Místo z kalašnikova střílím foťákem, hodnotí svou práci Lenka Klicperová
„Fotit na válečné frontě bych přirovnala k lovení zážitků,“ říká v rozhovoru pro Reflex novinářka a fotografka Lenka Klicperová (39), která v tuto chvíli pravděpodobně pobývá v irácké Fallúdži, městě, z něhož jsou vytlačovány poslední zbytky bojovníků Islámského státu. O svých motivacích pohybovat se v nebezpečném světě občanských válek dodává: „Když šel pravěký lovec na mamuta, taky riskoval, že jej to zvíře zabije. Bylo to však něco, co potřeboval ke svému životu. Podobně já potřebuju výjezdy do krizových oblastí.“
Jak se z novinářky-cestovatelky stala válečná reportérka?
Nikdy jsem nepatřila k těm, co měsíce bloumají po přírodě a užívají si krás. Vždycky jsem si v každé zemi snažila najít problém. Nejdříve jsem byla ve válečných zónách v Afghánistánu a Kongu. Jely jsme tam před osmi lety s kolegyní Olgou Šilhovou a zaznamenávaly masové znásilňování na východě země. Kongo, to byl takový můj první křest ohněm – válka, a ještě drsná země, nejdrsnější, co znám. To znásilňování mě svou brutalitou šokovalo. Dostala jsem utkvělou myšlenku, že to musím novinářsky zpracovat. Takhle to mám často. Něco si umanu a pak už není cesty zpět.
Co vám tenhle pohyb na hraně života a smrti dává?
Jsou to výjimečné zkušenosti, jež má málo lidí. Tyhle zážitky jinde nepoberete. Pořád tam musíte s něčím bojovat, což vás lidsky i profesně posunuje dál.
Cítíte se v takových situacích šťastná?
Určitě, jinak bych to nedělala. Včera jsem například dostala vízum do Iráku a právě teď jsem nevyspalá, ale mám dobrý pocit z toho, že půjdu zase do akce.
A pocit štěstí?
Představte si to takhle: po příjezdu na místo jste v pozici lovce, který vidí základní příběh, prostředí a je tam proto, aby o tom, co vidí, nabral co nejvíc rozhovorů a fotek. Hrozně mě baví focení, protože vizualizujete události do určité podoby. Když chytím určité téma, zažívám neskutečnou euforii.
Může slovo nebo obraz měnit svět?
Určitě. Bylo mnoho ikonických fotek, jež dokázaly otočit veřejné mínění, nebo ho aspoň formovat. Věřím, že když se něčemu budete systematicky věnovat a dělat to dobře, k lidem se pak vaše informace a obrazy dostanou. Nemyslím si, že změním svět, ale změnit pár lidí, to je dobrý úkol, ne?
Jak jste to řešila v dospívání?
Nejčastěji ve snech. Chtěla jsem být Indiánem a jezdit po prérii. Takže první, co šlo, bylo, že jsem se začala učit jezdit na koni. A protože každý kovboj a Indián musí střílet, zkoušela jsem si střelbu, což mi docela jde. Chtěla jsem být námořník, jenž obeplouvá zemi a proplouvá bouřemi. No a tak jsem začala jachtařit. Pak se to posunulo do roviny opravdové války. Takže to byl asi výsledek celoživotního směřování.
Uvědomujete si, že dost riskujete?
Jasně že riskuji. Když ale jedete nevyspalý po D1 šest hodin, riskujete mnohem, mnohem víc. Nedávno se mi to stalo, když jsem se vracela ze Zlína. Byla jsem unavená, měla krátký mikrospánek a myslela si, že vůbec nedojedu. Nakonec jsem zastavila u pumpy, přejedla se, abych získala nějakou energii, a nakonec to skončilo šťastně. Bylo to ale tak náročné, že jsem myslela, že umřu. Na frontě mám podobný strach jen tehdy, když jsem pod palbou.
Máte pocit, že vás někdo nebo něco chrání?
Chrání mě jedině pocit, že to přežiju. Nemůžete jít do první linie bitvy, kdybyste nevěřil, že přežijete. Ten pocit vyvolenosti, že jste to právě vy, co z toho vyjde v pořádku, tam určitě musí být. Jinak tam nemáte co dělat.
Odkud pramení vaše puzení být blízko válečného zla?
Myslím, že zlo fascinuje hodně lidí, nejen mě. Proč vznikají dodnes dokumenty o druhé světové válce? Protože to lidi přitahuje a ze stejného důvodu je dnes fascinuje Islámský stát. Je to koncentrované zlo a je to vlastně trochu bulvární téma. Proč plní první stránky nejhorší zvěrstva typu, že Islámský stát topí své odpůrce v kyselině? Puzení přibližovat se zlu máme v sobě.
Proč zrovna vy chcete být zlu na dostřel?
Když to chcete novinářsky pokrývat, musíte být co nejblíž. Když jsem se rozhodla tuto práci dělat, tak co nejlépe, a to zkrátka obnáší být na místě. Nechci věci odflákávat, takže když mám příležitost jet do nějaké bitvy, řeknu ano.
Rozhovor s Lenkou Klicperovou najdete v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 14. července.
