Charles Aznavour byl jako superhrdina se superschopností psát písničky, říkají režiséři filmu Aznavour
Životopisný film Aznavour o slavném francouzském šansoniérovi a herci Charlesi Aznavourovi zahajoval letošní Festival francouzského filmu a nyní vstupuje do českých kin. O komplikované práci na snímku, v němž globální hvězdu ztvárnil herec Tahar Rahim, mluví scenáristé a režiséři Mehdi Idir a Grand Corps Malade.
Váš film je životopisný snímek, ale zároveň i hold Charlesi Aznavourovi. Obdiv, který vůči němu chováte, vyplývá už z názvu filmu, který se ve francouzštině jmenuje Pan Aznavour. Co pro vás znamená Charles Aznavour osobně? Opakovaně jste se s ním setkávali, jaké na něj máte vzpomínky?
Grand Corps Malade: Chtěli jsme najít nějaký jednoduchý název, ovšem slovo „Monsieur“ skutečně odráží velikost jeho osobnosti. Protože Charles Aznavour byl opravdu velikán. Autor, skladatel, interpret s velice dlouhou mezinárodní kariérou. Je možná tou největší postavou francouzského šansonu vůbec. Osobně ho velmi obdivuji, a to nejen jako umělce, ale i jako člověka, jehož jsme dostali příležitost poznat. Měl jsem dokonce tu čest si spolu s ním zazpívat a vůbec, strávili jsme společně hodně času. Jeho energie nám vlévala energii do žil. Byl vtipný, rád si dělal legraci, měl rád slovní hříčky. Všechno ho zajímalo, měl upřímný zájem o mladé umělce, o nové tendence, o nové technologie, o rap, o slam…
Mehdi Idir: …dokonce i o módu! Byl ale také rezervovaný člověk respektující ostatní. Každému vykal s výjimkou těch, které znal opravdu odjakživa. A slovo „Monsieur“ v názvu filmu odkazuje také na francouzskost tohoto umělce, potomka přistěhovalců, který se proslavil po celém světě. To spojení se nabízelo pro název filmu zcela automaticky.
Jaká byla Aznavourova reakce, když jste mu oznámili, že o něm chcete natočit film?
Grand Corps Malade: Vzal ten projekt za svůj a stal se naším osobním konzultantem. Zajímal nás stejný přístup: chtěli jsme ukázat především to, co jeho úspěchu předcházelo, všechny ty roky dřiny, období, které strávil po boku Édith Piaf. Charles si dokonce přál, aby to tím končilo. Ale my jsme chtěli vyprávět i to, jak se všechny ty roky dřiny přehouply do úspěchu, chtěli jsme ukázat to kouzelné desetiletí 60. let, kdy složil své největší hity, aby si je diváci mohli ve filmu také poslechnout.
Jak jste pracovali s množstvím archivních materiálů, o něž se váš film opírá?
Grand Corps Malade: Museli jsme nejdřív všechno přečíst. Začali jsme dvěma Charlesovými životopisy a novinovými články. Poslechli jsme si všech jeho 1200 písní, podívali jsme se na všechny dokumenty a rozhovory s ním. Pak jsme z toho museli vybrat. Co se jeho tvorby týče, chtěli jsme, aby ve filmu zazněly jeho neslavnější šansony, ale i méně známé skladby.
Měli jsme štěstí, protože jsme měli přístup k jeho osobnímu archivu a mohli jsme všechno konzultovat s jeho rodinou a spolupracovníky, kteří nám důvěřovali. Na tom základě jsme si vytvořili časovou posloupnost jeho života se základními událostmi.
Mehdi Idir: První verze scénáře měla přes dvě stě stran, což by vydalo na čtyřhodinový film! Museli jsme to probrat, vykostit, a to scénář i natočený materiál, zaměřit se na to nejlepší z Aznavourova života a dohlédnout na to, aby vyprávění mělo spád.
Film zachycuje mnohem delší časový úsek než vaše předchozích snímky Pacienti nebo Život ve škole. Jak jste pracovali se strukturou dějové linky a podle čeho jste se rozhodovali, co vynecháte?
Mehdi Idir: Když jsme sestavili chronologickou linku Aznavourova života, okamžitě se nám nabídlo rozdělení příběhu do pěti kapitol. Věděli jsme, že máme rozpočet, který nám umožní být velkorysí, např. v otázce dekorací a lokací. Hojnost, která je ve filmu vidět, odráží bohatost Aznavourova života. Oba naše předchozí filmy byly poměrně skromné, zatímco tentokrát jsme mohli plánovat s větším rozmachem.
Grand Corps Malade: Rozdělení do pěti kapitol nám umožnilo pracovat s elipsami tak, aby se divák v příběhu neztratil. Zalíbila se nám myšlenka pojmenovat každou z kapitol podle jedné z Aznavourových skladeb, abychom ukázali, jak moc se v nich odrážel jeho vlastní život. První kapitola se jmenuje Dvě kytary, což je píseň, kterou sice složil už jako dospělý, ale vrací se v ní do dětství. Totéž platí pro La Bohème, která vznikla v 60. letech a v níž vypráví o svém mládí.
Mehdi Idir: Uvědomili jsme si, že všechny jeho nejznámější skladby pocházejí z doby, kdy už zažíval úspěch. Proto jsme také nechtěli ukončit příběh před tím, než se Aznavour proslaví. Raději jsme propojili jednotlivé epizody jeho života s písněmi, které jsou tak osobní, že si z nich každý odnese něco univerzálně platného.
Vytrvalá snaha, odvaha, víra v sebe sama – to jsou témata, která se objevují ve všech vašich filmech. V tomto snímku zdůrazňujete statečnost, s níž Charles Aznavour dokázal překonávat překážky a utrpení…
Grand Corps Malade: Když se začnete zajímat o životní osudy Charlese Aznavoura, nemůžete nevidět jeho cílevědomost – ta se objevuje i u některých postav v Pacientech nebo u postavy pedagogické poradkyně v Životě ve škole. Charles byl syn přistěhovalců, jeho rodiče byli lidé bez státní příslušnosti, žil v chudobě, byl malé postavy a měl nevýrazný, zastřený hlas – a přes všechny tyto handicapy se mu podařilo stát se součástí historie francouzského šansonu. Dokázal se dostat do dveří, které před ním zavírali, nebral si k srdci ani nepříjemnou kritiku, ani rasistické urážky, kterými ho častovali i v tisku – některé ty výrazy byly skutečně velice hrubé. Dělali si legraci dokonce i z jeho obočí!
Mehdi Idir: Charles Aznavour je jako umělec i jako člověk příkladem vytrvalosti. My si o sobě myslíme, že jsme dříči, ale když se začnete zajímat o jeho osobu, máte chuť pracovat mnohem víc a lépe. Ale zároveň se tím vším prolíná otázka jeho rodiny, kterou kvůli svému umění tak často zanedbával. Náš film se také ptá na to, co je v životě nejdůležitější.
V prvních záběrech filmu zachycujete radost ze života, která byla v rodině Aznavourových všudypřítomná, a propojujete scény z rodinné oslavy s archivními záběry arménského exilu. Tato kombinace vytváří velmi působivý kontrast…
Grand Corps Malade: Radost jako převládající emoce v jejich rodině je skutečně doložená, zmiňují ji všechny Aznavourovy biografie. Považovali jsme za důležité ukázat scénu, kde se tančí, paralelně s dramatickými archivními záběry exodu. Svědčí o životní síle této rodiny a o osobnosti Charlesových rodičů, která jim umožnila překonávat všechny možné překážky. Jeho otec byl výrazná postava, veselý, žoviální člověk, který si neustále prozpěvoval. Charles byl prodchnutý tímhle prostředím, v němž radost ze života vítězila nad bídou.
Mehdi Idir: Už ve fázi psaní scénáře bylo jasné, že chceme použít záběry z genocidy Arménů, ale byli jsme přesvědčeni, že žádné nenajdeme. Dokumentátoři, kteří to dostali na starost, nám ovšem přinesli dosud nezveřejněné záběry, které objevili na různých místech ve světě. Při střihu jsme použili záběry ze soukromého Charlesova archivu, které nám poskytla jeho rodina. On sám celý život filmoval – první kameru mu v roce 1948 věnovala Édith Piaf – a my tak získali hodiny materiálu, který sám natočil. Z těchto záběrů vznikl také dokumentární film Aznavour a jeho svět, který vypráví o jeho vášni zachycovat vše na kameru.
Ve filmu se objevují i další kontrasty, například ten mezi velkým množstvím lidí, kteří zpěváka neustále obklopovali, a jeho stále větší uzavřeností, která vypovídá o tom, že se cítil čím dál víc sám.
Mehdi Idir: Od chvíle, kdy Charles začíná psát své texty, nastává zvrat. Jako by byl superhrdina, který si najednou uvědomí své superschopnosti. Od toho okamžiku se noří do vlastního světa a zapomíná na své okolí. Přiznávám, že se v tom hodně nacházím.
Grand Corps Malade: To samotářství také souvisí s jeho celoživotním hledáním, které jsme se snažili pochopit. I představitel Aznavoura Tahar Rahim se pokoušel zachytit tuto temnější stránku Charlesovy povahy. Hodně se nás na to vyptával. V tom hledání nemohl Charlese nikdo doprovázet. Ani jeho umělecký partner Pierre Roche, ani Édith Piaf, dokonce ani jeho rodina.
Mehdi Idir: Svědčí to také o tom, že v lidské existenci není nic daného jednou provždy. Můžeme být s někým a potom sami, nebo obráceně. Charlesův život je tvořen kontrasty. Jediný člověk, který mu zůstával stále po boku, byla jeho sestra. Byli si extrémně blízcí. Jako malé je lidé považovali za dvojčata. Jeho vztah se sestrou se prolíná celým filmem, je na jeho začátku a také ho uzavírá.
Věnujete se hodně také osobě Pierra Roche, kterého dnes už málokdo zná…
Mehdi Idir: My ho zbožňujeme. Sehrál v Charlesově rozvoji zásadní roli. Bastien Bouillon ho zahrál skvostně. Hlasem, gestikulací, držením těla – je to Pierre Roche, jakého jsme si vysnili.
Grand Corps Malade: A zároveň nám jeho postava umožnila vložit do dramatické struktury vyprávění komické prvky, což je charakteristické pro všechny naše filmy. Například jeho láska k ženám vyvolává úsměv.
V jednom krásném záběru ukazujete Charlese Aznavoura, jak sleduje zpívajícího transvestitu: tak vznikla píseň Comme ils disent…
Grand Corps Malade: Charles Aznavour vnímal lidi kolem sebe, byl schopný zachytit detaily, kterým pak dodal univerzální rozměr. Síla písničky Comme ils disent spočívá v tom, že prostřednictvím příběhu jednoho muže mluví o homosexualitě jako takové. Charles byl jedním z prvních, kdo na toto téma složil píseň. Později se o ní začalo debatovat. V řadě svých písních mluví o lásce, ale pokaždé si najde jiný úhel, vypíchne jiný detail a je to často velmi působivé.
Ve filmu se příliš nezmiňujete o jeho herecké práci s výjimkou snímku Střílejte na pianistu…
Mehdi Idir: To byla naše volba. Charles Aznavour natočil asi padesát filmů. Vzhledem k tomu, jak hutné bylo všechno to, co jsme chtěli natočit, bylo třeba si vybrat a syntetizovat. A Střílejte na pianistu je jeho nejznámější film. Ta scéna je vlastně takovým připomenutím, evokací, Truffaut v ní symbolicky ztělesňuje celou kinematografii.
Bylo hned od začátku jasné, že Aznavoura bude ve vašem snímku hrát Tahar Rahim?
Mehdi Idir: Začali jsme s castingem velice brzy, bylo třeba obsadit hodně rolí a museli jsme najít herce a herečky, kteří se podobají skutečným postavám. Náš castingový režisér David Bertrand před námi zmínil Tahara Rahima, k němuž máme mimochodem velmi blízko. Taharova první reakce byla, že jsme se zbláznili, ale poté, co strávil několik dní sledováním všech dokumentárních snímků a rozhovorů s Aznavourem, nám zavolal a řekl, že si myslí, že se mu podařilo najít vhodný hlas a že do toho půjde.
Pak bylo ještě nutné řešit otázku věku. Udělali jsme několik zkoušek s „omlazeným“ Taharem a první záběry fungovaly. Hned potom začal brát hodiny zpěvu, tance a klavíru, aby se Aznavourovi co nejvíc přiblížil. Dávali jsme mu přečíst každou novou verzi scénáře a probírali jsme s ním jednotlivé scény. Takhle jsme společně pracovali poprvé. Tahar nám navrhoval, jak by se různé scény daly zahrát, takže přímo ovlivňoval jejich pojetí. Postupovali jsme společně, ruku v ruce.
Grand Corps Malade: Tahar má jednak talent a jednak schopnost proměňovat se jako chameleon, což bylo tentokrát opravdu potřeba. Dokázal to například už v seriálu Le Serpent. Věděli jsme, že se na plátně dokáže změnit k nepoznání, že umí změnit způsob, jakým mluví, i gestikulaci. Jen málo herců dokáže takhle splynout s postavou. A navíc je neuvěřitelně pracovitý: mluvil jako Aznavour už několik měsíců před začátkem natáčení, non-stop, dokonce i se svou rodinou a svými přáteli! Dokázal té postavě vdechnout lidskost, Charles je v jeho podání podmanivý, i když opouští svou rodinu. Tahar ho dokázal zpodobnit se všemi jeho nedostatky a křehkostí.
Jak probíhal výběr dalších herců?
Mehdi Idir: Vedle Tahara Rahima a Bastiena Bouillona, o němž jsme už říkali, že byl pro roli Pierra Rocheho ideální, jsme chtěli obsadit profesionální herce, které ale publikum moc nezná. Casting trval dlouho, rolí bylo hodně.
Grand Corps Malade: Marie-Julie Baup v roli Édith Piaf nás naprosto ohromila. Viděli jsme ji hrát v divadelní hře Oublie-moi. Zhostit se této role po Marion Cotillard byla velká výzva a ona dokázala ztvárnit Piaf po svém, aniž by se uchýlila ke karikatuře. Dokázala do filmu také vnést humor, pro zpěvačku tak charakteristický. Charles nám vyprávěl, že neustále dělala vtipy. Marie-Julie se podařilo postihnout všechny kontrasty Édith Piaf, která dokázala jedním slovem ublížit i pohladit. Obsazení Camille Moutawakil, která hraje Aïdu, Charlesovu sestru, bylo dílem šťastné náhody. Dodala své postavě jiskru a dokázala zahrát odvážnou ženu, která se ničeho nebála a měla ke svému bratrovi velmi blízko.
Mehdi Idir: Ke ztvárnění ostatních členů rodiny jsme potřebovali herce arménského původu. Tato komunita musela být ve filmu zastoupena, už jenom proto, že Charlese hraje herec alžírského původu!
Jak jste pracovali s herci?
Grand Corps Malade: Oba máme práci s herci rádi. Vždycky se s každým z nich před natáčením sejdeme, dokonce i s těmi, kteří mají ve filmu třeba jen jednu větu. A jsme také rádi, když se všichni mohou ještě před natáčením setkat se svými filmovými protějšky. Je to příjemnější a ušetří to čas na place.
Jak jste řešili dekorace a kostýmy?
Mehdi Idir: Měli jsme tým jako z Champions League! U filmů, které jsou zasazené do určitého časového období, jako je tento, je nutné udělat si předem pořádné rešerše a neponechat nic náhodě. Jak tehdy vypadaly opony v sálech? Jak je zatahovali? Museli jsme se informovat u odborníků, hledat v literatuře. A to samé platí pro jazyk – kdy se například začalo říkat „oukej“? Museli jsme si klást všechny tyhle otázky a také jsme dali všechny naše dialogy k posouzení historikovi. Také kostýmy vyžadovaly pořádnou přípravu. Musely se vyvíjet spolu s vývojem postav. Na začátku nosí Charles šaty z druhé ruky, v kterých se ztrácí. Každý doplněk o něčem vypovídá. Každý náš spolupracovník pracoval na tom, aby všechno přesně sedělo. Bylo pro nás velmi poučné pracovat s tak zkušenými profesionály.
Grand Corps Malade: Natáčeli jsme zároveň ve studiu i v reálných lokacích. Stéphane Rozenbaum a jeho tým postavili dekorace, jejichž stěny se daly odnímat podle toho, jak jsme potřebovali pohybovat kamerou. Pro nás to byl opravdový luxus.
Z některých záběrů je cítit, jak se za kamerou bavíte: dovolujete si nepřerušované záběry, překvapivé otočky, troufalé střihy. Čím jste se při natáčení řídili?
Grand Corps Malade: Ve filmu se často objevují záběry z Aznavourových představení a my jsme je chtěli natočit pokaždé jinak, originálně. Styl měl odpovídat různým etapám v Aznavourově kariéře. Mehdi mě často natáčel na pódiu. Víme, co to obnáší stát před publikem, mít trému. Našimi záběry jsme chtěli navodit tu atmosféru, aby měl divák pocit, že je ve zpěvákově kůži.
Mehdi Idir: Už při psaní scénáře jsme přemýšleli o různých způsobech práce s kamerou. Máme za sebou hodně klipů, takže jsme v tom měli určitou praxi a tentokrát jsme navíc měli i prostředky k tomu, abychom to udělali působivě a zároveň ne lacině. S tím, jak se Aznavourova kariéra rozbíhá, jsme měnili vzdálenost, z níž jsme ho snímali. Například tu zlomovou scénu, kdy zpívá písničku J’me voyais déjà, jsme chtěli natočit jako nepřerušovaný záběr. Měl vyjadřovat nejprve nejistotu jeho začátků a postupně jeho úspěch, to všechno bez střihu. Tady nám pomohly naše klipy a záznamy. Použili jsme zavěšenou kameru, která se normálně používá pro filmování fotbalových zápasů a koncertů, která nám umožnila pořídit potřebné záběry.
Grand Corps Malade: Hlavně jsme chtěli zůstat co nejblíž hercům. Forma neměla převážit nad obsahem. Chtěli jsme natočit vizuálně hezký film, příjemný pro oko, s poutavými záběry.
Jak jste pracovali se světlem a barevností?
Grand Corps Malade: Bylo třeba odlišit jednotlivé kapitoly, aby z nich byl patrný pokrok v Charlesově kariéře. Na začátku dominují odstíny hnědé. Ukazujeme špinavou Paříž, protože ve 30. letech tam nestála jediná čistá zeď. Během války zůstávají barvy temné, pak přichází zelená a nakonec i červená. Barevnost se proměňuje podle jednotlivých kapitol Aznavourova života, který se vyvíjel od chudých začátků až k bohatství.
Mehdi Idir: Chtěli jsme také určitou zrnitost obrazu. Sešli jsme se s celou řadou kameramanů a nakonec jsme se rozhodli pro Brechta Goyvaertse. Ten pracoval na seriálu Paris Police 1900 a nám se jeho obraz moc líbil.
Aznavour, který reprezentoval Francii po celém světě, nikdy nepřestal mluvit o tom, že byl původně imigrantem. Když ve filmu zmiňujete jeho obranu homosexuálů a dalších opomíjených lidí, není to od vás vlastně politické gesto?
Grand Corps Malade: To je právě na Charlesovi fascinující: nikdy se oficiálně nepřidal k žádné politické straně a přitom je jeho dílo angažované. Svědčí o tom například jeho skladby Ils sont tombés nebo Comme ils disent. Začínáme náš film záběry z arménské genocidy a končíme projevem moderátorky Claire Chazal, která zdůrazňuje, že jedním ze symbolů francouzské kultury se stal syn chudých přistěhovalců bez státní příslušnosti; samozřejmě, že to je z naší strany politické gesto. Text, který Claire na konci našeho filmu čte, není komentář převzatý z televize. Napsali jsme ho my a požádali jsme známou moderátorku, jejíž hlas poslouchá už několikátá generace Francouzů, aby ji ve filmu přečetla.
