Policista Jakub Pohl: Vánoce v ulicích přinášejí někdy klid, jindy drama i dojemné příběhy
Jakub Pohl je policistou už 15 let. Vystřídal hlídkovou službu na různých pražských odděleních a nyní působí jako zástupce vedoucího oddělení na Zličíně. V rozhovoru pro Reflex přibližuje, jaké jsou Vánoce v uniformě, co znamená být prvním kontaktem u krizových situací a jaké příběhy zůstávají v paměti, když se město zahalí do sváteční atmosféry.
Co dělá policista hlídkové služby?
Je to zajišťování prvosledových hlídek, takže reagování na linky tísňového volání na linku 158. Operačním důstojníkem je vyslána nejbližší hlídka na nahlášené místo a situaci řeší. Dohlíží na dodržování veřejného pořádku, na silniční provoz celkově, kontroluje osoby závadových podniků a podobně. V té oblasti Prahy 2 jsou nejexponovanějšími lokalitami, které pod nás spadaly, Hlavní nádraží, Náměstí Míru, I. P. Pavlova a Karlovo náměstí, kde se nacházeli dealeři drog a závadové osoby, prostitutky, bezdomovci, časté porušování vyhlášek města, opilství a podobně.
A jak sloužíte ve svátečním režimu?
My máme pravidelný směnný provoz a vlastně už rok dopředu víme, kdy budeme mít službu. I když si to po dohodě můžeme mezi sebou samozřejmě vyměnit. Sloužíme dvanáctky, dvě denní, dvě noční a potom máme čtyři dny volna. Ve službě se nás střídá patnáct. Když jsem byl mladší, kratší dobu sloužící, tak měli služebně starší kolegové vždy samozřejmě přednost, ti, co už mají rodinu, aby si nemuseli brát přímo Štědrý den a podobně.
V čem jsou ty svátky jiné oproti běžné službě? A co v tyto dny řešíte?
Jako členové integrovaného záchranného systému spolupracujeme s kolegy v různých situacích. Když hoří někde v bytě, tak tam jedeme i my, protože jsme často nejblíž. Jsme proškoleni od hasičů v tom, co dělat a co naopak nedělat. Jiné jsou v tom, že je určitě klidnější doprava, v Praze není takový provoz, na vánoční svátky není tolik lidí v ulicích. Ale zase tím, jak jsou lidi pryč, různě na chalupách a podobně, tak řešíme často vloupání do bytu, třeba i když šli lidé jen na večerní mši, potom různé kosti v krku, opilství, intoxikace alkoholem, třeba když se sešla partička dětí a vzaly si s sebou lahev do parku do Riegerových sadů a podobně. A Silvestr, ten je samozřejmě rušnější. Chodíme vypomáhat Praze 1 na Václavské náměstí a to je alkohol, drogy, problémy v barech. Samozřejmě do toho někdy přijdou i jiné, tragičtější věci, ale v té sváteční službě to člověk vnímá ještě jinak. Třeba jsme vyjížděli k požáru bytu v Praze na Vinohradech, kde jeden člověk uhořel a bylo tam zraněné dítě. A člověk si řekne proč? Vždyť jsou Vánoce. Ta rodina má po svátcích. Přejeme si vždycky klidnou službu, ať jsou všichni lidé v pořádku.
A na samotné služebně – máte s kolegy nějaký vánoční rituál?
Soutěžíme o nejlepší bramborový salát, kdo udělá lepší cukroví a tak. A smažili jsme si řízky! A na Silvestra, to jsme o půlnoci v terénu, tak to si u auta přiťukneme rychlými špunty, nealkoholickým šampaňským. Vždycky nad Hlavním nádražím, pokud to jde, tak celá parta, kdo je v terénu a zrovna může. Jinak jsme si s kolegy na ubytovně tady v Praze udělali Silvestra vždycky večer předtím. Klasicky zákusky, obložené mísy a tak.
A co rodina? Jak nese to, že jsou to s vámi vždy tak trochu jiné Vánoce?
Já děti nemám a na Vánoce jezdím k rodičům a prarodičům. Když to vyšlo, tak jsem se třeba na čtyřiadvacátého domluvil s kolegou, který měl ten den noční, že mě třeba přišel vystřídat trochu dřív a dojel jsem domů na Moravu ještě ten den a měli jsme s rodinou večeři třeba v osm, v devět. Nebo jsem prostě jezdil až 25., 26. a udělali jsme si Vánoce později.
Volají vám často lidé s věcmi, které vám ani nepřísluší řešit? Takových případů je strašně moc. Ale to dopředu nevíte, my prostě vyjedeme. Jsou to třeba hádky se sousedem, sousedské spory obecně. Často se mluví o tom, že veřejnost zhrubla, že jsou lidé stále agresivnější. Vidíte to i v terénu? Ano, lidé jsou agresivnější a vulgárnější, policista na ulici s tím musí počítat a musí si s tím umět poradit. A stoupá neochota lidí respektovat nějaká opatření. Je třeba uzavírka kvůli maratonu v Praze, ale ten člověk prostě jede. Něco se někde stane, my na místo dáme pásku, lidé ji zvednou a jdou. V té komunikaci hraje roli i to, jestli jde smíšená hlídka muž a žena. Někteří lidé jsou v té komunikaci před ženou policistkou mírnější.
Máte nějakou službu, na kterou nikdy nezapomenete?
Vždycky mě zasáhnou situace, kde řešíme násilí na dětech a úmrtí. Třeba se stalo, že jsme jeli k případu, kdy opilá matka zalehla dvouměsíční dítě a ráno ho našla mrtvé. To jsou ty nejhorší okamžiky a pocity. Nebo když vidíme týrané děti, které žijí v bytě ve strašných, zdraví ohrožujících podmínkách, to byl také jeden případ. A samozřejmě nelze zapomenout na loňskou střelbu na Filozofické fakultě. Já jsem tam sice nebyl, ale v ten den jsem měl službu a celý zákrok jsem poslouchal v přímém přenosu přes vysílačku. Celé to bylo pro mě umocněné tím, že na daném místě zasahovala prvosledová hlídka, které jsem dřív dělal velitele.
V případě náhlých dramatických událostí, jako jsou třeba dopravní nehody, jste tam i IZS pro lidi první kontakt a z vlastní zkušenosti z nehody vím, jak je důležitý a uklidňující. Jak to dokážete? Musí mít v sobě člověk vrozenou empatii, nebo se to dá naučit?
Tyto věci samozřejmě trénujeme už na škole a také se to získává praxí.
Učíme se transakční analýzy, jak s kým hovořit, s jakým tónem, jak proti němu ustupovat a časem si osvojíte, jak to praktikovat. Mnohdy sdělujeme třeba úmrtí v rodině pozůstalým, jde o děti, rodiče, je těžké říct matce, zemřela vám dcera. Musíte se zkusit vcítit do její situace a vhodným způsobem to popsat.
A co člověk v momentu nějakého takového traumatu nejvíc potřebuje?
To ve většině případů samozřejmě nikdy nevíte. Nevíte, jak ten člověk zareaguje na takovou zprávu, jak to přijme. Jestli bude mít tendenci nadávat, nebo se vyptávat. My se jim kromě toho sdělení informací snažíme nabídnout útěchu, být jim nablízku, sehnat první psychologickou pomoc. Moc se nám nestává, že by nás v takové situaci někdo napadal a podobně, ti lidé jsou spíš zaskočeni, ve většině případů nemají moc slov, přemítají, co jsme jim to vlastně sdělili, v ten moment se jim otočí život o 180 stupňů.
A naopak nějaká veselá věc? Situace, na kterou vzpomínáte s pobavením?
To bylo třeba z doby, kdy jsme s hlídkou měli službu na Štědrý den a najednou nás na ulici zastavila paní v zástěře a natáčkách na hlavě s tím, že se chystá na štědrovečerní večeři a že nemůže najít manžela. Říkala, že šel na karty a asi se mu nechce domů, tak abychom jí ho přivedli. To samozřejmě neděláme, ale bylo to spíš v nadsázce a my jsme zrovna měli čas, tak jsme došli do té hospody a pánovi jsme řekli, že na něj čeká manželka se štědrovečerní večeří. Zareagoval tak, že teď mu jde karta a nemůže jít domů. A nakonec šel domů a ta paní nám ještě večer donesla na oddělení štědrovečerního kapra. Bylo to milé. Ale jsou to takové až dojemné věci, jako když jsme na Štědrý den pomáhali starému manželskému páru, kdy osmdesátiletý pán spadl z postele, paní ho nemohla zvednout a my jsme jeli pomoct. Pro nemohoucí lidi je to těžké. Pak jsme dostali cukroví, byli vděční za pomoc a my jsme byli rádi, že jsme jim mohli pomoct.
