Petr Kramný exkluzívně pro Reflex: Pořád věřím, že mě pustí. Nikoho jsem nezabil!
Sedmého ledna byl odsouzen za dvojnásobnou vraždu manželky Moniky a dcery Kláry k osmadvaceti letům odnětí svobody. Jeho advokátka Jana Rejžková se na místě odvolala. Rozsudek je tedy nepravomocný. Petr Kramný, jenž trvá na své nevině, zůstává i nadále ve vazební věznici v Ostravě, kde jsme jej v doprovodu rodiny a jeho přítelkyně navštívili.
Kromě mě nikdo nemluví o případu jako takovém nebo o tom, že je Petr Kramný odsouzeným dvojnásobným vrahem a má si odsedět osmadvacetiletý trest. Možná i díky zvláštnímu pocitu bezpečí, který zjevně Petr Kramný v přítomnosti svých nejbližších, již jsou přesvědčeni o jeho nevině, zakouší, působí zcela jinak než u soudu; jeho chladný, jakoby netečný, až výsměšný, cynický výraz nahrazuje přirozená mimika a úsměvy. Zdá se mi, jako by si svou situaci snad ani neuvědomoval.
Působíte v pohodě. To jste se svou situací tak smířený?
Bylo přece hned jasné, jak to dopadne. Byla jste u soudu, viděla jste to. Soudkyni, to, jak tahala ze svědků, co chtěla slyšet, i když oni to vlastně vůbec neřekli.
Kdy vám tedy došlo, že budete odsouzen jako dvojnásobný vrah? Už v prvních dnech procesu?
Mně to nedošlo doteď. Vážně, prostě ne. Nedochází mi to. Nepřipouštím si to. Je to tak šílené, že to nemůže být pravda. Já nejsem vrah. Nikoho jsem nezabil.
Přesto – byl jste odsouzen na osmadvacet let. Opravdu si nepřipouštíte, že byste mohl strávit tolik let ve vězení?
Ne.
To se tak moc spoléháte na odvolání?
Já tomu věřím, že mě pustí. Nic jsem neudělal. Není jediný důkaz. To přece odvolací soud musí vidět. Všechno jsou to jenom konstrukce. I to, co bylo původně v můj prospěch, nakonec obrátili úplně naruby proti mně. Třeba to, jak jsem volal do pojišťovny.
Do řeči mu skočí maminka: „On přece nejdřív volal mně. To taky všichni říkali, že nechápou, proč volal nám domů, ale komu by měl volat, když ne mně? Volal a plakal, že neví, co má dělat. Do pojišťovny telefonoval až později.“
Paní Rychlou přeruší přítelkyně Petra Kramného: „U soudu vypovídala delegátka cestovky a řekla, že když přijeli do hotelu, všem rozdala kartičky s číslem na pojišťovnu, že kdyby se cokoliv stalo, že i kdyby jen potřebovali lékaře, tak mají nejdřív volat pojišťovnu. Že tam s nimi budou mluvit česky a lékaře jim zařídí.“ Kramný přikyvuje.
Chodím jednou týdně k vězeňské psycholožce, paní Lence. A ona sama mi říkala, že nechápe, jak to s tou pojišťovnou převrátili. Podle ní jako podle odborníka, právě kdybych něco udělal, tak bych tam nevolal. Říká, že jsem se vůbec nechoval divně, protože každý jsme jiný a já jsem pak fungoval, jak to řekla…, jako setrvačností nebo jako robot, prostě jsem fungoval v nějakém režimu automaticky.
Myslíte na autopilota?
Ano, to říkala. To je prý normální, tak fungují lidé, co jsou v šoku.
Vy jste byl v šoku?
Samozřejmě. Zemřela mi dcera a žena.
Vám nečiní problémy o jejich smrti a pitvách mluvit?
Teď už ne. Nejdřív jsem nemohl, ale když jsem pak musel všechno číst a slyšel jsem, jak o nich ostatní mluvili, o tělech, o zvratcích, o všem, získáte od některých věcí jakoby odstup. Je to pro mě pořád hrozné, ale už o tom můžu mluvit.
Uvědomujete si, že vám hodně uškodilo vaše chování a vystupování? Nenapadlo vás snažit se chovat jinak? Vždyť jste musel vědět z článků v bulváru nebo i od lidí z Karviné, že vám to škodí.
Lidi jsou zbabělci. Do očí mi nikdo nic špatného neřekl. Naopak mě zastavovali třeba v obchodě a zeptali se, jestli jsem to já, a pak řekli, že mi drží palce. I sem mi píšou neznámí lidé hezké a povzbuzující dopisy. Docela hodně, odhaduju, že tak sto jsem jich už dostal. Sprosťárny mi házeli lidi do schránky anonymně. Nebo popsali garáž nebo auto. Tajně. To je česká povaha. Být sprostý anonymně, být zbabělý a pomlouvat.
