Princ Lobkowicz: Nevrátili jsme se kvůli majetkům, ale jako patrioti. Evropská unie to úplně přehnala

Lobkowiczové patří k nejstarším žijícím českým aristokratickým rodinám. První písemná zmínka o rodu se datuje do 14. století, jméno má podle vsi Lobkovice u Mělníka, kterou získal od Václava IV. váš předek Mikuláš, zvaný Chudý. Vy máte dva malé syny. Učíte je už rodovou historii?

Oni se to učí především sami. Chodí po zámku a do muzea s naší průvodkyní, tam se naučí všechno. Ale třeba právě o Mikuláši, kterého zmiňujete, jsem jim vyprávěl. Byl písařem Václava IV. a byl to on, kdo krále podnítil spolu s Janem Husem, aby podepsal Dekret kutnohorský k reformaci pražské univerzity. Synům říkám, že už ve středověku jsme měli na srdci české zájmy, ať si to pamatují. Lobkovice jsou dnes součástí Neratovic a víte, kdo tam má hrobku? František Palacký, řečený Otec národa. Dcera a dědička tehdejšího majitele lobkovického zámečku byla Palackého man­želkou.

Vy jste majitelem mělnického zámku. Tady, nad soutokem Labe s Vltavou, podle legend často pobývala kněžna Ludmila a vychovávala tu i vnuka Václava. Jaký je to pocit, být na místě, kde se rodila česká historie?

Na mě i na můj život to má ohromný vliv. Po restitucích jsme se museli rozhodnout, jestli investujeme do úplně zničeného zámku Hořín, anebo do zámku Mělník. Rozhodl jsem se pro Mělník. Tady začínala česká historie a české křesťanství. Pokud bych v tomto rodovém úkolu nepokračoval, měl bych pocit, že ztrácejí smysl české dějiny i tradice našeho rodu. Mí předci tu hospodařili patnáct generací. Tady jsou stopy svaté Ludmily a knížete Bořivoje I., jejich vnuka Václava, tady žily manželky panovníků, například i Eliška Přemyslovna. Nedaleko je ikonická hora Říp. A zámecká kaple svaté Ludmily, kterou přebudovala Eliška Pomořanská, manželka Karla IV., je pro mě obzvlášť důležité místo. Tam se chodím modlit a přemýšlet. Prostě vliv Ludmily, matky Českého království, je tady, na Mělníku, veliký a důležitý pro český stát.

Podle některých záznamů máte v sobě kapku přemyslovské krve. V dávnějším rozhovoru současná hlava lobkowiczkého domu, křimický Jaroslav, se zde zmínila i o Karlu IV. či britském králi Jiřím VI. Hledal jste v dostupných rodokmenech další příbuzenské propletence?

Kapku přemyslovské krve mám na sto procent. Podle záznamů jsem třiatřicátá generace po kněžně Ludmile a devatenáctá po Karlu IV. Ale tady, v Evropě, jsme příbuzní pomalu všichni se všemi. S britským panovnickým rodem jsme také spřízněni, oni jsou zase vzdáleně spřízněni s Přemyslovci. Karla III., tehdy ještě prince Charlese, jsem zkraje devadesátých let doprovázel v Ledeburských a Pálffyho zahradách Pražského hradu, jejichž opravy spolufinancoval. Věděl, že Lobkowiczové jsou historicky mnohem starší než jejich královská rodina. Podle dalšího rodokmenu patříme i k potomkům Karla Velikého.

Lobkowiczové mají od počátku rodové heslo Popel jsem a popel budu v češtině, nikoli latině. Jak uvádějí historici, váš rod byl vždy důsledně český, všichni mužští potomci prý museli češtinu umět. Vy jste se narodil ve švýcarském exilu. Mluvili s vámi rodiče také česky?

Ano, otec byl hrdý Čech a zkoušel s námi třemi dětmi mluvit česky. Ale maminka je Maďarka, rodiče proto spolu mluvili německy, francouzsky či anglicky. Češtinu jsem se bohužel mohl více učit až v dospělosti, po návratu z exilu. Nebylo to snadné a slyšíte, že dodnes mi občas chybějí slova a mám přízvuk. Nikdy nebudu umět mluvit perfektně jako můj otec, jenž měl opravdu nádhernou starou češtinu. Synové mou češtinu občas korigují a já jsem hrdý, že jsou to malí Češi.

Když jste se vrátili z exilu, prý na vás tady na zámeckém nádvoří někteří návštěvníci pokřikovali Čechy Čechům?

To bylo kdysi. Bylo to až směšné, uvážíte-li, že v Čechách žije náš rod už osm století. Ale tohle pokřikování se nepřihodilo jen nám Lobkowiczům. Lidé byli tady čtyřicet let masírováni komunistickou výchovou, že někdejší šlechtici jsou Němci a jsou degenerovaní. My jsme přitom v historii byli vždycky Češi, naše rodiny budovaly českou zemi. Bohužel, pro mnoho lidí začíná národní historie až v roce 1918 s Masarykem. Co bylo dříve, mezi svatým Václavem a Karlem IV. a pak v následujících staletích, v širším povědomí nemáme. Česká republika je přitom Království české, nic jiného.

Když jsme u komunistů, vaši rodiče museli kvůli nim odejít do exilu. Věřili v návrat?

Můj otec vždycky. Když jsme se sem v roce 1990 vrátili, řekl mi: „Víš, každý den jsem byl v duchu v Praze.“ Miloval ji. Pro něj byl exil trápení. Kdo to nezažil, netuší, jak kruté je odejít a myslet si, že se domů už nikdy nevrátíte. Pro mě bylo nesmírně důležité, že jsem s ním tady mohl strávit jeho posledních pět let života. Až tady, v Čechách, jsem svého otce skutečně poznal. V exilu jsem ho moc nechápal, neznal jsem tuhle zemi, jeho mělnický domov byl pro mě fatou morgánou. Kořeny rodu Lobkowiczů jsem poznal až tady a otevřel se mi úplně nový svět. Kruh se uzavřel.

Většina Lobkowiczů bývala katolického vyznání, oporou habsburského trůnu, ovšem hasištejnská větev byla protestantská a po Bílé hoře musela do exilu, kde se „ztratila“. Neměli jste v emigraci obavy z podobného rozplynutí v historii?

Neměli. A ti hasištejnští Lobkowiczové byli s námi v kontaktu, ještě když jsme byli v emigraci. Poslední byl, myslím, jeden učitel, který zemřel v šedesátých letech 20. století.