Eso reportážní fotografie Ron Haviv: Příběhy krve a bezpráví

Plačící pozůstalí, psychicky ztýraní vojáci nekonečných válek, kostřičky potažené kůží posedávající u chatrčí uplácaných z bahna. Dramatické osudy a konkrétní případy porušování lidských práv Ron Haviv zpodobuje jako obrazy, pečlivě sleduje kompozici i barvy. Za posledních třicet let tenhle Američan pracoval ve více než stovce zemí světa a ocitl se v ohniscích tří desítek válečných konfliktů.

Od roku 1992 bylo na světě zabito téměř 1200 novinářů, většina právě ve válkách, a také Ron Haviv se bojí. Nemůže si však pomoci. „Mnohokrát jsem byl v ohrožení života, ale zatím mám kliku,“ říká mi vážný muž s temnýma očima, které se během našeho třičtvrtěhodinového rozhovoru pousmějí jedinkrát. „Viděl jsem na vlastní oči, jak zabili nebo zranili pár mých kolegů, dokonce kamarádů. Třikrát mě zavřeli na víc než čtyřiadvacet hodin, na kratší dobu mě zadrželi nesčetněkrát.“

Krev a med Balkánu

Nejvíc ho prý zasáhly války na Balkáně. Táhly se víc než deset let a Haviv byl u jugoslávského vraždění, koncentračních táborů, minových polí a masových hrobů od začátku. De facto při dokumentování bojů dospíval, ještě mu zdaleka nebylo třicet.

„Začal jsem slovinskou občanskou válkou a skončil roku 2001 před Miloševičovou bělehradskou vilou, kde ho zatkli a odvezli do Haagu. A po celá ta léta jsme si s kolegy, kteří v Jugoslávii také pracovali, říkali: Jak se tohle sakra může dít? Jak to, že to nikdo nezastaví? Vždyť jsme uprostřed civilizovaného světa!ʻ Zejména během třetí, bosenské války. Všem bylo naprosto jasné, kam se to celé ubírá a jak to dopadne. A přesto nikdo nic neudělal, velcí světoví politici tu hrůzu ignorovali,“ vzpomíná muž, který nemá rodinu a prý vůbec nezná koncept dovolené a prázdnin, s trpkostí na jugoslávskou „zakázku“.

Ta mu ovšem otevřela dveře do světa. Jeho obsáhlá fotografická publikace Krev a med: Balkánský válečný deník se stala jednou z nejzásadnějších obrazových knih posledního čtvrtstoletí. Jeho snímky posloužily jako důkazní materiál při identifikování a souzení válečných zločinců u mezinárodního haagského tribunálu.

„Jenže selhali jsme i my, novináři. Jak je jinak možné, že díky naší práci nepřišla zvenčí silná odezva světové veřejnosti, která by to mrhání lidskými životy zastavila? Teď to vidíme v Sýrii, kde se veškerá pomoc zvenčí také odehrává jen tak napůl. Hodíme jim tam pár bomb, dáme jim nějaké ty zbraně a trošku jídla do táborů, ale jen tolik, aby neumřeli hlady. Musí přijít nějaká akce zdola, od samotných obyvatel těch válkou drcených zemí. Musejí za sebe bojovat, zdá se, že jim nikdo jiný nepomůže. Drsná lekce reálné politiky. Všichni stejně jako kdysi v případě Bosny čekali, že to v Sýrii vezme rychlý konec. Že za pár měsíců bude po Asadovi. Čtyři roky uplynuly – a pořád se bojuje.“

Nejen Havivovi je zjevné, že dokud se státy Evropské unie neshodnou na jednom řešení krize, nikam se nedostaneme:

„Takhle do zemí postižených válkou posíláme velmi rozličné zprávy a způsobujeme chaos. Boje můžou skončit zítra – a ne dlouhých letech. Ta krize se svým způsobem podobá tomu, co se stalo ve Spojených státech 11. září 2011. V tom smyslu, že něco, co se děje na odlehlých místech planety, vás ovlivní a navždy změní. Sýrie v dnešním světě není nijak daleko od Prahy a New York je jen kousíček od Afghánistánu. Události v Aleppu a v Kundúzu mají na blízkou budoucnost Frankfurtu nebo Mnichova momentálně větší vliv než samotné události uvnitř těchto měst. Já jako fotograf už tedy svou prací neříkám jen to staré: ,Hej, pozor, tihle lidi potřebují vaši pomoc!ʻ, ale taky, Hej, pozor – i když jsou vám tihle lidi ukradení, jejich osudy jsou provázané s těmi vašimi a změní váš život!ʻ Takže bedlivě sledujte zprávy a snažte se pochopit, jak tenhle svět funguje. Týká se vás to!“

Nejvíc potřeba je mě teď v Sýrii

Havivovy snímky ze světových konfliktů a katastrof, shromážděné do monografií Afghánistán: Cesta do Kábulu a Haiti: 12. leden 2010, i jeho krátké filmy otevírají lidem oči. Čím propojenější naše země je, tím složitější je prý v době „všech těch balastních západů slunce a talířů s jídlem“ z Instagramu a Facebooku získat pozornost pro důležité věci. A také pořídit snímky: „Lidé si s postupující globalizací a průnikem internetu a sociálních sítí do všech koutů planety víc a víc uvědomují, jakou moc má fotka, a snaží se všechno kontrolovat – svůj vzhled, práci fotografa, distribuci snímku.“

Kde na světě ho momentálně bylo nejvíc třeba? „Asi v Sýrii,“ zamýšlí se Haviv. „Novinářů je teď na jejím území velice málo, spočítali byste je na prstech jedné ruky. Zastupitelé Islámského státu jim dovolili, aby pořídili obrázky předem schválených věcí, všechno tam podléhá cenzuře. IS nastolil zcela nový způsob dokumentování války – na YouTube i jinam vkládají videa poprav, ničení památek a propagandistických proslovů, a protože nedovolí nikomu jinému, aby také dokumentoval jejich činnost, nemáme na vybranou a musíme jim věnovat pozornost.

Doposud všechny válčící strany ve všech konfliktech potřebovaly mě a moje kolegy, abychom za nimi přišli a zprostředkovali světu jejich verzi příběhu. Tihle nás nepotřebují. Kdyby publikum nekonzumovalo ,zpravodajstvíʻ IS tak nekriticky, kdyby IS viděl, že mu nikdo nevěří, nebo že není schopen zasáhnout svou propagandou dostatek lidí, obrátil by se na profesionální novináře a dal nám možnost z okupovaných míst řádně, nezaujatě zpravovat.“

RON HAVIV:SVĚDECTVÍ

Světoznámý fotograf Ron Haviv vystavuje své snímky v Nikon Photo Gallery(Újezd 19, Praha 1 - Malá Strana) do 22. listopadu .Více informací na www.nikonphotogallery.cz/