Analytik ČT: Český divák je skeptický a chce v televizi vidět divné bytosti
V České televizi, kde je zaměstnán, platí za člověka, který tak trochu krade kreativním producentům hračky. Když přijdou s nápadem na nový pořad, obyčejně nabídne analogický příklad, který už se někde vysílá. Nikdo nezná světový televizní trh lépe než analytik Milan Kruml.
Je vkus českého televizního diváka něčím charakteristický?
U nás moc nefungují pořady, které mají jednoznačně kladné znaménko a pozitivní atmosféru. Dobrým příkladem je Prostřeno! Formát koupený z Anglie, jehož původním poselstvím bylo: nemusíte být kuchař, abyste mohl uvařit a pěkně pohostit lidi. U nás se z toho jednoznačně stal konfrontační pořad.
Proč tedy svého času neměl dobrá čísla Big Brother, poměrně drsná reality show, od níž si Nova tolik slibovala?
Tehdy se z Nizozemska koupila až třetí řada, jež byla pro českého diváka příliš agresívní. Jednak jsme se svou vrozenou skepsí pochybovali o tom, jestli je to ještě vůbec reality show, a zároveň se tam ukazovalo něco extrémního, co už nechceme vidět. Chceme vidět podivné bytosti, které se zesměšní, protože neumějí vařit a zápasí s kuřetem z mikrovlnky. Kdy si můžeme říct: To jsou oni, my takoví nejsme.
Před několika lety se k nám s velkými ambicemi dostala turecká romance Šeherezáda. Vyšuměla v podvečerních hodinách, zatímco na Slovensku to byl tahák číslo jedna. To se od sebe se Slováky vkusově tolik lišíme?
Je pravda, že nejsme tak emotivní jako Slováci, kde reality shows fungují bezvadně. Slovák vyžaduje emoce, netrvá na realističnosti a přijme příběh i z míst, jež nezná. Jako je Orient. Český divák se drží doma a je skeptický – zkoumá, zda je to či ono pravda a jestli je to možné. Na Slovensku například nefungují historické věci, pokud nejsou udělané romanticky. Pro Slováky je hodnota, že někdo z nuzných poměrů vystoupí v soutěži a zazpívá, my si říkáme, proč tam leze.
Na počet odvysílaných hodin vyvíjíme neskutečné množství hrané tvorby, v tomto ohledu za sebou necháváme většinu evropských zemí. Čím to je? Tolik milujeme svoje herce?
Je fakt, že letos bylo na startu sezóny extrémní množství premiér různých seriálů. Já jich napočítal třináct.
Je to normální?
Nejen u nás, ale i jinde probíhá boom hrané tvorby, který bude trvat ještě několik let. Po dobrých látkách je hlad. Například Netflix, když přišel do Nizozemska, vykoupil všechny scénáře, jež nebyly prodané. A rázem měli problém: tamní televize neměly co točit. Anebo si vezměte skandinávský vzestup. Seriály jako Most a Zločin se prodaly do celého světa, Most má za sebou hned několik adaptací: americkou, odehrávající se na hranici s Mexikem, anglickou, jež začíná v eurotunelu, svou verzi chystají Rusové.
Poslední velkou adaptací zahraničního originálu u nás byl Doktor Martin v České televizi. Fungovala podle vás?
Fungovala u diváků, ale spokojeni byli i majitelé licence – ono těch Doktorů Martinů je v Evropě několik (italský, německý, španělský), my jsme mu přidali prvky, které zpětně zajímají i autory původní předlohy. To je skvělý výsledek. Bez nákupu licencí by se dnes televize neuživily – prostě se koupí základní námět a zkušení scenáristé jej pak vsadí do kulis té či oné země.
Více se o tématu nejen české televizní zábavy dočtete v novém tištěném Reflexu.
