"Češi jsou zloději, Slováci kokoti!" řekl v rozhovoru pro Reflex trumpetista Laco Déczi
Laco Déczi je zpátky! Jak slavný trumpetista slíbil, tak splnil, po čtyřech měsících ve Státech se do Čech vrátil koncertovat. Vidět ho můžete na nejrůznějších pódiích. Zahraje tu od Prahy, přes Sušici, Bratislavu až po Sereď. Při této příležitosti na reflex.cz uveřejňujeme rozhovor, který s ním těsně před vánoci pořídil Marek Gregor.
Laco Déczi (77) patří k „našim“ nejuznávanějším jazzovým trumpetistům. Vyrůstal v Bratislavě, nejlepší léta odehrál v Praze, před padesátkou, v roce 1985, utekl do USA. Posledních třicet let žije kousek od New Yorku v New Havenu a často jezdí koncertovat do Česka. Jen pro pořádek upozorňujeme, že spousta jeho historek je plná nepříliš spisovných a často těžko publikovatelných výrazů.
S Lacem Déczim jsme se potkávali na několikrát. Koncem první poloviny prosince mu volám: „Ahoj, Laco, uděláme rozhovor?“ – „Jasně, dneska hraju v Balcony baru, uděláme to tam!“ Byl to příjemný úterní večer – posh bar na střeše baráku na Jungmannově náměstí, Lacova kapela Celula New York jedinečně vyhrává. Jen jaksi o rozhovoru nemělo cenu ani přemýšlet. Laco byl, jemně řečeno, roztěkaný – neustále se s někým vítal, loučil, vzpomínal, vyprávěl muzikantské bonmoty: „Kdysi se říkalo, že každý devátý Čech je zloděj, dneska je to už skoro každý. Ty, co málo kradou, jsou nepovedený. A Slovák? Víš přece, jaký je rozdíl mezi Slovákem a Romákem? Jedině Slovák je pravý kokot!“
Středa – druhý pokus: malá dejvická vinárna U Hrušky. Za barem Monika Křišťová, matka Lacova prostředního syna Pišty. Útulná místnůstka se zaplnila dávno před sedmou mnoha jeho pražskými přáteli. Laco se s každým zdraví, nahazuje vtípky, do adventní atmosféry vypráví erotické historky: „Začátkem sedmdesátých let, kdy jsme hrávali v Lucerna baru, jsme taky občas jezdili na Západ. Vincek Kubr, který se tehdy dostal do západního Německa poprvé, hned vyrazil do sexshopu, koupil pannu, tu nafukovací, a ještě zabalenou, napráškovanou ji pak po návratu do Prahy vítězoslavně dotáhl do šatny. Tehdá! Rozumíš!? Novinka, nikdo se ani nesmál. Všichni jsme obdivovali, jak vůbec někdo dokáže vyrobit něco tak dokonalýho. Pak, když jsme šli hrát, tak si na ni kolega Janyš lehnul a udělal se. Vrátíme se z pódia a Vincek se rozčilil: ,Taková dobrá nafukovací panna a celá našoustaná.‘“ Atmosféra ve vinárně U Hrušky byla skvělá, pro rozhovor ale opět naprosto nevhodná.
Nakonec jsme se domluvili na sobotu před Štědrým dnem, že za ním přijedu na Zbraslav. Ťukám na skromný hotelový pokojík, kde Laco při svých českých pobytech přespává. Otvírá mi v teplácích ve starém tričku a hned spustí: „Teď jsem domaloval tři obrazy, jestli uhádneš, proč je tady ten komunista. No protože když maj’ svý místo ve společnosti náckové, tak je maj’ mít i komunisti. Víš, co mě pobouřilo, jak lidi nadávaj’ na toho komunistickýho poslance Ransdorfa, nebo jak se jmenuje, co si odjel vyzvednout do Švýcarska těch 300 miliónů eur. To je, jako by nadávali na lvy. Lev přece taky zabíjí, aby se nažral. A každý komunista krade a vraždí! Oni za to snad nemůžou, to je druh zvěře. I když vlastně spíš jen ,druh‘, abychom neuráželi zvířata!“
Můžeš mi říct, proč všude chodíš v teplákách?
Mně to vyhovuje, ale nejsem v nich pořád. Když někde hraju za třicet tisíc, nemám je, ale když je to tak do patnácti, jdu v teplákách. A kdyby to bylo zadarmo, klidně bych hrál jenom v trenkách. Já už ale zadarmo nehraju. I když tuhle jsem málem podlehnul – volala mi paní z Českého centra v New Yorku, že tam prý budou pořádat výstavu nějakých fotografií, ale vyřešilo se to, když se zjistilo, že ani pořádně neví, jak se jmenuju – říkala mi: „Pane Lako.“
Laco, proč jsi z Československa do New Yorku utekl až v roce 1985?
Milan Ulrych, saxofonista v TOČR (Taneční orchestr Československého rozhlasu; pozn. red.), mi vždycky říkával: „Co tady ještě děláš!“ – „Milane, já mám pocit, že tu pořád ještě můžu něco udělat.“ – „Nezajímá! Co tady ještě děláš?“ odpovídal. Ale po pravdě? Pořád jsem to odkládal a odkládal, až mi najednou sebrali pas. Já, huba prostořeká, jsem totiž na Kubě udělal interview do nějakejch americkejch novin a byl z toho průšvih.
Počkej, to zní dost nepravděpodobně – na Kubě tou dobou moc Američanů nebylo.
No prostě tam nějaká americká novinářka byla – znáš to, Američani se stejně jako Rusáci vždycky všude nějak vhemznou. Natočili jsme rozhovor, já se vrátil do Čech, měsíc byl klid, a pak se do mě pustili. Pas vzali nejenom mně, ale i mé tehdejší ženě. Nevěděl jsem, co s tím. Dokonce jsem šel i za Gottem. Slíbil, že pomůže, ale nic. Nikdo nic neudělal. Naštěstí do Reduty chodil takovej jeden, ještě jsem o něm nevěděl, že je fízl. Přitočil se ke mně a povídá: „Hele, já bych možná našel cestu, jak bys moh’ ty pasy dostat.“ Estébák. Pozval si mě do vinárny v Mikulandský ulici a říká: „Hele, když s náma budeš spolupracovat, pas zařídím. Tady to podepiš.“ Ještě dodal: „Ani nebudeš muset nic dělat.“ To víš, že jsem mu to podepsal – už za tejden jsme měli pasy, já i žena.
To tě později StB nezkoušela kontaktovat?
Na to neměli čas – jak jsem dostal pas, hned jsem zmizel. Ten fízl si pak asi musel drbat hlavu. S Vajcem (Décziho prvorozený syn a zároveň dlouhodobý bubeník v jeho kapele; pozn. red.) jsem dostal výjezdní doložku přes Pragokoncert, ženě ji nakreslil Béďa Budil, kamarád, geniální malíř. Aby jim to nedošlo, jela přes Vídeň. Potkali jsme se až v Kolíně nad Rýnem, kde jsme hned požádali o americký azyl. Museli jsme tam čekat asi osm měsíců, než mi dali zelenou kartu. Mezitím jsem hrál ve West Deutsche Rundfunk, v operetce i po jazzových klubech. Němci se o nás skvěle postarali. Chlap na imigrantským mi dokonce povídá: „Do Ameriky nejezděte, tam to nebudete mít jednoduchý jako tady.“ Dobrej chlap. Ale já ho neposlouchal. Po příjezdu do Států jsme sice neměli pořádně kde spát, já občas hrával v Central Parku, ale dneska jsem rád, že jsem se takhle rozhodl. V New Yorku prostě slyšíš hrát ty nejlepší muzikanty a díky tomu se toho taky spousty naučíš. Léta jsem tam hrával v kapele s Eddiem a Bobem Busterovými, velký kamarádi. A taky jsme si užili hodně zábavy. Jednou jsme hráli v obrovským sále, k jídlu. Nikdo se na nás ani nepodíval. A náš černošskej bubeník, velikej srandista, dostal nápad. Jeho kamarád byl majitelem pohřební služby. Odskočil si a po pauze ho najednou přivezli pohřebním autem před barák, v rakvi vynesli na pódium, on z tý rakve vstal a šel hrát. Byl natřenej na bílo … největší zábava na světě! Jenže jsme se řehtali jen my, ti dole v publiku pořád jedli, snad si toho ani nevšimli. Jindy jsme hráli ve Stanfordu pro černošský boháče. Byl jsem jedinej bílej v sále. A najednou o pauze přijde na pódium takovej namastrovanej byznysmen s hůlkou s kostěným držátkem a povídá: „Jak to, že nemáte černošskýho trumpetistu?“ Eddie na mě pokynul: „Laco, pojď sem!“ Podíval se na toho naboba a říká: „Víš, co mi udělal? Neřekl mi, že je bílej.“ Tos měl vidět, jak se ten boháč zdekoval.
Jak se přihodí, že si černí muzikanti mezi sebe vezmou bílého trumpetistu z Československa?
To je prostě muzika. Jinak ale v Americe máš možná víc rasistů mezi černýma než mezi bílýma. Tohle snad ale ani nebyl rasista, to byl blbec. Ostatně jenom blbec se stane rasistou! Ono to totiž nefunguje: představ si, že k smrti nenávidíš černochy, někam spadneš, nemůžeš se dostat ven a černej tě z tý díry vytáhne! Copak s tím uděláš? Jsi v háji! Jednou jsem se Boba s Eddiem ptal, proč se mnou hrajou. A Eddie zamudroval: „Ty hraješ jako my černý.“ Mně tehdy došlo, že to bude tím, jak jsem zamlada poslouchal americký vojenský rádio, kde hráli všechny ty Cliffordy Browny, Fatse Navarry, Blue Mitchelly, Johny Coltrany, prostě ty nejlepší, dodnes nepřekonaný trumpetisty, všechny černý. Měl jsem to štěstí, že jsem se učil hrát podle nich.
Proč je tedy tvoje současná kapela Celula New York složená jen z Čechů?
Hráli s náma i Američani a ono je to vlastně i teď – syn Vajco žije ve Státech, basista Michal Krásný v Brooklynu, jen klávesista Honza Aleš pendluje mezi Evropou a Amerikou. V New Yorku se nekoukáš, kdo odkud pochází, důležitý je, aby dobře hrál, a hlavně aby to nebyl vůl. Pokud je někdo sobec, tak zkurví celou kapelu.
Proto jsi kdysi odešel z TOČR? Údajně to bylo kvůli Felixi Slováčkovi…
Byl to jeden z důvodů, ale ani mě moc nebaví se o něm bavit – nikdy jsem ho nebral moc vážně. Mimochodem kluci mu říkali Vivaldi a já nechápal proč, až mi Pavel Husička povídá: „Jednou se nás taky ptal: Kluci, proč mi říkáte Vivaldi? Říkám mu: Ty vole, podívej se do zrcadla na ty svý vyvalený voči, ty Vivaldi.“ Ale vážně, nechci se o něm bavit, protože jemu podobný pak všechno použijou pro vlastní reklamu. To máš jako s Leninem, toho nikdo v Americe neřeší, proto tam ani nikdo neví, kdo to byl. A to je největší pomsta. V TOČR byli na svou dobu skvělí muzikanti. Třeba Miroslav Koželuh, trombonista, ten se k smrti nenáviděl s Dědkem Kryslem (Miroslav Krysl – saxofonista, klarinetista a skladatel; pozn. red.). Dědek byl Žižkovák a Koželuh zase klasickej vojenskej muzikant, ale super hráč, nutno dodat. Jednou, na nějakým zájezdu, když už byly tábory u stolů rozdělené, si Dědek najednou překvapivě sednul vedle Koželuha, kterýmu jsme říkali Čunda, a povídá: „Hele, Čundo, víš, že jsem pěknej čurák?“ „To není možný?“ – „Ale jsem.“ – „Nejsi, Dědku!“ – „Ale jsem, protože hraju s tebou!“ Tenkrát tam s námi hrával Karel Svoboda, ten, co napsal toho čmeláka…
Myslíš Včelku Máju?
Čmelák Kája jsme mu říkali! Divnej patron, nějak mu ten úspěch za komunismu lichotil. Nevím, jestli znáš novináře Jiřího Janouška (bývalý dlouholetý člen redakce Mladého světa, po roce 1989 úspěšný reklamní manažer; pozn. red.), co si vzal Štrougalovu dceru, a tihle dva Karla Svobodu pozvali na svou svatbu. Druhý den, hned ráno, jsme nahrávali v Áčku (karlínské studio Českého rozhlasu) a on tam začal o tý svatbě vykládat. Dědek Krysl mu povídá: „Nic ve zlým, ale kdyby ses narodil o chvilku dřív, mohl sis podobně užívat i s Heydrichem, ne?“ Mimochodem, jednou jsme hráli v Sokolově na festivalu politické písně. Komunismem tam smrdělo všechno, všude stříkala rudá barva, dirigoval nás Milan Votruba – musel samozřejmě, on je taky hodně nenáviděl. Prostě státní orchestr. Na závěr byl raut, na který se víc než půlka kapely vykašlala, kluci raději sedli do aut a odjeli domů. Vysbíral jsem od nich lístečky na ten raut a vyrazil před barák. Motala se tam spousta Cikánů, tak jsem jim ty rautičenky rozdal. Na rautu to pak vypadalo jako někde v Brazílii a politruci nevěřili svým očím.
Někde jsem četl, že jsi strávil na vojně téměř tři roky, proč?
Byla berlínská krize, tak nám to prodloužili. Teda já taky nasluhoval, protože jsem párkrát skončil v base. Na konci vojny jsem hrál v Ústřední hudbě v Milovicích, měli jsme tam nějakýho rotmistra Havlíčka, takovýho polovedoucího, ráčkoval, jinak strašnej blb, jezdil do kasáren na mopedu z nějakýho paneláku odvedle, kde bydlel. Venca Fuka, můj kamarád, ho šíleně nenáviděl a říkal: „Já mu musím něco províst!“ Jednou uviděl ten moped zaparkovanej a úplně mu ho zdecimoval, gumy rozřezal, lanka vytrhal, bůh ví co dalšího. Ráno, když přišel ten Havlíček do kasáren, kouká jak puk a povídá: „Fuko, puvoč ste to uděvav, no vekněte, co fám ten stfoj udeuvav?“ Scéna jak z Pelíšků! Jindy mi Venca (mimochodem skvělej chlap, basista, taky už umřel) vyprávěl zážitek s Evou Olmerovou. Kdysi spolu prcávali, on se ale pak oženil. No a jednou šel se ženou a s kočárkem po Karlovým mostě a najednou proti nim Eva. Venca si říkal: „To bude průser!“ Zkoušel se koukat na mraky, na sochy kolem, jenom aby se s ní okem nepotkal. Eva ho přešla, po několika metrech se otočila a zařvala: „Fuko! Prcat, to jó! Ale zdravit, to né!“
Čtyři roky po tvé emigraci přišla revoluce. Kdy jsi se poprvé vrátil do Československa?
Asi hned po půl roce, ale byla to docela smutná doba, protože mi v Americe v osmaosmdesátým zemřela první žena. Pak jsem žil s jednou americkou Číňankou, se kterou mám syna Džingischána…
Proč Džingischán?
Protože je kříženej, jeho matka je z Tchaj-wanu, babička z Japonska, já napůl Slovák… takže se sice jmenuje Peter, ale říká se mu Džingischán. Teď ti ale řeknu, jak jsem se seznámil s mou současnou ženou. Mám jednoho kamaráda, o kterém jsem ani nevěděl, že se rozešel se svou manželkou. V době, když už měli dospělé dcery, si pořídil novou mladou buchtu, která ho všelijak trápila – prej mu ji dokonce někdo vojel přímo na svatbě. A ta jeho nová přišla za mnou do šatny s jeho bývalou, Kateřinou, po koncertě v Ústí nad Labem v Nároďáku. Když jsem ji viděl, povídám si: „Pěkná holka, proč ji ten můj kamarád opustil? Opijeme se trochu, zatáhnu ji na hotel, přitáhnu…“ Jenže, jak tam prodávali nějaké slivky, tak když jsme přišli na pokoj, bylo kulový. Já se motal, Kateřina se motala. Brr, to zpančovaný víno. Ráno jsme vstali, vyšli ven, pořád nám bylo blbě. Štrouchání v žaludku, jdeme kolem parku, ale najednou, to nebyla turecká šavle, to byla roura, vlašský salát, jak se říká. Tak se na mě nezlob, říká mi… a v tom okamžiku ve mně zahřmělo a já se posral, neudržel jsem to… Povídám: „Já se ti omlouvám, já jsem vyhrál!“
To zní až poeticky: Vyčistili se a začali spolu chodit…
Nějakou dobu jsme se potkávali, pak za mnou Kateřina začala jezdit do Ameriky, až jsem jednou dostal nápad, že si ji vezmu. Přišli jsme na místní radnici, tam frajer oddávající, Kateřinina svědkyně a kamarád, newyorskej harmonikář Chris DePino, jako můj svědek. Oddávající se ptá: „Chcete taky faráře?“ Já, že jo. On: „Tři sta padesát dolarů.“ Polekal mě, řek’ jsem mu, že teda radši ne.
My se fakt milujem, ale zároveň, když se pohádáme, tak je to takovej řev, že kdyby u té hádky mimo nás někdo byl, udělá stovku za devět! Je to energická žena, když se naštve, to je hned: „Že já si vzala to morče, já kráva blbá.“ Víš, takhle, protože se o mně říká, že jsem nejen napůl Slovák, ale i ze čtvrtiny Cigán.
Kolik máš trumpet?
Teď jich mám v garáži asi deset.
A když jedeš na dva měsíce do Čech, vezeš si jich kolik?
Jednu, fakt.
Jak často je měníš?
To není až tak důležité, nejdůležitější je nátrubek. Ten svůj jsem si designoval sám. Měl jsem jeden od firmy Black Hill, ale oni zkrachovali. Tak jsem ho vzal do Kraslic (továrna na hudební nástroje Amati; pozn. red.) a povídám: „Udělejte mi kopii.“ Změřili to strojem na mikromilióntiny milimetrů, vyrobili, já na to zahrál a člověče, hrálo to ještě líp než originál. Asi tam musel stroj něco jemně poplést, tím pádem je to můj model, který se prodává pod mým jménem.
Termíny vystoupení Laca Décziho najdete na jeho oficiálních webových stránkách.
Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 3/2016.
