Jubilantka Chantal Poullain v příloze Reflexu: Ještě pořád tíhnu ke kočovnému životu
Před deseti lety sice zakotvila v Praze, ale je připravena kdykoliv se vydat na další cestu. Kamkoliv. „Sbaleno mám za dva dny,“ říká. Je stále v pohybu a rozhodně neřeší, že ji v srpnu čekají kulatiny. Francouzská herečka, šansoniérka a automobilová závodnice CHANTAL POULLAIN (59).
Vyrostla jste v Marseille, nejvýznamnějším obchodním přístavu Francie. Máte lodní zkoušky?
Jsem jediná z rodiny, kdo je ještě nemá. Všechno už k nim mám připravené. Nemám touhu pouštět se daleko od břehu, takže to nebude složité, jenom najít čas. Loni jsem byla ve Francii pouze týden.
Vydat se na širé moře vás tedy neláká?
Do hluboké vody bych se sama neodvážila. Moře musíte znát, nic vám neodpustí. Můj bratr Jean-Christophe je výborný námořník. Vzal manželku, anestezioložku, a své tři malé děti a na plachetnici obepluli zeměkouli. Trvalo jim to rok a prožili neskutečné věci. Moře mi schází. Zvažovala jsem, že bych bydlela na lodi. Nemyslím na nehybném hausbótu, chci slyšet motor – musím vědět, že můžu zvednout kotvy a vydat se na cestu. Před několika lety mi kamarád půjčil na prázdniny svou loď. Celé léto jsem tehdy hrála a říkala si, že se k vodě zase nedostanu a zblázním se z toho… Kotvila jsem u Formanů, za jejich lodí Tajemství. Po představení na Letní scéně Divadla Ungelt jsem se šťastná vracela k řece a z paluby svého letního příbytku mávala noční Praze.
Křižovat po světě s karavanem vás nenapadlo?
To je další sen. Doufám, že můj život bude dost dlouhý na to, abych si ho splnila. Přemýšlela jsem dokonce, že si pořídím starý dvoupatrový londýnský autobus. Je prostorný, v horním patře bych si zařídila bydlení. Také se mi odjakživa líbily cirkusové maringotky. Táhlo mě to ke kočovnému životu. A pořád táhne.
Nejdřív jste se vlastně naučila jezdit na koni.
Ke koním mě přivedl dědeček. Odmala jsem jezdila bez sedla, držela jsem se hřívy. Přála jsem si mít sedlo, a jak! Dědeček mi to dovolil, až když viděl, že se na koně umím naladit. Kůň je inteligentní, citlivá bytost. „Poslouchej jeho dech a tlukot srdce,“ radil mi děda, když mě večer ukládal na ležícího koně ke spánku. Koně byli dědečkův život. Jeho obývací pokoj oddělovala od stáje jen prosklená stěna.
A co pilotní průkaz? Létání vás nepřitahuje?
Můj bratr a sestřenice jsou piloti. Sophie mi nabízela, že mě proškolí. V letadle se nebojím, držím se však raději na zemi, létání mě neláká. Je ovšem pravda, že mít malý vrtulník by nebylo špatné. Fascinuje mě, jak snadno se díky němu můžete přemístit z jednoho bodu do druhého.
V kolika letech jste si dělala řidičák?
Otec mě naučil řídit ve čtrnácti. Rodiče mé kamarádky měli velké vrakoviště, některá auta byla i pojízdná; přímo se nabízelo, abychom se tam vyblbly. Prováděly jsme doslova kaskadérské kousky. Bylo nám sedmnáct, byly jsme divoké. Řidičák jsem si udělala až po dvacítce během zájezdu ve Francii s představením Šašek a královna. V Nancy jsem absolvovala intenzívní kurs a potom už jsem volant z ruky nedala. Bolek byl myslím docela rád.
O tom, jak se Chantal klikatí její profesní dráha, i o dalších plánech si přečtěte v lifestylovém speciálu Reflexu EXCELLENT s tématem AUTA BLÍZKÉ BUDOUCNOSTI. Vychází přiložen k tomuto Reflexu číslo 20.
