Michal Malátný: Teď si to jenom chci užít. Vyprodaná O2 aréna je prestiž. V Chinaski nám funguje demokracie

Skoro mi připadá, že vyprodaná O2 arena se v posledních letech stala měřítkem úspěšnosti kapel a interpretů. Kdo ji nezaplní, ten jako by nepatřil mezi špičku...

Upřímně řečeno, já bych tam nehrál. To bych radši udělal třeba pětkrát za sebou Forum Karlín, které mi připadá jako ideální prostor: vidím tam na lidi a je mi to příjemnější. Ale mít vyprodanou O2 arenu je prostě prestiž. Potvrzujete tím, že jste v první lize, i když mně to připadá trochu směšné. Když jsme to v kapele řešili, já jako jediný hlasoval, ať tam nehrajeme.

Znamená to, že v Chinaski funguje demokracie?

Snažíme se o ni. Nemůže být ve všem a totální, nechávám si jakési poslední slovo, ale v tomhle jsem zrovna polevil. A když se první termín tak rychle vyprodal a my přidali druhý, pochopil jsem, že to bylo správné rozhodnutí.

Jaká bude dramaturgie koncertů? Plánujete zahrát třicet písní ke třiceti letům existence...

Dramaturgii jsme svěřili našemu pianistovi Honzovi Steinsdörferovi, který už dramaturgoval koncert Ewy Farné. Odehrajeme to v pěti blocích, jako dechová sekce přijdou hostovat bývalí členové Petr Kužvart a Štěpán Škoch, pak máme několik písniček se zpěvačkami, tak řešíme, koho na ně oslovíme – máme v plánu jedno známé jméno ze Slovenska. Záležet si necháváme na tom, co a v jakém pořadí zahrajeme i jaké projekce lidi uvidí. Chceme, aby se bavili od začátku do konce a aspoň pár momentů si z koncertu ještě nějakou dobu pamatovali. A natočí to Česká televize.

Máte připravená nějaká pře­kvapení?

Nechal jsem zdigitalizovat veškerý kapelní archív. Jsem takový sběrač věcí, takže mi doma leží kufry a bedny plné vstupenek, visaček, playlistů, plakátů, kazet, videokazet, dokonce ještě kotoučů z kotoučového magnetofonu. Teď řešíme, do jaké míry obrovskou hromadu zdigitalizovaného materiálu budeme na těch koncertech používat. Nechci, aby to bylo celé nostalgické, že bychom celý večer jenom vzpomínali. Mám pocit, že kapela teď hraje fakt dobře, jsme v laufu, tak není potřeba utápět se v sentimentu.

Ukážete něco z archívů fanouškům i na internetu?

Ano, něco už jsme zveřejnili. Našel jsem třeba koncert z roku 1993, ještě z klubu Belmondo, kde hraju s úplně starou sestavou, a pak koncert z Lucerna Music Baru – tam jsme hráli asi stodvacetkrát a tohle je jeden z našich prvních koncertů tam, taky z devadesátek. Dalším kandidátem je čtyřicetiminutové video z nahrávání naší první desky ve studiu Propast v roce 1995. Je tam producent Radim Hladík, bylo mu tehdy pětačtyřicet, kytarista Bohouš Zatloukal a my jako mladí kluci. Vůbec jsem netušil, že to existuje!

Teď jste se úplně rozzářil. Nechcete se utápět v nostalgii, ale co to s vámi dělá, když se archívy probíráte?

Něco mě velice potěší, něco mě rozesměje a někdy se hrozně stydím. Byli jsme opravdu takový mladý hovádka. Přišli jsme kdysi s bubeníkem Pavlem Grohmanem z Jičína do Prahy a neznali tady vůbec nikoho, takže jsme se v té poloze kluků z maloměsta ještě utvrzovali. Úplně se mnou to vzpomínání necloumá. Kdybychom neměli výročí, tak archív nezpracovávám. Ale že to je třicet let a že máme natočených dvanáct, vlastně už třináct desek, to vůbec nechápu.

Počítáte i desku, jež teprve ­vyjde?

Ano, lidi si ji budou moct po­prvé koupit právě v O2 areně. Vyjde i jako LP na vinylu a připravujeme taky limitovanou edici s číslovanými a podepsanými plakáty, které navrhuju ke každé z písní nové desky. A samozřejmě vyjde i na cédéčku, ale vlastně ani nevím, jestli si je lidi ještě mají kde pustit. Já třeba ne.