to až úplně nejvýš, byl jsem jen vlásek od realizace, a byl jsem si tak jistý, že z toho něco bude. Načež mi přišel zamítací dopis ve smyslu: Máš talent, ale ne, dík. A to bylo vše. Hadrový panák to měl za sebou. Dál jsem posílal scénáře, ale nikam to nevedlo. Scénář Hadrového panáka ovšem končil ve vzduchoprázdnu a já chtěl vědět, jak to dopadne. Jediné, co mě napadlo, bylo pokusit se z něj udělat knihu. Nebyl jsem a nejsem žádný velký čtenář, neměl jsem ponětí, jak se píše román… Jednou večer jsem se vrátil z práce, na jednu stranu pracovního stolu jsem položil svůj scénář, na druhou šestý díl Harryho Pottera a rozhodl jsem se, že tyhle dvě věci musím nějak skloubit dohromady.

Proč právě šestý díl, Harryho Pot­tera a prince dvojí krve?

Daniel: Je hodně filmový, pokouší vaši představivost. Sedl jsem si k těm dvěma knihám, splácl je dohromady a vyšel z toho Hadrový panák. Byl to okamžitý úspěch, prodával se po celém světě. Měl jsem velké štěstí.

Nakonec, po čtyřech letech od vydání knihy, jste se dočkal i seriálu, což je meta mnoha dnešních literátů. Vznikl šestidílný krimi thriller, v němž tři vyšetřovatelé hledají sociopatického vraha, který sešívá těla svých obětí do jednoho „hadrového panáka“. Jste s adaptací spokojený?

Daniel: Po pravdě, ten proces byl dost bizarní. Napsal jsem to jako seriál, který nikdo nechtěl, tak jsem z toho udělal knihu. Ovšem ještě než jsem podepsal smlouvu na její vydání, jeden z těch, co četli rukopis, přišel s tím, že by to byl senzační televizní seriál, a koupil práva na televizní adaptaci. Tři roky mi to leželo pod postelí! Do rukou to dostali lidi, kteří natočili seriál Na mušce, věřil jsem jim. Ovšem ten seriál se od knihy velmi, velmi liší.

Time, vaší čtrnáctidílné řadě případů vyšetřovatele Davida Rakera se zfilmování z mně nepochopitelných důvodů vyhýbá. Nebo je něco na spadnutí?

Tim: No, pořád se něco děje. Stejně jako Daniel jsem se věnoval i scénářům a pár původních věcí jsem napsal pro několik různých britských televizních stanic. A dodnes se užírám při pomyšlení na to, jak dvě společnosti po sobě získaly opční práva na seriál podle mých knížek a v obou případech to pro mě bylo obrovské zklamání. Ta druhá produkční společnost má za sebou působivou řadu televizních seriálů, takže když jsem jim prodával práva, byl jsem si jist, že s mou látkou odvedou skvělou práci. Dočkal jsem se učiněné katastrofy! Chtěli Davida Rakera jako postavu od základu změnit! V románech se hojně zabývám Rakerovým steskem po jeho ženě, vyrovnáváním se ztrátou a truchlením po milované bytosti, a v televizní verzi navrhli, že svou manželku možná zabil! To je v příkrém rozporu s mým příběhem. Když jsem ten návrh četl, zastavilo se mi srdce. Nemůžete s tím ovšem nic dělat, protože jste podepsali opci. Naštěstí nic nenatočili. Když práva na rakerovskou sérii vypršela, řekl jsem svému agentovi, že už je nikomu neprodám, pokud nebudu mít záruku, že se s materiálem bude nakládat citlivě a vznikne kvalitní věc.