Komiksový kreslíř Alex Maleev: Spoďáry přes punčocháče? Superhrdinové mi přišli pitomí

Kdy jste viděl prvního superhrdinu, vzpomenete si?

Bylo to zaručeně po pádu komunismu, neměli jsme žádné informace, však tady to muselo být stejné. Za železnou oponu komiks nepatřil, protože se jednalo o nástroj západní propagandy. Natož pak superhrdinové. Ti se k nám dostali až s prvními filmy. Prvně jsem musel vidět Supermana a pak Batmana od režiséra Tima Burtona.

To jsme na tom podobně. Pro mě to tehdy bylo jako srážka s meteoritem – jak superhdinové působili na vás?

Přišli mi úplně pitomí. A to se vlastně nezměnilo. Spoďáry přes punčocháče, podivné pohádky o superschopnostech... Nějak jsem tomu tehdy – a vlastně ani dnes – nemohl přijít na chuť. Navíc v těchto komiksech všechno pořád vybuchuje jako popcorn... Mám raději civilnější záležitosti. A takové jsou vlastně i superhrdinské komiksy, na kterých pracuji.

Ale komiksy jste tehdy, na začátku devadesátých let, už kreslil?

To ano. S kamarády jsme založili časopis Riks, jde o přesmyčku slova Risk. Nevěděli jsme tehdy, jestli máme nějakou šanci uspět, jestli nás třeba taky ještě nezakážou. Zpráva o novém projektu se šířila ústně mezi přáteli. Sice byla honička naplnit číslo, ale nakonec se to vždy podařilo. A komiksu se dodnes věnují i další z tehdejší redakce, nejen já. Dodnes jsme v kontaktu – to je paradox dneška. Tehdy jsme neměli informace žádné, dnes jich máme možná až moc.

A co vás bavilo kreslit, o čem byly vaše komiksy?

Vlastně bych tuhle starou záležitost nejraději ani neotevíral. Se svou prací jsem málokdy spokojený a na tohle vzpomínám docela nerad. Ty komiksy se dají vygooglovat, ale prosím vás, nedělejte to. Vážně to nedělejte.

Přemýšlel jste už tehdy, že by vás komiks mohl jednou živit?

To ani omylem. Žil jsem v Bulharsku, kde byl problém uživit se vůbec. Natož jako výtvarník, nota bene jako kreslíř komiksů, které u nás v podstatě neexistovaly. Chtěl jsem být grafik, to byl můj sen. A ovlivnila mě zejména česká škola, zbožňuji práci Jiřího Anderleho. To byl a je můj velký vzor.

Ale pak jste odešel do Ameriky a stal jste se komiksovým kreslířem. Jak k tomu došlo?

Naprostou náhodou. Do USA jsem se nestěhoval proto, abych kreslil komiksy, ale abych se dostal z Bulharska. Víte, jak to u nás v devadesátých letech vypadalo. Chtěl jsem pryč za každou cenu a jen shodou okolností a s velkým štěstím jsem se dostal k téhle práci.

Jako první velký komiks jste kreslil pokračování Vrány Jamese O'Barra Mrtvá doba, která u nás právě vychází (pozn.: vydává ji ComicsCentrum). Kresba je na komiksy dost nezvyklá. Jakou jste použil techniku?

Všechny, které si umíte představit. Studoval jsem výtvarnou školu a na Vránu jsem použil všechno, co jsem se o černobílé kresbě naučil. Když se na Vránu podívám dnes, jasně vidím rozdíl mezi prvním a druhým dílem. U prvního jsem neměl stanovený žádný pevný termín, a tak jsem si hrál. U dvojky už tolik času nebylo. Některé ty obrázky by ještě péči potřebovaly...

Vrána ale není superhrdinský komiks. K tomu jste se dostal až v sérii Batman No Man's Land. Tím jste také vplynul do výtvarné mašinerie velkého nakladatelství. U nás je každý výtvarník zvyklý dělat si všechno na svém písečku, od skečí přes kolorování po inkoust. Jak jste si zvykal na rozdělení práce mezi několik lidí?

Byl to asi největší šok, jaký jsem kdy zažil. Jako když jste zvyklí kuchtit si všechno v jednom kotlíku, a najednou se ocitnete ve velkovývařovně... Každý má na starosti svůj přesně daný úkon a vy vlastně nemáte možnost ovlivnit výslednou podobu. Nakreslíte obrázek, někdo ho vybarví – a tehdy se ještě nic nedělalo digitálně! Všecho je unifikované a prefabrikované, vážně mi to nevyhovovalo. Dnes mám naštěstí absolutní kontrolu nad vším, co nakreslím.

Takže s dalšími svými komiksy už jste spokojený?

Až s Hellboyem, na kterém pracuji teď. Poprvé je to přesně tak, jak chci já, nemusím se za nic stydět.

Ale Hellboy je dost specifický... Jedná se o autorskou postavu Mika Mignoly. Nemáte trochu potíž napasovat se do jeho reálií?

Kupodivu ne, jsem obrovským fanouškem Hellboye od jeho počátků. Využívá mytologii, která často čerpá i ze slovanských kořenů, je mi mnohem bližší než superhrdinové. Sám jsem dokonce napsal jednu povídku... A teď spolupracuju přímo s Mikem, dává mi velkou svobodu. A poradil mi mimochodem, abych tu složitou Hellboyovu ruku ukrýval ve stínech a nemusel ji tak pokaždé celou kreslit!

Poslední otázka musí směřovat ke spolupráci s Brianem M. Bendisem, s nímž jste pracoval na Daredevilovi, který vyšel i u nás (pozn.: vydává ho BB/art). Rozumíte si?

To je myslím vidět ze samotného komiksu. S Brianem jsme kamarádi a teď spolu děláme na komiksu Scarlet, který patří do světa Marvelu, ale je to jen a jen náš projekt, kde si můžeme dělat, co chceme. Máme ho trochu jako koníček, vzniká tedy pekelně pomalu – ještě si počkáte.

Pozn. red.: Alex Maleev také podlehl kouzlu Prahy. Později veřejně prohlásil, že pokud by měl někdo k dispozici dvousetmetrový byt v centru Prahy, rád ho na rok vymění za ten svůj v centru New Yorku. Případnému zájemci (a milovníkovi komiksů) autor rozhovoru rád zprostředkuje kontakt.