Nejlíp se jezdí na komunistických památnících, říká skateboardista Maxim Habanec
Je trojnásobným mistrem České republiky ve street stylu, jako první Čech zvítězil ve světovém poháru, v silné konkurenci Američanů a Brazilců atakuje světovou skateboardingovou špičku. Rozhovor s Maximem Habancem (23) přinášíme v posledním prázdninovém Reflexu, který vychází 27. srpna. Přečtěte si, co se na papír nevešlo, a inspirujte se videem z focení pro Reflex…
Četl jste předloňskou obrazovou publikaci o předrevolučním skateboardingu v Čechách, Prkýnka na maso jsme uřízli?
Jistě, ta kniha je pro komunitu zásadní. A otce zakladatele samozřejmě ctím – jeden z nich, Ivan Pelikán, který dnes pracuje v MysticSkateShopu ve Štěpánské, mi dokonce kdysi prodal moje první skejtové boty. To mi bylo šest let. Já si to pochopitelně moc nepamatuju, ale máma mi vyprávěla, že Ivan mně i starším bráchům vždycky dával slevy. Tenhle chlap, pro mnohé guru, pomáhal další generaci radami, co si mají koupit a jak s tím zacházet. My dvacátníci, co dneska jezdíme, na něj vzpomínáme jako na legendu, se kterou se zároveň dá normálně mluvit. Kéž by tohle bylo v každém oboru.
Tihle staří dobří skejťáci – Ivan „Zobák“ Pelikán, zakladatel českého snowboardingu Luděk Váša, Formanovic dvojčata nebo bratři Homolové z kapely Wohnout – byli ovšem stylem jízdy i života trochu jinde než vaše o dvacet let mladší generace.
Jenže bez nich bychom tu nebyli. Pár těch kluků ostatně pořád potkávám ve skateparcích, nesekli s prknem ani ve čtyřiceti padesáti letech. Moji vrstevníci a já budeme nejspíš jezdit ještě déle, protože zatímco první čeští skateři brali prkno spíš jako životní styl, hru a do jisté míry vzpouru, pro nás je to především sport. Představte si třeba Wohnouty, jak po koncertě dodržují životosprávu… My víc závodíme, což tehdy nebylo, staráme se o svoje tělo, většinou nepijeme.
V osmdesátých letech kromě disciplín, které zmiňujete, existoval třeba taky skok na skejtu do výšky…
…a já bych tak vysoko jako tehdy oni nikdy nevyskočil. Navíc se změnila prkna, technologie jejich výroby i styl jízdy. Dnešním ideálem je stejně jako na pracovním trhu multifunkčnost a flexibilita – aby skejťák dokázal jezdit všude a na všem. Kolečka bývala měkká a dnes jsou ultratvrdá, prkno je širší, aby se dalo odrážet z obou stran, ale už snad dvacet let je stále ze dřeva, ze sedmi lepených vrstev. Nahoře je takzvaný grip, takový šmirglpapír, a dole skluznice s designem navrženým umělci – s kusem dřeva člověk zároveň koupí kus umění.
U maratonců obdivujeme vytrvalost, u krasobruslařů ladnost, u vzpěračů sílu. Co rozvíjí skateboarding? K čemu je vlastně dobrý?
Kromě toho, že je to skvělá zábava? Zlepšuje balanc a koordinaci pohybů – skejt je relativně vratký a vy při jízdě zapojujete i svaly, o kterých jste předtím netušili, že je máte. Vypracujete si břišáky, narovná se vám páteř. Když se pak postavíte na snowboard nebo na vodě na surf, máte rozhodně konkurenční výhodu – tyhle sporty spojené s rovnováhou, kde člověk jezdí s jednou nohou vpředu, vám zaručeně půjdou. Já sám ještě rekreačně jezdím na snowboardu, mám rád přírodu a neznám moc hezčích věcí než svištět lesem po čerstvém prašanu.
Podílíte na tvorbě a produkci extrémních skateboardových videí a právě ve vašem letošním filmu s názvem Eclipse brázdíte s kamarádem na skejtech bez koleček zasněženou krajinu. Připadalo mi to nádherné a objevné.
To jsme natočili v Harrachově pro festival sportovních filmů 7Dayz. Organizátoři oslovili několik crews, které měly vždy sedm dní na natočení zimního sportovního videa. Video je, pravda, krásný, ale natáčet něco v zimě, to je za trest. Člověk je zmrzlej, mokrej, nefunguje, tak jak by měl, a to ostatně ani technika, kamery. Podívejte se radši na naše předloňské skateboardové video s názvem Skate Gravity, co jsme pořídili s mým spolužákem ze střední, Tomášem Vorlem. S nulovým rozpočtem dokázal zázrak a na filmových přehlídkách za to byl náležitě oceněn. Mým cílem při točení videí je, aby to kluka, který si je pustí, než jde ven skejtovat, inspirovalo a nabilo. Když jsem byl malý, taky jsem se před tréninkem hodně díval na videa různých triků, abych to od svých vzorů pochytil.
Jak se jízdy „měří“ na závodech?
Na jízdách nebo jamech boduje porota, většinou pětičlenná, každý trik od jedničky do desítky, přičemž nejlepší a nejhorší hodnocení se vždy škrtají, aby se zamezilo stranění. Pak se to sečte a máte skóre. Hodnotí se třeba provedení, styl, rychlost, využití překážek. Do jisté míry je to jako u krasobruslení, ale na rozdíl od nich nemáme předepsané prvky, ze kterých se musí jízda skládat. Zkuste předepisovat skejťákům, co mají dělat – vykašlou se na vás, je to proti ideologii našeho sportu.
Hodně a rád cestujete, před čtvrt rokem jste strávil tři týdny ve Vietnamu. Co tam?
Bylo nás devět, točili jsme skateboardingový projekt pro internetovou televizi redbull.com. Angličan, dva Australani, Američan, Vietnamec, další Vietnamec žijící v USA, Čech, prostě celosvětová parta. Projeli jsme Vietnam z Ho Či Minova Města do Danangu, což je polovina celého pobřeží. Jezdili jsme na skejtu, nechávali na sebe působit jejich kulturu, seznamovali se s lidmi a hodně a dobře jedli – takový skejtturismus.
Proč jste jeli právě tam? Horší podmínky než vietnamské vedro, vlhko a přelidnění si už představit nedokážu.
Z různých důvodů – třeba kvůli starým komunistickým památníkům, kterých tam mají fůru a které jsou, stejně jako v Česku a všude jinde, těmi nejlepšími místy na ježdění. Báli jsme se, že nás budou odevšad vyhazovat, jenže tamní lidi ty pomníky socialismu nenávidí. Koho by neštval pohled na obrovský mramorový památník, ke kterému ani nevede pořádná cesta, protože vláda nemá pro samé sochy pohlavárů peníze na opravu silnic? Lidi si nás při jízdách natáčeli a fotili a vůbec působili, že jsou vůči skejťákům otevřenější než u nás.
Váš nejnovější projekt je cestovatelský seriál Skate of Mind (první díl je k vidění na Redbull.com. O co jde?
O osm zhruba desetiminutových dílů z deseti měst, až na Dubaj evropských; třeba Vídeň a Bratislavu jsme z pochopitelných důvodů spojili v jeden film. Poběžíme tempem jeden díl měsíčně – ten první, samozřejmě z Barcelony, měl premiéru v předposledním srpnovém týdnu. V jednotlivých dílech nejde jen o ježdění na prkně, chtěl jsem zaznamenat i to cestování za tím – kam se chodí skvěle a levně jíst a jak za málo peněz dostat hodně muziky, jak se o to snaží spousta mladých lidí.
