Jaroslava Valová: Česká kapitalistka číslo jedna
„Kapitalistka. To bylo tak hrozný slovo,“ oklepala se Jaroslava Valová při vzpomínce na porevoluční dobu, kdy začínala podnikat a kapitalista byl ten, kdo vykořisťuje. Dnes je majitelka a zakladatelka firmy Siko Koupelny, podle časopisu Euro druhá nejbohatší Češka, přesně tou kapitalistkou, jakých bychom všichni chtěli víc. Firmu vybudovala z ničeho a prošla si při tom tak těžkými okamžiky, že by to nezvládla většina chlapů.
Nakonec ale Jaroslava Valová uspěla. Černý nápis Siko na žlutém pozadí zná každý. Patriotka z jihočeských Čimelic, kde má firma s obratem přes 2,5 miliardy korun ročně od začátku sídlo, posbírala řadu podnikatelských ocenění a časopis Euro ji letos zařadil na druhé místo v žebříčku nejbohatších Češek.
Kde se vzalo vaše podnikatelské nadání? Zdědila jste je v rodině?
Podnikatelem nikdo nebyl. Ale před válkou dělal můj tatínek vedoucího zahradníka tady u Schwarzenberga a vždycky se snažil odvádět dokonalou práci. Všechno dokonalé chtěl i od nás, tří dcer. Vybudil v nás potřebu být lepší a lepší, pokud možno první hned ve škole. Pak se to s námi neslo do života. Sestra byla šestinásobná mistryně světa na divoké vodě (Ludmila Polesná – pozn. aut.), druhá sestra, které je dnes 81 let, má stále aktivní cestovní kancelář.
Vy jste byla podnikatelsky aktivní i před revolucí.
Ano, s manželem i dětmi. Pořád jsme dělali něco navíc. Chtěli jsme si koupit ještě něco jiného, ale z našich platů to nebylo možné. Tak jsme si přivydělávali. Prodávali jsme výpěstky ze zahrady, rychlili narcisy, chovali ovce a prodávali vlnu.
Jak se „podnikalo“ před Listopadem?
Ono to oficiálně podnikání nebylo. Byli jsme ve spolku zahrádkářů, ti pak prodávali své výpěstky. Když jste choval ovce, na jatkách vykoupili maso a vlnu. Tohle mohl dělat každý a každý mohl být připravený stejně, jako jsme byli připravení my. Díky těmto aktivitám jsme si našetřili peníze a měli je do začátku.
Čekali jste převrat?
Ne, šetřili jsme na lepší auto, lepší nábytek. Jenže přišla revoluce a my veškeré úspory vložili do podnikání. Veškeré úspory, a navrch jste zastavili i dům. Přitom už jste měli děti.
Bylo to těžké rozhodování?
I dětem jsme vzali úspory. Šetřily si každou stokorunu od babičky za vysvědčení, dvacetikorunu za brigádu sbírání cibule. To si šetřily na vkladní knížce. Nezůstalo nám tedy vůbec nic.
Mohly to děti ovlivnit?
To už byly na prahu dospělosti a v podstatě nás podporovaly. Byly tak vedené odmalinka, všechnu práci dělaly s námi. Braly to tak, že jsme si díky tomu mohli dovolit koupit něco dřív, než měli jejich kamarádi, třeba počítač Atari.
Rozhodnutí zariskovat, opustit zaměstnání a jít podnikat ale neudělá každý, i když by třeba rád. Nebylo to pro vás těžké?
Neměli jsme tehdy zrovna extrovní zaměstnání. Manžel pak od známého přišel s tím, že bychom mohli prodávat obkládačky, že je to fajn jednoduchý byznys. Já nevěřila, že je možné prodávat z garáže, říkala jsem, že jestli se do toho pustíme, musíme být u hlavní silnice, kudy už tenkrát projíždělo hodně aut. To nás postavilo na nohy. Neměli jsme od začátku velký výběr, ale starali jsme se o lidi, snažili se jim všechno sehnat. A díky tomu, že jsme byli u silnice, lidé se tu zastavovali a my získávali zákazníky.
Jak Siko ovlivnilo Čimelice?
Hodně. Jdete ulicí a v každém třetím baráku je alespoň jeden člověk nebo dva zaměstnaný u nás. Studenti tu mají prázdninové brigády, jezdí sem i z Písku.
Dáváte práci velké části Čimelic. Jaké to bylo po revoluci, když jste začala zaměstnávat známé?
Těžké, strašné. Vůbec jsem si nedovedla představit, že vezmu do práce prvního člověka a budu kapitalista. To bylo tak hrozný slovo. Za těch 40 let se nám dostalo pod kůži, že jde o vykořisťování. Navíc jsme se rozhodovali o lidech, které jsme léta znali. Vůbec se mi do toho nechtělo, ještě jsem jim říkala: Vždyť jsme vlastně kamarádi, já ani nevím, jestli ti budu umět říct, že jsem třeba nespokojená s tvou prací. Bylo to hrozně těžký.
