Michal Malátný: Teď si to jenom chci užít. Vyprodaná O2 aréna je prestiž. V Chinaski máme demokracii
Chinaski srší aktivitami. V rámci oslav třiceti let existence skupina nahrála ve velšském studiu Rockfield novou desku, na níž předělala deset starších písní a přidala tři nové. Natáčí sérii videoklipů a netradičních rozhovorů. A na příští rok chystá největší koncert v dosavadní kariéře, který odehraje jako první kapela na stadiónu v Hradci Králové. Zpěvák, kytarista, textař a zakládající člen Chinaski MICHAL MALÁTNÝ v říjnu poskytl rozhovor Reflexu, kde se probírá minulostí i současností skupiny, srovnává hudební vkus svůj a svých dětí a nadšeně mluví i o novém koníčku. Rozhovor nyní odemykáme všem čtenářům v rámci výběru nejzajímavějších článků tohoto roku.
Skoro mi připadá, že vyprodaná O2 arena se v posledních letech stala měřítkem úspěšnosti kapel a interpretů. Kdo ji nezaplní, ten jako by nepatřil mezi špičku...
Upřímně řečeno, já bych tam nehrál. To bych radši udělal třeba pětkrát za sebou Forum Karlín, které mi připadá jako ideální prostor: vidím tam na lidi a je mi to příjemnější. Ale mít vyprodanou O2 arenu je prostě prestiž. Potvrzujete tím, že jste v první lize, i když mně to připadá trochu směšné. Když jsme to v kapele řešili, já jako jediný hlasoval, ať tam nehrajeme.
Znamená to, že v Chinaski funguje demokracie?
Snažíme se o ni. Nemůže být ve všem a totální, nechávám si jakési poslední slovo, ale v tomhle jsem zrovna polevil. A když se první termín tak rychle vyprodal a my přidali druhý, pochopil jsem, že to bylo správné rozhodnutí.
Jaká bude dramaturgie koncertů? Plánujete zahrát třicet písní ke třiceti letům existence...
Dramaturgii jsme svěřili našemu pianistovi Honzovi Steinsdörferovi, který už dramaturgoval koncert Ewy Farné. Odehrajeme to v pěti blocích, jako dechová sekce přijdou hostovat bývalí členové Petr Kužvart a Štěpán Škoch, pak máme několik písniček se zpěvačkami, tak řešíme, koho na ně oslovíme – máme v plánu jedno známé jméno ze Slovenska. Záležet si necháváme na tom, co a v jakém pořadí zahrajeme i jaké projekce lidi uvidí. Chceme, aby se bavili od začátku do konce a aspoň pár momentů si z koncertu ještě nějakou dobu pamatovali. A natočí to Česká televize.
Máte připravená nějaká překvapení?
Nechal jsem zdigitalizovat veškerý kapelní archív. Jsem takový sběrač věcí, takže mi doma leží kufry a bedny plné vstupenek, visaček, playlistů, plakátů, kazet, videokazet, dokonce ještě kotoučů z kotoučového magnetofonu. Teď řešíme, do jaké míry obrovskou hromadu zdigitalizovaného materiálu budeme na těch koncertech používat. Nechci, aby to bylo celé nostalgické, že bychom celý večer jenom vzpomínali. Mám pocit, že kapela teď hraje fakt dobře, jsme v laufu, tak není potřeba utápět se v sentimentu.
Ukážete něco z archívů fanouškům i na internetu?
Ano, něco už jsme zveřejnili. Našel jsem třeba koncert z roku 1993, ještě z klubu Belmondo, kde hraju s úplně starou sestavou, a pak koncert z Lucerna Music Baru – tam jsme hráli asi stodvacetkrát a tohle je jeden z našich prvních koncertů tam, taky z devadesátek. Dalším kandidátem je čtyřicetiminutové video z nahrávání naší první desky ve studiu Propast v roce 1995. Je tam producent Radim Hladík, bylo mu tehdy pětačtyřicet, kytarista Bohouš Zatloukal a my jako mladí kluci. Vůbec jsem netušil, že to existuje!
Teď jste se úplně rozzářil. Nechcete se utápět v nostalgii, ale co to s vámi dělá, když se archívy probíráte?
Něco mě velice potěší, něco mě rozesměje a někdy se hrozně stydím. Byli jsme opravdu takový mladý hovádka. Přišli jsme kdysi s bubeníkem Pavlem Grohmanem z Jičína do Prahy a neznali tady vůbec nikoho, takže jsme se v té poloze kluků z maloměsta ještě utvrzovali. Úplně se mnou to vzpomínání necloumá. Kdybychom neměli výročí, tak archív nezpracovávám. Ale že to je třicet let a že máme natočených dvanáct, vlastně už třináct desek, to vůbec nechápu.
Počítáte i desku, jež teprve vyjde?
Ano, lidi si ji budou moct poprvé koupit právě v O2 areně. Vyjde i jako LP na vinylu a připravujeme taky limitovanou edici s číslovanými a podepsanými plakáty, které navrhuju ke každé z písní nové desky. A samozřejmě vyjde i na cédéčku, ale vlastně ani nevím, jestli si je lidi ještě mají kde pustit. Já třeba ne.
Na novou desku s názvem30jste znovu nahráli deset písní z minulosti plus tři nové. Jak jste ty staré vybírali? I to probíhalo demokraticky? A byl ten proces bolestný?
Probíhalo a nebyl. My máme písniček spousty a kluci, kteří v Chinaski hrajou teď, si naše staré desky vlastně museli nejdřív poslechnout. A když někdo přišel a řekl: Hele, tahle mě zaujala, zkusili jsme ji zahrát, a když fungovala, šla do užšího výběru. Řada věcí nefungovala, protože jsme za ty roky natočili taky hodně blbin, které mi zpětně připadají naivní. Nakonec se vybralo deset věcí, některé jsme přearanžovali úplně, některé jsme natočili tak, jak byly, jen v dnešní sestavě, která má větší rajc.
Jak byste tedy srovnal starý a nový zvuk? U opravdu nejstarších písní, jako jsouPunčocháče, mě ten rozdíl docela překvapil.
Zrovna zvuk Punčocháčů a vůbec první desky Chinaski mám rád. Točilo se analogově do mixážního pultu, a když se písnička smíchala, pult se rozhodil a dělala se další. Už se k tomu nikdy nešlo vrátit. Žádné čáry máry se nedaly dělat, počítače nebyly, zvuk je syrový, jak jsme tehdy hráli. Pak nastala jiná období a vyzkoušeli jsme docela dost producentů, až jsme našli Grega Havera, se kterým jsme si strašně sedli. Nahrál s námi třeba naši podle mě nejlepší desku Frihet. Dokáže z písničky vytáhnout to podstatné. Novou desku jsme nahrávali postaru, jako tu první: všichni dohromady, jen se k tomu dodělával zpěv a občas piano. Máme teď energii, kterou jsme nechtěli ve studiu pokazit. Ale já zvuk zas tak moc neřeším, na to jsou v kapele jiní. Já píšu z devadesáti procent texty a občas nějakou hudbu, ale kdybyste mě posadil za mixážní pult, nevím, na co sáhnout.
V rámci oslav třicátin jste měli v plánu natočit deset videoklipů. První byl k nové verziPunčocháčův režii Jakuba Koháka. Jak jste pokračovali?
Máme jeden živý klip z festivalu a dva z velšského studia Rockfield, kde jsme desku nahrávali. Oslovil jsem i Honzu Hřebejka a Vláďu Michálka, kteří natočili naše vůbec první videoklipy, Pojď si lehnout a Podléhám, uvidíme, jestli to klapne. A pracujeme teď s Václavem Marhoulem: nikdy klip nedělal, ale řekl, že to vezme jako výzvu. Vybral si hned dvě písničky, novou Slyším tvoje kroky a starou Bylo nebylo, k té budeme točit klip v lednu.
Tiskové informace naznačují, že se třicátiny Chinaski protáhnou do roku 2025. Čeho dalšího se to týká, kromě natáčení klipů?
Chceme vyrazit do republiky, aby za námi lidi nemuseli do O2 areny. Například v červnu budeme hrát v Hradci Králové na zrekonstruovaném stadiónu pro dvacet tisíc lidí, měl by to být největší samostatný koncert v naší historii. Jak jsem říkal, radši bych hrál v menším prostoru víckrát, ale když už slavíme, tak dobře.
Zmiňoval jste, že posluchači už si kolikrát nemají kde přehrát CD. Jak vnímáte streamování, možnost pustit si kdykoliv, kdekoliv, cokoliv?
Přístup k veškeré hudbě mě fascinuje. A jsem okouzlený tím, že člověk může objevovat mraky muziky na základě toho, co mu nabízejí algoritmy. Ale když si chci pustit hudbu doma, zapnu gramofon. Všechny své oblíbené desky jsem si pořídil na vinylu, mám rád ten rituál a připadá mi, že i zvuk to má lepší. Je fakt, že z muziky se stalo obyčejné spotřební zboží a že pro mladé lidi znamená něco úplně jiného než kdysi pro nás, kdy nám hudba byla smyslem života. Taky jsme si jejím prostřednictvím dělali legraci z režimu, zpívali jsme třeba „už se vyblbnul dosyta Vasil Mohorita“. Když děláte muziku, chcete se s lidmi podělit o něco, co vás těší nebo trápí. Já jsem si nedávno spočítal, že 70 % našich písní je v ich-formě.
Teď se nemůžu nezeptat, jaké jsou vaše nejoblíbenější desky.
Mám na vinylu všechny Rolling Stones, Beatles a Pink Floyd, skoro všechny AC/DC. Z novějších kapel všechny Black Keys, těm jsem úplně propadl. Jacka Whitea, z tanečních věcí všechny Stereo MC’s a celou Groove Armadu.
Co na tuhle veteránskou kolekci říkají vaše dospívající dcery? Vedete jim ruku, nebo je necháváte, ať si cestu ke starší hudbě najdou samy?
S manželkou jim některé věci pouštíme, říkáme: Hele, aspoň to zkus, tohle je pro nás strašně důležitá hudba. Ale obě děti hrajou na piano, takže jsme začali Suchým se Šlitrem. Kdyby neznaly jejich písničky, musel bych se stydět. Vzali jsme je i na koncert Jacka Whitea do Berlína. Ta starší ho ocenila a pak si šla poslouchat to svoje.
Inspirujete se i vy od nich?
No jasně! V autě se s muzikou střídáme. My jako rodiče pustíme třeba pět písniček, které by dcery podle nás měly znát, a pak si dáme, co poslouchají ony. Někdy to jde, někdy je to strašný! Nedávno jsme jim cpali Buty, říkáme jim: kapela našeho mládí, nejlepší česká skupina všech dob. A nedaly to. Naopak úplně sežraly Pražský výběr. A starší dcera mě navedla na Billie Eilish, které jsem taky propadl. Loni jsem ji s dcerou viděl na festivalu Sziget a byl to jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy zažil. A poprvé v životě jsem na vlastní oči viděl tu hysterii, jaká bývala kolem Beatles – holky, které brečely a řvaly, jako kdyby dostaly záchvat. To byl neuvěřitelný zážitek.
Chinaski takové holky v první řadě neměli?
Ne. Občas přiletí punčocháče nebo podprsenka, ale že by tam stály holky v slzách, to ne.
Myslíte na publikum, když skládáte? Nebo na to, abyste se po těch třiceti letech neopakoval?
Píšu pro sebe a pro kapelu. A když jsme třeba před lety měli hit Klára, na další desce jsem si říkal, že hlavně nesmíme udělat něco podobného. Snažím se na skládání jít vždycky odjinud, ale je náročné se neopakovat, vždyť máme natočených 150 písniček. A toho odpadu kolik je! Píšu texty ručně, tužkou na papír. Popíšu hromadu stránek, a když je jich už štos, začnu destilovat: z každé stránky vezmu jen to, co se mi líbí, a přepíšu to na další papír. A listů, co jdou stranou, je čím dál víc, protože už je fakt těžké na něco přijít.
Mění se to i s věkem?
Člověk má mnohem větší autocenzuru. Věci, které jsem pustil kdysi, bych dneska zahodil. Některé kapely ze sebe všechno důležité vysypou do nějakých osmadvaceti let a pak skončí nebo kopírujou samy sebe. My jsme to měli obráceně: celé roky jsme se muziku učili za pochodu, protože jsme byli s Pavlem Grohmanem a Frantou Táborským samouci, neumíme noty a hrajeme intuitivně. Ale jsme už jako kapela perfektně sehraní, a když nás něco napadne, víme, jak ten nápad domyslet, zaranžovat a natočit. Mám radost, že jsme se to trošku naučili.
Aktuální sestavu, jež je spolu šest a půl roku, si v rozhovorech velmi pochvalujete. Přitom jsou v ní muzikanti o generaci mladší než vy...
Já jsem teď v kapele úplně šťastný. V nové sestavě jsme za šest let odehráli přes 400 koncertů. Nepamatuju lepší letní sezónu, než byla tahle.
Zmiňujete 150 písní, přes 400 koncertů, digitalizoval jste staré materiály... Koukám, že jste kapelní statistik a archivář.
Ve staré sestavě jsme odehráli asi 1800 koncertů. A v nové si vždycky před koncertem všichni najednou podáme ruce, máme takový rituál. A u toho se vždycky řekne to číslo. Takže vím, že třeba náš koncert na Colours of Ostrava byl číslo 333 s novou sestavou. Je fakt, že jsem statistik a sběratel.
Taky toho hodně pamatujete. Překvapilo mě, že jste v dřevních dobách Chinaski hráli protirežimní písně, přestože vaši rodiče byli komunisté.
Tak já jsem jim to nepouštěl, že jo. Ale třeba když jsme v roce 1988 jako Starý hadry hráli na legální akci v Pionýrských sadech v Hradci Králové, v parku mezi stromy stáli dva policajti se psy na řetězech a o kus dál můj otec, který mě asi přijel zkontrolovat. Ale naši byli dobrý, v muzice mi nebránili. Řekli: Chceš elektrickou kytaru? Běž na brigádu, vydělej si a kup si, co chceš. A na konci osmdesátek se ten režim už stejně sypal.
V roce 2020 jste si v rozhovoru proReflexpochvaloval, jak jste po zmíněné obměně kapely spokojený, že jste se dostal do duševní pohody a že se vám splnilo všechno, co jste si při příchodu do Prahy ve dvaceti vysnil. Platí to pořád?
Pořád si to užívám. Na gymplu mě nikdy nenapadlo, že bych zůstal v Jičíně. Ani na minutu. Během svaťáku jsem jeden den ráno místo učení nasedl na autobus, odjel do Prahy, sednul si na Václaváku na nějaký sloupek, koukal kolem sebe a říkal si: sem se musím dostat, tady se to všechno peče a vaří, tady chci žít. Trvalo to, ale splnilo se mi to. Jsem šťastný, že žiju v Praze, že máme před okny billboard a pod okny nám jezdí tramvaje, úplně to město miluju a jsem rád, že se mi tady narodily děti. Splnilo se mi toho víc, než jsem si vůbec uměl představit. A teď si to jenom chci... užít. Protože my jsme se neflákali, udělali jsme toho dost. Už nemusíme nikoho o ničem přesvědčovat. Lidi na nás chodí, zpívají s námi texty, baví je to, tak si říkám, že se nám asi něco povedlo. Nic mi nechybí a jen tak s kámoši skládám nějaké písničky.
A pořád vás to baví.
Strašně moc, hlavně živé hraní. Když jsme měli poslední letní koncert, to bylo na festivalu Hrady CZ, slezli jsme z pódia, rovnou si zase vzali kytary a hráli dál v šatně. Stejný pocit jako s Chinaski na začátku před těmi třiceti lety. Takhle to vznikalo, pak to chvilku bylo jinak a teď už je to zase tak, jak to má být.
V jedné z nových písní,Má chuť zlobit, dokonce zpíváte: „Mám v životě všechno, co jsem kdy chtěl mít.“ To má i víc lidí, ale ne každý si to uvědomuje.
Ano. Proto jsem před několika lety šel do léčebny, protože jsem si říkal: s kapelou se nám daří, mám fungující rodinu, zdravé děti a jediné, čím si to můžu pohnojit, je chlast. Všichni, co znám, chlast začali řešit až ve chvíli, kdy přišel průser. Tak se mu snažím předcházet a zatím mi to jde. Vodím ráno děti do školy a nikdy to ze mě není cejtit. Nepřestal jsem pít úplně, ale přes týden nepiju vůbec. I když k tomu ten rokenrolovej život strašně svádí.
V rozhovoru proReflexjste taky velmi otevřeně mluvil o svých úzkostech a depresích. Pořád s nimi musíte bojovat?
Pořád, i když je to výrazně lepší. Dřív jsem míval propady často, někdy i dva měsíce v kuse. Chodím k psychologovi, jsem zamedikovaný a špatné období mívám třeba dvakrát do roka. Úplně jsem se toho nezbavil, to asi ani nejde. Pomáhá nechlastat, alkohol je na ty stavy úplně děsivý. Takže ano, cítím se mnohem líp psychicky i fyzicky, ale když to na mě přijde, ani po letech nevím, co s tím mám dělat. Jednou jsem se složil na ulici, šel jsem prostě k zemi, děti nade mnou stály, manželka už naštěstí věděla, co a jak. Pokud někdo trpí něčím podobným, naděje existuje, ale člověk musí mít odbornou pomoc, sám se z toho nevyhrabe ani náhodou. To jsem si myslel mockrát. Došly mi prášky, říkám, že už si pro další nepůjdu, protože jsem v pohodě... Za týden mě žena hnala k doktorovi.
Spouštěčem úzkostných stavů ale může být vedle alkoholu i stres, kterého máte jako frontman populární kapely určitě až až, notabene v roce, kdy takhle ve velkém oslavujete kulaté výročí existence.
Je fakt, že když před sebou mám velký zátah, podléhám chandrám víc. Ale jakmile se ten cirkus rozjede a mám hodně práce, zapomenu na ně, jedu v laufu a je to zase dobrý. Pro mě mají deprese jedinou výhodu: jsou dobré na figuru, nemám při nich vůbec chuť k jídlu. Proti depresím mi pomohla změna životního stylu, třeba že čtyřikrát týdně sportuju, a taky jsem si našel nového koníčka: mám knihvazačskou dílnu.
Jak jste k ní přišel?
Prostě jsem náhodou objevil inzerát „prodám knihvazačskou dílnu“. Zajel jsem pro ni, ten pán měl pět litinových strojů, sto let starých. Koupil jsem je, odvezli jsme si je na chalupu, našli člověka, který je vypucoval, zprovoznil, nabrousil, prostě dal do perfektního chodu, a ještě nás na tom s manželkou učí dělat. Moje žena totiž vystudovala grafický design a knižní vazbu. K tomu přibyla i velká skříň plná štočků, takže teď rovnám, čistím a leštím abecedy a těším se, jak se ženou uděláme první knihu.
Paměti?
Ty jsem ještě nesepsal. Nejdřív si cvičně vytiskneme a svážeme všechny písňové texty, co jsem kdy napsal. Celé letní prázdniny jsme těmi stroji žili, strašně moc mě to baví. V knihvazačské dílně bych chtěl strávit důchod.
Článek vyšel v Reflexu č. 44/2024:
