Miloš Jakeš: Listopad zinscenovala StB, disidenti na tom zásluhu nemají
Bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš (92) své zásady nemění. Sedmdesát let zůstal věrný své ženě i straně. Nejvyšší představitel bývalého režimu nikdy nezapochyboval, nezakolísal. A tak už to zůstane. Ideály socialismu jsou mu nade vše. V listopadu 1989 prý pochybil. „Měl jsem svolat Radu obrany státu,“ říká dnes.
Vzpomenete si, co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989?
Byl jsem na Orlíku. Večer mi telefonoval náčelník Státní bezpečnosti, generál Lorenc: „Soudruhu Jakeši, sděluji, že shromáždění už skončilo, průběh byl dobrý, lidé se rozcházejí. Odjíždím do Bratislavy.“ Věřil jsem mu. Byla to povolená demonstrace a byl vydán jasný pokyn, že pořádkové síly nesmějí být použity. O zásahu na Národní třídě Lorenc neřekl nic ani třetí den na předsednictvu.
Kdy jste viděl filmové záběry z Národní třídy?
Ještě o víkendu. Stručně a krátce: padesáté výročí 17. listopadu 1939 zneužilo několik vysoce postavených členů strany, aby spolu se Státní bezpečností a za rad KGB svrhli vedení strany. Jmenovitě to byli generál Alojz Lorenc a Rudolf Hegenbart (vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ; pozn. red). Jenže se jim to vymklo. Chamtivost po moci otevřela cestu ke státnímu převratu. Nebyli jsme jednotní.
Koho napadlo povolat do Prahy Lidové milice?
Obrátil se na mě člen politbyra Kempný a náčelník hlavního štábu Lidových milicí Novák. „Soudruhu Jakeši, je třeba to nějak zastavit. Měli bychom pozvat milicionáře z republiky.“ Já byl velitel Lidových milicí. Odpověděl jsem, že budu o jejich názoru informovat předsednictvo. To jsem učinil a předsednictvo návrh s určitou mírou nechuti schválilo. Milicionářů mělo přijet asi deset tisíc. Cílem bylo, aby se prošli několikrát Prahou a ukázali, že je tu reálná síla, která chce bránit společenský řád, která si stoupne kolem různých center, z nichž vychází nepřátelská propaganda, aby se u odpůrců vytvořilo určité ovzduší strachu. Z jednotlivých krajů vyjely autobusy s milicionáři. Pozdě večer mi volá šéf milicí Novák: „Praha je odmítá přijmout.“ Říkám mu: „Zastav další příjezd, kdo nevyjel, ať nevyjíždí. Vyčkej, ráno budeme chytřejší.“ O co šlo? Šlo o to, že tady byli kohouti, kteří chtěli být generálním tajemníkem. Štěpán, Adamec a Štrougal, jenž neunesl, že se jím v roce 1987 nestal místo mě. Všichni sledovali jedno – a řeknu to vulgárně: „Nesmíme si umazat ruky.“ Takže i Mirek Štěpán měl obavu, aby nedošlo k něčemu, co by mu zabránilo být generálním tajemníkem. Proto Praha milicionáře odmítla přijmout. ¨
A co armáda?
Dvaadvacátého listopadu za mnou přišel ministr obrany Václavík. Žádal výjimečný stav. Říkal: „Chceme splnit svoji povinnost bránit socialistický režim.“ O této otázce jsem nemohl rozhodovat sám, to příslušelo předsednictvu nebo Radě obrany státu. Měl jsem ji svolat. Rada obrany státu, to zní jinak než Ústřední výbor KSČ. Byla chyba, že jsem to neudělal. Ústřední výbor, který byl svolán proti mé vůli, pak 24. listopadu svrhl předsednictvo strany. Tam už si každý valil svou kuličku. Štrougal ale potřebné hlasy nedostal, vystoupil proti němu Husák. Generálním tajemníkem byl zvolen Karel Urbánek.
Na začátku prosince vás vyloučili z KSČ…
Odvolal jsem se proti tomu. Krátce poté, zrovna jsem vyklízel kancelář, za mnou přišel ministr vnitra Kincl. Potichu pronesl: „Oni mě zabijou.“ – „A kdo, prosím tě?“ zeptal jsem se. „Moji generálové.“ Listopad zinscenovala StB. Žádní disidenti – Havlové, Vondrové – na tom nemají zásluhu, ti jen převzali moc, provedli takový Antiúnor. Poslali studenty do fabrik, na 27. listopad vyhlásili generální stávku. A stejně se museli opírat o komunisty. Bez Čalfy by nebyli s to nadiktovat ani jedno vládní usnesení. Čalfa se dal do jejich služeb. Komunističtí poslanci, kteří Havla zvolili prezidentem, byli dokonale vystrašení. Tento strach obstaral Čalfa. Na možné odpůrce byly při hlasování namířeny televizní kamery. Komunistický parlament zvolil Havla jednohlasně. Vždyť je to absurdní.
