Češi se nakonec vzbouří proti oligarchizaci naší demokracie, tvrdí mezinárodní konzultant

Pavel Vosoba například říká: „Devadesátá léta byla obdobím trochu divoké svobody, ale mohli jsme si dovolit jakékoli myšlenky a nápady rychle uplatnit, protože zde byl velký prostor pro osobní a profesní rozvoj. Jsem šťastný, že jsem v té době mohl svobodně podnikat a stát mě nechal na pokoji. Dnes všude cítíte strach a vidíte, jak velké firmy začínají všechno ovládat.

Co myslíte tím všechno?

Trh se zakázkami a pravidla podnikání. Velké firmy dirigují, jak a co bude vypsané, a fakticky určují, jak bude stát řízený. Nepřiznaně si mezi sebou rozdělují sféry vlivu a malé a střední podniky mohou v tomto systému fungovat maximálně v roli subdodavatelů. Jakmile jste však v podřízené roli, už jste závislý a velká firma vás nepřímo ovládá. Několik spolupracujících velkých firem a investičních společností může časem přeměnit Českou republiku v oligarchické království, v němž se mohou poměrně dlouho roztahovat. To je vlastně jediné, čeho se z hlediska vývoje české společnosti opravdu bojím – spojování velkého kapitálu se státem.

Jaká je dnes situace v českých pobočkách nadnárodních firem?

Všechno je hodně zbyrokratizované a český manažer je téměř bez šance o něčem podstatném rozhodnout, protože všechno se řeší v centrálách v Belgii, Nizozemsku nebo Německu. V českých firmách se neustále něco kontroluje, snižují se rizika a osekávají náklady – to je jediné, co velké mezinárodní firmy u nás umějí. Přijít s invenčním řešením, jak vytvořit novou firmu, designovat ji, se už nikdo neodváží. Je to čistý firemní socialismus podobný někdejšímu státnímu. Čeští manažeři mají své jistoty, klid na práci a musejí poslouchat.

Označujete to souslovím, že patří k „manažerské straně“. Srovnáváte to s tím, když byl někdo za minulého režimu z milosti KSČ ve vysoké politické nebo hospodářské funkci. Pak ho také nenechali jen tak padnout.

Ano, ale jen pokud jste se tehdy nebo dnes nevzepřel, nezačal provokovat, nebo dokonce kritizovat systém. Pak s vámi zametli. Dnes v Rusku běží jeden takzvaný korupční proces za druhým. Heslo o korupci je však jen zástěrka. Většinou jsou to lidé, kteří se už nechtěli podílet na utváření systému.

A vzepřeli se?

Anebo na něm odmítli v nějaké míře spolupracovat. Podobný systém funguje i v mezinárodních firmách. Dokud budete poslouchat a neuděláte velkou chybu, máte šanci se dožít penze i s bonusy. Už dlouho tvrdím, že většina nadnárodních firem se kvůli svému socialismu stává velkou brzdou českého hospodářství.

Co nástup česko-slovenských investičních společností v posledních pěti letech?

Tam, kde se investiční skupina chová jako majitel a chce firmu rozvíjet, je to v pořádku. Někdy k tomu však přistupuje jako typický destruktor: Koupí firmu, vyždíme ji a za pár let prodá morálně i majetkově vybrakovanou.

Jaký je poměr mezi budovateli a destruktory?

Tak půl na půl. Třetí skupinou tvoří úspěšné české firmy, které mají často kreativní managementy na úrovni devadesátých let, jednoduchou strukturu řízení a je v nich vysoká míra flexibility. Bohužel některé nepracují efektivně, protože vlastníci jsou staří, potřebovali by vyměnit, ale je docela těžké najít nové vedení. 

Také říkáte, že ve velkých firmách nejvíce vydělávají lidé na pozicích s nízkou přidanou hodnotou typu marketing, kontroling, audit a poradenství. Doslova tvrdíte, že žijeme v systému rozvinutě zahnívajícího hospodářství. Jak jsme k tomu dospěl?

Odmítáme přijmout krizi a riziko jako běžné součásti života. Celá západní civilizace je dnes postavena na reklamách, co vás přesvědčují, že znají recept na to, aby vás něco neohrožovalo, abyste nebyl nemocný a měl dobrou rodinu. Neustále ve vás vyvolávají obavy, jež vám nedovolují samostatně přemýšlet. Nakonec vás ovládne strach, který chcete eliminovat tím, že usilujete o ještě větší jistoty. Tahle posedlost po jistotě dělá lidi poslušnými a průměrnými. Týká se to i života ve velkých firmách. Pořád se něco složitě analyzuje, evaluuje, pak se to zase audituje, jen nejít do rizika a udělat odvážné rozhodnutí. I proto je tak ceněný zaměstnanec-kontrolor a je mu dávána přednost před lidmi, co se snaží něco vymyslet a jsou produktivní.

Během jednoho života jste zažil degeneraci komunistického režimu i dnešní oligarchizaci demokracie. Co je dnes největším problémem?

Propojování státní moci s velkokapitálem, protože se uzavírá prostor pro svobodu. Představitelé velkokapitálu dnes s posvěcením socialistů můžou zavést takové zákony, které fakticky sníží počty živnostníků. Jedni i druzí si o nich myslí, že je nepotřebují. Zároveň slyšíme socialistické sliby ve stylu „hlavně moc nepřemýšlejte, my vás zabezpečíme na penzi, dáme vám další podpory a postavíme vám domy na důchod“. Lidé pak žijí ve falešných domněnkách, že se o ně někdo postará.

Mnoho lidí nechápe podstatu dnešní vládní koalice, tvořené stranou představitele velkého kapitálu a socialisty. Když však začala koaliční jednání, Babiš jako první věc odmítl sektorovou a telekomunikační daň, která by dopadla na největší firmy, a socialisté zase prosadili zrušení poplatků, zvýšení minimální mzdy a větší přerozdělování. Je to takový historický kompromis mezi nejbohatší elitou a nejchudšími.

Svět velkého kapitálu a socialisté se ve skutečnosti potřebují. Předně mají společnou kulturu, jíž je firemní socialismus. Spojuje je zájem na silném státu a přerozdělování. Velkokapitál i socialisté se rozhodli stát definitivně ovládnout pro své účely a vzájemně si v tom vycházejí vstříc. Každý má odlišnou voličskou klientelu, které jejich spolupráce nevadí.

Musí dnešní demokracie s oligarchickou tváří nutně skončit v poslední fázi, již popisoval Aristotelés slovem tyranie?

V Česku je dost obranných mechanismů, aby k tomu nedošlo. Budou sice snahy vytvářet další a další marketingové strany, billboardy se rozjedou naplno, ale dříve nebo později si lidé uvědomí, jaké zájmy za tím vším stojí a jak jim ubývá svoboda. Češi se nakonec vzepřou.

Obálka Reflex 2/2015|ArchívCelý rozhovor s Pavlem Vosobou si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 15. ledna.