Módní guru Bernhard Roetzel: Buďte sví, buďte jedineční. Být gentlemanem není tak drahé
Málokdo na světě rozumí pánské módě tak jako německý publicista Bernhard Roetzel (49). Jeho rad si cení krejčovští mistři i velkoobchodníci s běžnými oděvy, ale především milovníci módy a hrdí majitelé dobrého vkusu. Sešli jsme se v centru Berlína k rozhovoru, který si přečtete v Excellentu, lifestylové příloze Reflexu – vychází tento čtvrtek 17. března a věnuje se džínům. Podívejte se na otázky a odpovědi, které se na papír nevešly…
Tak především: kolik košil a puloverů by měl slušný moderní muž mít ve svém šatníku?
Vystačíte si s několika kousky, ale musíte se smířit s tím, že se vám častějším nošením rychleji opotřebí. S pěti svetry, z nichž jeden bude kašmírový, druhý lehký na léto a zbylé z poctivé vlny, si vystačíte léta. Zásadní jsou pro dobrý vzhled kvalitní boty a dobré košile, koupíte je třeba ve specializovaných obchodech pánské módy na vyhlášené londýnské Jermyn Street. Nemusíte se bát, nejsou tak drahé – a některé z těch obchodů mají pobočku i u vás v Praze. Já osobně nosím výhradně košile, i ve volném čase. Obleků mám méně, než by mnozí lidé čekali – nějakých dvacet nosím pravidelně a dalších čtyřicet jsem v životě unosil a odložil. Byly to různé značky a styly a některé obleky v mé skříni visí už dvacet let, protože se mi zaplaťbůh nemění postava.
Jste expert na pánskou, především tu „gentlemanskou“ módu. Jak toho enigmatického gentlemana na ulici vlastně poznáme?
Podle kvalitních, vkusných a uměřených oděvů, podle tvídového saka, podle bundy od tradičních firem typu Barbour nebo Burberry, podle kvalitních a pečlivě udržovaných bot, podle bekovky, klobouku, určitého typu kostěných brýlí, podle toho, že nesleduje módní trendy, protože je jaksi nad nimi… Samozřejmě to všechno může být habaďůra, někdo se pomocí maškarády může snažit stavět na odiv společenský status, který mu zrovna nekoluje v krvi, ale tohle při hlubším ohledání zaručeně prokouknete. Ne každý, kdo si právě koupil Range Rover, má skutečně dost peněz, úspěšnou kariéru a dům na venkově. Dobré je, že móda funguje mezinárodně, že díky kinematografii a kulturnímu sdílení dobře víme, co nám chce dotyčný svým oděvem naznačit.
Často přemýšlím nad tím, co nám chce svou přepjatostí a naprosto kamennými rysy říct Victoria Beckhamová alias Posh Spice, ta nejméně hudebně nadaná z uměle vytvořené dívčí skupiny Spice Girls, které se podařilo uspět ve světě módy s vlastní značkou…
Ale to, co nosí, je natolik nepraktické a přestřelené, že se tím málokterá žena může pro běžné nošení inspirovat. Lidé si ovšem spolu s módou kupují sny – s tričkem získávají i kousek té slavné osoby, kterou chtějí být. Oblečením nové sukně nebo trička se touží stát někým jiným, uniknout své osobnosti.
Proč by si měl člověk radši koupit jedno dobré bavlněné tričko u skvělé značky, než aby za stejnou cenu pořídil deset trendy topů v laciném módním řetězci?
Kvalitu oceníme zejména po pátém, desátém praní, tam už je jakost bavlny velmi znát. Ale přímá úměrnost mezi kvalitou a cenou už v mainstreamu dávno neexistuje, dnes se takřka všechny oděvy šijí lacině v Asii, zejména v Číně. Je jen věcí vašeho svědomí, jestli řeknete Ne tričku vyrobenému dětskýma rukama. A když dokážete říct Ne i trendům, můžete zapomenout na to hloupé pravidlo, že všechno, co jste neměli dvě sezony na sobě, musí ze šatníku pryč. Mnohé z nejstylovějších žen, jaké znám, by si na sebe ani za nic nevzaly věc, která je takzvaně trendy. Mezi trendem a vkusem není žádná spojitost.
U klasických kousků spadajících do módy pro gentlemany problém trendů odpadá. Prozradíte mi třeba příběh téhle své košile?
Hrdě ji nosím už pěkných pár let. Egyptskou bavlnu na ni zpracovali ve Švýcarsku, osobně jsem se byl podívat ve fabrice, kde se tkalo vlákno a pak barvilo plátno. Voda z řeky, kterou používali ve výrobním procesu, se do řeky po všech čištěních vracela čistší, než když ji brali – viděl jsem na vlastní oči, jak tam dbají o životní prostředí. Košile sama pak byla ušita v rodinném krejčovství v Itálii, byl jsem to u nich taky okouknout, stejně jako v manufaktuře, kde šili mé boty. Není to levné, tyhle libůstky, ale stojí to za to – a není to tak výstředně drahé jako oblek za tři tisíce eur, který bych si jako táta šesti dětí dopřát nemohl. Mimochodem, pokud chcete vykročit z mainstreamu a nemáte moc peněz, udělejte pro sebe jedinou věc: kupujte si výhradně oblečení z přírodních vláken, ze lnu, bavlny a hedvábí. Zapomeňte na sedmdesátá léta, kdy byla socialistická DDR pyšná na svůj syntetický dederon a všechny země včetně západních vyznávaly umělá vlákna. Tolik lidí má plná ústa ekologie a jsou vegetariány a já nevím co ještě, a pak nosí jen umělohmotné kecky vyrobené dětmi v Indonésii.
