Sochař Jiří Černický: „V demokratické společnosti byste musel být idiot, abyste byl nebezpečnej“
S Michalem Froňkem připravil projekt kostela vysázeného ze stromů, Lenin v jeho podání se změní v pluh, dvojice Panen Marií s moderním závodním bicyklem představuje Pomník obětem katolického násilí… Výstava Jiřího Černického Divoké sny v pražském Rudolfinu je výbuchem hravosti. Devětačtyřicetiletý výtvarník však zároveň jejím prostřednictvím reaguje na fenoménů od komunismu přes drogy po komerci. A že má na dění kolem sebe ostré názory, potvrzuje i následující rozhovor.
To je především o ruském establishmentu. Vždyť většina Rusů ve vyšších a zcela legitimních funkcích vypadá a často se chová jako příslušníci mafie! A moc se o tom nemluví. Copak si nějaký evropský politik dovolí říct Putinovi, že je mafiánský boss? Řekne mu to Angela Merkelová? Nebo novináři? Všichni se bojí, aby s ním nerozvrátili komunikaci, a to je strašný průšvih! Já si to na rozdíl od nich mohu dovolit, protože o mně si pravděpodobně většina politiků – pokud mě vůbec zaregistrují – myslí, že jsem naivní neškodný snílek. Takže tady klidně navrhuji absurdní věci. Například aby Rusové ze svých vlastních peněz financovali určitý způsob omluvy – obětem represe, lidem z Majdanu a z gulagů a dalším, aby se tak omluvili za všechno, co kde po světě napáchali.
Na jiném místě pro změnu vystavujete dětské elektronické káči – když se roztočí, vydávají zvuky newyorské burzy…
Jde vlastně o kolapsový tanec – už jen proto, že mezi káčama dochází k nejrůznějším interakcím a nárazům. Před nástupem počítačů měla burza jiný zvuk. Dříve, v době, ze které jsou záznamy burziánů pořízeny, se nahlas licitovalo na Wall Streetu o strategické komodity – žito, kukuřici… Šlo doslova o apokalyptický cirkus. Když jste nezareagoval na důležitou změnu včas, mohl jste přijít o velké majetky. Kdyby to sledoval Nostradamus, určitě by nabyl dojmu, že je v pekle.
Zároveň ale tvrdíte, že v tom nacházíte jistá pozitiva.
Součástí kapitalismu jsou přece i pozitivní věci, volný trh například, který je a priori o svobodě. Jenže tím, jak je nás moc a obchody jsou až obludně veliké, stává se z toho peklo. Přesto si v dnešní době nedokážu představit rozumnou alternativu. I když v Americe už to, čemu říkáme demokracie, nahradila spíše plutokracie. Neposílají tam ale lidi do lágrů, ale o pravé svobodě se mluvit nedá, tu bych hledal spíše v menších komunitách, kde jsou lidé řekněme natěsno – znají se navzájem. Nejhorší je, když moc uchopí nějaká skupina, s níž nesouhlasíte, a ona vám svou pravdu vnucuje. Potom přirozeně musí vzniknout alternativa a já bych se v takovém případě asi stal členem nějakého undergroundu a trpěl jako zvíře, protože bych neměl svobodu.
Může ještě v dnešní společnosti vzniknout underground tak, jak ho známe z 60. a 70. let?
Underground existuje, ale je slabý, protože důvody, proč by se někdo vůči něčemu vymezoval, jsou slabé. Aby vás společnost perzekvovala, musel byste se stát teroristou, extrémním pravičákem nebo anarchistou. Jenže co by to pak bylo za underground? Underground je, když jste zastáncem svobody v totalitní společnosti. To je nebezpečné. V demokratické společnosti byste musel být idiot, abyste byl nebezpečnej. Berte to samozřejmě s nadsázkou, jsem člověk, který vyrostl v totalitě. Jednou za námi těsně po revoluci přijeli „undergroundoví umělci“ z Kolína nad Rýnem. Já měl po tátovi starý jetý mantl ještě z první republiky, na zádech nastříkaného chameleóna, vepředu nějaké ty cvoky… autentický kousek. A oni přišli s bundama z luxusního krámu někde na hlavní třídě, jež si pořídili zřejmě za spoustu peněz, aby vypadali undergroundově. Přitom to byli kluci z tamní Akademie, kteří by to měli chápat. Jenže si jen hráli na společenskou alternativu kapitalismu, až mi přišli jako vygelovaní nácíčkové od bohatejch maminek. Mluvím o autenticitě undergroundu a ta je tu vachrlatá.
Celý rozhovor najdete v novém čísle Reflexu, který vychází ve čtvrtek 24. března. Dočtete se mimo jiné, jestli se podle Jiřího Černického Němci vyrovnali s nacistickou minulostí nebo co si myslí o Milanu Knížákovi.
