Marie Dvořáková: Netušila jsem, že z našeho natáčení vznikne celovečerní film, který bude koprodukovat HBO
Film „osvěžující formou vzbudil optimistický pocit a naději, že lze něco dokázat; inspiroval nás a vnukl chuť něco podniknout“. Dokumentární snímek Svět mezi námi, oceněný za nejlepší kameru v soutěžní sekci První světla, vyzdvihla na MFDF Ji.hlava s využitím výše citovaných slov též studentská porota. Držitelka studentského Oscara Marie Dvořáková zachytila v intimním, formálně promyšleném časosběrném dokumentu pět roků, během nichž se z její kamarádky a spolupracovnice z Českého centra v New Yorku Marie Tomanová stala etablovaná a vyhledávaná portrétní fotografka. Dvě Marie přicházejí s příběhem o hledání kořenů, identity, o víře v sebe samu a nalézání opory u jiných.
New York – if I can make it there, I’ll make it anywhere, zpívá Frank Sinatra. Přišly jste vy dvě do New York City s plánem ho dobýt?
Fotografka: Já neměla v plánu jet do New Yorku! Ale po roce práce au-pair u jedné rodiny ze Severní Karolíny jsem druhý rok skončila ve státě New York a jezdila každý víkend do City. A přihodila se mi tam zásadní věc, která v ten moment tak zásadně nevypadala: hned druhý týden jsem potkala profesora dějin umění Thomase Beachdela, což je můj současný partner, manžel, spolupracovník a obecně spřízněná duše ve všech směrech. Chápete to? Je o čtrnáct let starší, a přesto byl tou dobou single, bez závazků, jako by čekal právě na mě… Už jsme spolu dvanáct let. Společně jsme taky začali psát příběh, který potom oslovil Marii Dvořákovou. Tu již jsem ostatně též potkala v New Yorku.
Režisérka: Já přijela do New Yorku poté, co jsem dokončila studia dokumentární tvorby u Jana Špáty na pražské FAMU. Získala jsem tehdy stipendium a pokračovala v magisterském studiu režie na Tisch School of the Arts na NYU, Newyorské univerzitě. V roce 2010 jsem pak dostala pracovní nabídku a zelenou kartu, což mi ze dne na den změnilo život. Ve škole jsem totiž natočila filmové cvičení Steenbeckstory, kratinkou trikovou věc o chlapíkovi, kterého pohltí filmový střihačský stůl. Snímek získal cenu Directors Guild of America a na základě toho mi začaly volat různé produkční společnosti i studia a zvát mě na výběrová řízení.
Jak probíhala?
Režisérka: Různě. Třeba jedna produkční společnost zastupující komerční režiséry mě tehdy pozvala k sobě na pohovor. Sídlili v Tribece a majitel firmy, významný producent, mně říkal, jak se mu líbí moje práce, jak mám skvělé nápady… Celou dobu jsem věřila, že mě chtějí reprezentovat jako režiséra, a proto mě pozvali. Až v závěru z něj vypadlo, že mi vlastně nabízí místo u stolu v suterénu a budu mít za úkol vymýšlet náměty pro jednoho kluka, jemuž chtějí vytvořit režijní portfolio. Režisér-muž by jim snáz vyhrával reklamní tendry, jen mu chyběly ty nápady. Takže jsem slušně poděkovala a přijala nabídku Mary Nittolo, zakladatelky animačního studia The Studio NYC, a začala v její firmě pracovat jako kreativní ředitelka. Školu jsem přerušila a snažila se etablovat a vydělat si peníze. Ta práce mi změnila život ve všech směrech, do té doby jsem přežívala pomocí čtyř různých brigád. Ale nechci si stěžovat, tohle zažili úplně všichni, kdo se do New Yorku přistěhovali a o něco se snažili. Pak mi začalo být líto, že jsem studium na NYU nedokončila, a vrátila jsem se tam. Chybělo mi už jen natočit absolventský film. Tím byl můj krátký snímek Kdo je kdo v mykologii, točila jsem ho v česko-americké koprodukci a získala za něj studentského Oscara.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
